Švejk viděl zamříženým oknem, jak polní kurát spěšně kráčí přes nádvoří v průvodu stráže, přitom živě gestikuluje. „Teď ho vedou asi na magorku,“ pomyslil si Švejk, seskočil s pryčny, a procházeje se vojenským krokem, zpíval si:

Ten prstýnek, cos mi dala, 
ten já nosit nebudu.

Prachsakra, pročpak ne.

Až já přijdu k svému regimentu, 
do kvéru ho nabiju...

1.  [: Do Prahy je cesta dlouhá, stromkama je sázená. :]

     [: Sázela ji moje nejmilejší, když tam za mnou chodila. :]

2.  [: Sázela ji rozmarýnou pěkně bílým jetelem. :]

     [: Na znamení naší věrný lásky, že my svojí budeme. :]

3.  [: Čekala jsem můj miláčku čekala jsem na tebe. :]

     [: Až se z vojny vrátíš do civilu, že my svojí budeme. :]

4.  [: Ten prstýnek, cos mi dala, ten já nosit nebudu. :]

     [: Až ja přijdu k svému regimentu do kvéru ho nabiju. :]

5.  [: Ten kvíteček, cos mi dala, ten já sobě ponechám. :]

     [: Až já příjdu z vojny do civilu, za klobouček si ho dám. :]