Hledání

   

Román

По pусски

Povídky a humoresky

Jaroslav Hašek

Genealogie J. Haška

Napsali o Haškovi

Menger o Haškovi

Toulavé house

Cesta Josefa Švejka

Co se nikam nevešlo

Hospody

Švejkův zpěvníček

Švejkův slovník

Fotogalerie 1. část

Fotogalerie 2. část

Dokumenty

C. a k. armáda

Kde jsem hledal

Badatelna

MAPY

Švejkova cesta 1.část

Švejkova cesta 2.část

Hašek v Praze

Haškovy toulky

Hašek ve válce

Historická mapa Haliče

IR91 v Haliči část 1.

IR91 v Haliči část 2.

 

Virtuální muzeum
 
Jaroslava Haška
&
 
Josefa Švejka
 
 

              Licence Creative Commons 

             

Správce webu: Jaroslav Šerák, Praha, CZ

 
 

 

 

 

 

Rok 2013: 130 let od narození a 90 let od úmrtí Jaroslava Haška

"Já jsem Schweik." "Já vím. Ten dobrý voják." "Dobrý - to je velký slovo." "Myslel jsem, že teď už z vás budu nejstarší, poznamenal Yossarian." "Já jsem starší než ty." "Já vím. Já jsem Yossarian."

Joseph Heller, Closing Time [Zavírání!], pokračování románu Hlava XXII.

Toto je motto, které je vytesáno na jedné ploše sochařského díla Radomíra Dvořáka, které bylo odhaleno 27. 4. 2013 ve 14 hodin, pod názvem Hlava XXII. Znázorňuje hlavu Jaroslava Haška, modelem stál jeho vnuk Richard Hašek. S ohledem na velkou podobu dědy a vnuka lze konstatovat, že takto by asi vypadal Jaroslav Hašek asi šedesátiletý. Skulptura je vytesána do lipnické žuly a skládá se ze tří objektů. Samotné hlavy a z ní jakoby vyňaté dva segmenty. Tím se symbolicky odkrývá pohled do myšlenek Jaroslava Haška, které jsou zastoupeny známým filozofováním Josefa Švejka kdesi u Felštýna: "Život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr." Toto je vytesáno na rovných plochách v hlavě  a "vyňatých"  segmentech v deseti  jazycích: česky, rusky, polsky, německy, maďarsky, anglicky, čínsky, hebrejsky, arabsky a v esperantu. Dále jsou zde vytesána jména sponzorů, kteří pomohli dílo financovat. Socha je vysoká dvaapůl metru a váží 18 tun. Stojí nad křižovatkou silnice 347 Světlá nad Sázavou - Humpolec a odboček na Dolní Město a Lipnici nad Sázavou. Životnost celého díla a hlavně písma, odborníci odhadli na pětinásobek životnosti nápisu druhé římské legie na trenčínské skále z roku 179 našeho letopočtu. „A když se to vynásobí pěti, tak to dává 9 170 let. Písmo by tedy mělo být čitelné do roku 11 183 našeho letopočtu a já si myslím, že si ti lidi, co tady v tu dobu budou, fakt počtou," řekl s úsměvem Radomír Dvořák.

Richard Hašek - za ním německý text a  Radomír Dvořák před českým textem

Není bez zajímavosti, že dovnitř jednoho ze žulových bloků umístil sochař měděnou destičku, na které jsou vyražena jména všech lidí, kteří se na vzniku tohoto díla podíleli, jména nejvýznamnějších sponzorů a vzkazy Richarda Haška: Navzdory době, však ve službách času, vole! a Nic není stálé, vyjma změny. „A je tam i číslo mobilního telefonu Milana Krpálka (ten tesal písmo) a až mu pak budou za ty tisíce let volat holky, tak si myslím, že to bude docela fajn," pokračoval dobře naladěný Dvořák s tím, že součástí vzkazu budoucím pokolením je také kinder vajíčko s modelem letadla. „Složili jsme ho a pak zase rozložili a dali zpátky do toho plastového pouzdra. Řekli jsme si, že se i ti budoucí musí trochu pobavit, když už je to celé dílo takové přetextované".

Tak snad sochu nějaký šílený politik či diktátor nebo fýrer nedá odstranit, jak bývá v českých zemích zvykem. Bůh Ti drž palce Jaroslave Hašku.  

***  

Prolog: „Sieg und Rache“, „Gott strafe England“, „Der Österreicher hat ein Vaterland. Er liebt’s und hat auch Ursach für’s Vaterland zu kämpfen.“

Epilog: Modlí se za vítězství svých vojsk nebo si říká  "Bože, co jsem to s tou Evropou provedl?"

Motto: 

....Lidé nedovedou vládnout a nedovedou dát se ovládat. Nedovedou vládnout jiným, nedovedou vládnout sobě. Nedovedou dát se ovládat jinými, nedovedou ovládat sami sebe. Především totiž lidé ve své valné většině nejsou pamětlivi své vznešenosti a jsou tak otrockého ducha, že se zahazují nejbezcenějšími věcmi… …dávají se jimi ovládat, vést, táhnout a zmítat sebou jimi sem a tam, jsouce nehodni toho, aby slyšeli na jméno člověk, jež přece značí tvora určeného k vládě nad věcmi. Takový člověk počíná si jako hloupý a bohaprázdný námořník, který na moři zmítajícím se bouří odhodí veslo, a vystaví tak jistému nebezpečí života sebe i ty, které veze. Tak hloupých námořníků nenajdeš snad ani na dřevěných lodích, ale přemnozí lidé si tak zcela šíleně počínají při řízení lodi svého těla a duše.

 
J. A. Komenský
Obecná porada o nápravě věcí lidských

Vážení návštěvníci muzea,

mrzí mě, že "národ Švejků" zapomíná na toho, kdo Švejka stvořil. Zapomínáme i na toho, komu se prý tak svými  charakterovými vlastnostmi podobáme. Hašek má sice několik pomníků a pamětních desek, Švejk má několik soch na Slovensku, Polsku a Ukrajině, ale  kamenné muzeum má Hašek jen v Lipnici nad Sázavou v jeho domku, kde psal svůj nesmrtelný román a prožíval poslední chvíle svého života a v ruské Bugulmě. Proč tam, se dozvíte z jeho biografie. Jsou to ale spíše jen jakési památníky, které Haška připomínají, ale nemohou obsáhnout vše co se kolem jeho osoby a jeho tvorby vyskytuje. Hašek, ačkoliv v celém světě proslul Osudy dobrého vojáka Švejka, je v Čechách dosti opomíjen. To je hlavní důvod, proč se snažím postavit Haškovi a jeho Švejkovi muzeum alespoň virtuální.

Užijme si trochu legrace, vraťme se do zašlých časů v dobových fotografiích a dokumentech, potěšme se Haškovým románem a povídkami, poučme se z jeho bohatých  encyklopedických znalostí. Někdo si možná myslí, že je to jen další švejkování v tak vážné době, jako je tato. Má stoprocentní pravdu. Protože doba je vážná vždycky a o srandovno je vždycky nouze. Většinou  lidé tohoto smýšlení vidí ve Švejkovi slabomyslného alkoholika a sprostého  sabotéra, snažícího se poškodit zaběhnutá kola politických, vojenských a já nevím jakých ještě režimů, řádů a pořádků.  Je vidět, že Haškův román nikdy nečetli, když jim vadí neškodné jednání Švejkovo a nepohoršují se  širokým spektrem současných a věčných poručíků Dubů, Bretschneiderů  a jiných Manlichertrotlů. Tito lidé ať raději do tohoto muzea nevstupují, protože by je asi trefil šlak. Oni totiž nevědí, že se Švejk opil jen jednou, a to jen proto, aby zachránil svého pána. Sprostě mluví všichni okolo něj a to hlavně osoby nadřízené a úřední. Švejk naopak udělal každému, co mu na očích uviděl,  nejlépe šestkrát. ... "Děkuji vám, Švejku," řekl nadporučík, "měla těch přání moc?"   "Asi šest," odpověděl Švejk, "teď' spí jako zabitá od tý jízdy. Udělal jsem jí všechno, co jsem jí viděl na očích:"

Ostatně citáty  z Haškova doslovu k prvnímu dílu hovoří jasně i dnes : "Od hostinského Palivce nemůžeme žádati, aby mluvil tak jemně jako pí Laudová, dr. Guth, pí Olga Fastrová a celá řada jiných, kteří by nejraději udělali z celé Československé republiky velký salón s parketami, kde by se chodilo ve fracích, v rukavičkách a mluvilo vybraně a pěstoval jemný mrav salónní, pod jehož rouškou právě salónní lvi oddávají se nejhorším neřestem a výstřednostem.....Oni by vychovali národ jako skupinu přecitlivělých lidiček, masturbantů falešné kultury,......" 

Nemohu si odpustit ještě poznámku:  proti dnešním televizním pořadům a filmům vyzní Haškovo vyprávění jako povinná četba pro třetí třídu.

Pro dokreslení atmosféry před a po 1. světové válce uvádím pár fragmentů z předmluvy skvělé knihy Jiřího Voskovce, Klobouk ve křoví [2]:

Rozkoš ze smíchu a opojeni absurdnem jsou podvojné vášně rovnající se znaménku +, které doživotně spojilo V + W[Voskovce a Wericha]. Toto magické spojení nastalo ve chvíli, kdy byla dovršena tehdy nejkrvavější , nejzrůdnější komická recese dějin, onen morbidní Kanadský žertík pokřtěný historiky První Válka Světová.

V létě roku 1914, krátce na to, co pani Müllerová oznámila Švejkovi: "Tak nám zabili Ferdinanda", svět navlékl parádní uniformu a bílé rukavice, tasil šavli a vytáhl do pole. "Do sv. Václava budeme doma!" - "Než listí opadá, otevřem šampaňské v Hotelu Ritz v Paříži" - "Mon Général, zvu Vás na ležák Unter den Linden," volal svět mnoha znepřátelenými jazyky a nedívaje se, kam mašíruje, šláp si na plnovous a upadl. Šavle mu vyklouzla, kalhoty praskly a bílé rukavice zčernaly na funus. Čtyři roky se svět ne a ne postavit na nohy: KIouzal v blátě zákopů a v krvi revolucí, dávil z otravných plynů, pomátl se z bubnové palby a celou tu dobu mu kručelo v břiše z hladu. Když konečně došel guláš, munice, i Milost boží, z níž ti, kteří byli apoštolskými a jinými veličenstvy, když z únavy a lhostejnosti bylo odtroubeno, svět povstal a nepoznal se. Ztratil v tom příšerném masopustu totožnost a od té doby ji dodnes nepřestal hledat. Onoho historického okamžiku roku 1918, kdy svět, vrávoraje na podkleslých kolenou, se nechápavě zahleděl do rozbitého zrcadla, zatímco nikoliv holubice, nýbrž španělská chřipka nesla ratolest míru vyhladovělými městy s připomínkou, že virus v civilu dokáže děsnější zhoubu než človíček ve zbroji - tenkrát jsme se my dva poprvé vespolek rozchechtali. Nebyli jsme sami.......

....Ten smích však vyvěral i z hlubších pramenů. Na jedné straně sošná nádhera carů, kaiserů, arcivévodů i ocylindřených státníků, a na druhé křečovití kostrouni popelavých tváří ve vybledlých erárních uniformách, tančící po pražských nárožích groteskní třasák nervového šoku z dělostřelecké střelby, či ošuntělí civilisté vlekoucí z nádraží FJ I. "ruksaky" s "aprovisací" nakoupenou za nekřesťanské peníze od bodrého katolického českého rolníka - tento nesmyslný kontrast, do něhož nás rázem vnesla slečna Puberta a její nahodilý frajer Mír, nebylo možno odreagovat než chechtotem. Plakat nebo se zlobit by bylo bývalo nad marnost marnější. Což teprve se pokoušet najít v té frašce logiku. A tak záporný smích pro smích se v té nepřístojné situaci paradoxně měnil v kladný čin.

Musím tu zdůraznit, jak hluboká byla propast mezi světy roku 1914 a 1918. Vím, že si dnes všichni uvědomujeme akceleraci tempa světové historie, revoluční změny ve společnosti, ve vědě, v umění, v technologii, rozpad včerejších hodnot, kterým zrod nových nestačí, a tak dále. Dobře. Tvrdím jen, že tato akcelerace radikálně nastala za první světové války. Do roku 1914 bylo tempo vývoje lidských věcí rozvážné, ba vleklé.......svět - zejména Evropa - se během oněch sta let, jež bývají nazývána po korunovaných hlavách, které nad tou érou blahosklonně pokyvovaly, tedy Evropa viktoriánská, edvardiánská, franc-josefská a carská, se ubírala vpřed elegantně pohodlným klusem v luxusní ekvipáži status quo. To se ví, občas bylo třeba postřílet nějaké ty demonstranty za osmihodinovou dobu pracovní, poslat pár horkých hlav na Sibiř, pozavírat sufražetky, pomlátit nějaké židy - zkrátka "na chudý lid musela být přísnost" ...

......Až tu náhle bratr Princip v Sarajevu sevřel ve zpocené dlaničce pistolku a jal se pálit. Právě jako Brutus, Booth, Oswald, či kterýkoliv jiný atentátník dějin nevěděl hlupák, co dělá. Tenhle však bezděky nastartoval vykutálenou řetězovou reakci v samém jádru lidského atomu. Číše edvardiánské pohody přetekla. Zčista jasna uhodilo a nedělní zástup všesvětových výletníků se rozběhl. Od té doby jsme nepřestali sami sebe předhánět a sami sobě nestačit.....

......Jednoho parného dne pak houklo poslední slepé poledne starého světa, a kanony se rozhovořily na ostro.Tak se před našima dětskýma očima rozběhla v zemích koruny české mašina moderního absurdna.

Z předmluvy k  I. kapitole:

Když se v říjnu 1918 habsburské mocnářství sesedlo jako nepovedený nákyp, zvykli jsme si už co hoši říkat, že "vypukla republika". Sama idylická povaha "revoluce" 28. října1918 vyzývala k humornému postoji: dětinské shazování rakouských orlíčků po Praze, sokolování s národními prapory "kdo-proti-nám-toho-Perun-smete!" - to vše ve spořádaném živnostenském tónu republikánských vyhlášek: OBČANÉ, ZACHOVEJTE KLID A DBEJTE SVĚDOMITĚ POKYNŮ NÁRODNÍHO VÝBORU! Pan ředitel Šafránek v gymnasiu v Křemencově ulici, známý řadě generací pod jménem Řepa, ronil slzy vlasteneckého dojetí, když v tělocvičně - dříve ústavní kapli - zaznělo Kde domov můj? s právě takovou loyalitou, s jakou o týden dříve je ronil na nápěv Zachovej nám, Hospodine... 

Zdánlivě se tedy nic nezměnilo, neboť my, žactvo, jsme si 28. října začali utahovat z republikánské nabubřelosti s právě takovým gustem, s jakým jsme o den dřív propichovali c. k. čehonovství. Jak ale mám teď popsat, že uprostřed všeho toho posměchu a skepse jsme byli zároveň oslněni jakýmsi neuvěřitelným, leč nesporným přízrakem svobody - povědomím volně vanoucího, okřídleného větru - jako by se nad námi vznášely chóry mírně podroušených andělů se svatozářemi na stranu, mávající jednou rukou palmovou ratolestí, zatím co druhá sotva skrývala pošklebek pobízející nás, abychom je odmrštili a dělali si po svém. Tak se stalo, že jsme se posmívali frašce míru s pompésní ilusí "světa zachráněného pro demokracii" a týmž dechem vášnivě slavili návrat otců-veteránů, bílých housek, tlustého od šunky, spolu s podivuhodnými kouzly exotických sušenek z Ameriky, kondensovaného mléka či U. S. A. armádních popruhových pásků s lesklými bronzovými přaskami. Vychytralost z hladu, naděje z nudy, cynismus z nevinnosti - a se vším tím cynismem žíznivá touha pámbuví po čem ... v náhlém vakuu příměří tyto protiklady přímo jaderně mutovaly v nějaký nepojmenovatelný řád bez pravidel. Připadalo nám, že jsme svědky čarovného stvoření zbrusu nového světa. Světa familierního, jenž se však zároveň ničemu známému nepodobal. Nadýmal se před našima očima v nepochopitelně kolosální balon s podobou okouzlujícího nesmyslu......

......Filmové hrany zvonily i dramatickým hvězdám staré  Evropy. Na místo libových milovníků Waldemara Psilandera a Harry Liedtkeho nastoupil Eddy Polo a prostřílel se až k srdci Mary Walcamp či Ruth Roland. Místo nordických vzdechů Asty Nielsen nám ukázala neohrožená plavovláska Pearl White, jak vyzrát na lidožravou chobotnici ... Svazky bych musel popsat, abych se poklonil nejen Chaplinovi, nýbrž i mistrům, kterými nám byli Buster Keaton, Harry Langdon, Douglas Fairbanks, Harold Lloyd, Ben Turpin, W. C. Fields, Raymond Griffith - byly jich legie, evangelistů srandy, samí to Stanislavští pro klauny V + W. A k dovršení nezapomenutelného masopustu srandovna hezkých dvacátých let se Jaroslavu Haškovi narodil Dobrý voják Švejk. První sešity tohoto díla, jež krom Čapkova slova "robot" je dosud jediným českým příspěvkem světové literatuře, nás dva ohromily ve chvíli dočasného odloučení. Jan byl na gymnasiu v Praze a řval smíchy nad poručíkem Dubem či kurátem Katzem v tramvaji."Mladíku, jak vás pozoruju, vy čtete Švejka, co?"  ho oslovila veselá paní sedící naproti. Celá tramvaj se souhlasně rozchechtala. 

V téže chvíli jsem já seděl nad týmž sešitovým vydáním ve studovně dijonského lycea a řval nepochybně nad týmiž stránkami co ta posádka Werichovy tramvaje. Byl jsem disciplinárně stíhán za rušení studijního ticha: nesměl jsem další neděli z internátu ven. Nevadilo. Strávil jsem ji se Švejkem.......

 J.V./ New York, na jaře 1964