Kniha první 

V ZÁZEMÍ 1.

10. ŠVEJK VOJENSKÝM SLUHOU U POLNÍHO KURÁTA 

Část II.

Již třetí den byl Švejk sluhou polního kuráta Otto Katze a ta dobu viděl ho jen jednou. Třetího dne přišel vojenský sluha od nadporučíka Helmicha, aby si Švejk přišel pro polního kuráta.

Po cestě sdělil Švejkovi, že polní kurát pohádal se s nadporučíkem, rozbil pianino, že je opilý namol a nechce jít domů.

Nadporučík Helmich že je také opilý, vyhodil polního kuráta na chodbu a ten že sedí u dveří na zemi a dřímá.

Když přibyl Švejk na místo, zatřásl polním kurátem, a když ten zabručel a otevřel oči, Švejk zasalutoval a řekl: „Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jsem zde.“

„A co zde - chcete?“

„Poslušně hlásím, že mám pro vás přijít, pane feldkurát.“

„Vy tedy máte pro mne přijít - a kam půjdem?“

„Do vašeho bytu, pane feldkurát.“

„A proč mám jít do svého bytu - copak nejsem ve svém bytě?“

„Poslušně hlásím, pane feldkurát, že jste na chodbě v cizím domě.“

„A - jak - jsem - se sem dostal?“

„Poslušně hlásím, že jste byl na návštěvě.“

„Na - ná - návštěvě jsem ne - nebyl. - To - se vy mý - mýlíte.“

Švejk zdvihl polního kuráta a přistavil ho ke zdi. Polní kurát se mu kácel ze strany na stranu, navaloval se na něho, přičemž říkal: „Já vám upadnu.

Upadnu,“ opakoval ještě jednou usmívaje se pitomě. Konečně podařilo se Švejkovi přimáčknout polního kuráta ke zdi, který v nové posici počal opět dřímat.

Švejk ho probudil. „Co si přejete?“ řekl polní kurát, dělaje marný pokus svézt se po zdi a posadit se na zem. „Co jste zač?“

„Poslušně hlásím,“ odpověděl Švejk, přidržuje polního kuráta opěk ke stěně, „že jsem váš pucflek, pane feldkurát.“

„Já žádného pucfleka nemám,“ řekl namáhavě polní kurát, dělaje nový pokus skácet se na Švejka, „já nejsem žádný feldkurát.

Já jsem prase,“ dodal s upřímností pijáka, „puste mne, pane, já vás neznám.“

Malý zápas skončil naprostým vítězstvím Švejkovým. Švejk využil svého vítězství tím, že polního kuráta stáhl se schodů do průjezdu, kde polní kurát kladl odpor, aby nebyl vytažen na ulici. „Já vás, pane, neznám,“ tvrdil neustále při zápase Švejkovi do očí. „Znáte vy Ottu Katze? To jsem já.

Já byl u arcibiskupa,“ hulákal, drže se vrat v průjezdu. „Vatikán se o mne zajímá, rozumíte?“

Švejk shodil „poslušně hlásím“ a mluvil s polním kurátem čistě důvěrným tónem.

„Pust se, povídám,“ řekl, „nebo tě seknu přes tu pazouru. Jdeme domů a basta. Žádné řeči.“

Polní kurát pustil se vrat a navalil se na Švejka: „Pojďme tedy někam, ale k Šuhům nepůjdu, tam jsem dlužen.“

Švejk vytlačil ho i vynesl z průjezdu a tahal se s ním po chodníku směrem k domovu.

„Copak je to za pána?“ otázal se někdo z diváků na ulici.

„To je můj bratr,“ odpověděl Švejk, „dostal dovolenou, tak mne přijel navštívit a z radosti se opil, poněvadž myslel, že jsem mrtvej.“

Polní kurát, který zaslechl poslední slova, pobručuje si nějaký motiv z operety, kterou by nikdo nepoznal, vztyčil se k divákům: „Kdo z vás je mrtvej, ať se přihlásí u korpskomanda během tří dnů, aby mohla být jeho mrtvola vykropena.“

A upadl v mlčení, snaže se upadnout nosem na chodník, když ho Švejk pod paždím táhl domů.

Maje hlavu kupředu a nohy vzadu, kterými pletl jako kočka s přeraženým hřbetem, polní kurát pobručoval si: „Dominus vobiscum - et cum spiritu tuo. Dominus vobiscum.

U stanoviště drožkářů Švejk posadil polního kuráta ke zdi a šel vyjednávat s drožkáři o převoz.

Jeden z drožkářů prohlásil, že toho pána velice dobře zná, že ho vezl jen jednou a víckrát že ho nepoveze.

„Poblil mně to všechno,“ vyjádřil se přímo, „a nezaplatil ani za jízdu. Vozil jsem ho přes dvě hodiny, než našel, kde bydlí. Teprve za týden, když jsem byl u něho asi třikrát, dal mně na to všechno pět korun.“

Po dlouhém vyjednávání odhodlal se jeden z drožkářů, že je poveze.

Švejk obrátil se k polnímu kurátovi, který spal. Tvrdý černý klobouk (neboť on chodil obyčejně v civilu) mu někdo zatím sňal s hlavy a odnesl.

Švejk ho vzbudil a za pomoci drožkáře dopravil do drožky. V drožce polní kurát upadl v úplnou otupělost a považoval Švejka za plukovníka Justa od 75. pěšího pluku a několikrát za sebou opakoval: „Nehněvej se, kamaráde, že ti tykám. Jsem prase.“

Jednu chvíli se zdálo, že drkotáním drožky o dlažbu přichází k rozumu. To se posadil rovně a začal zpívat nějaký úryvek z neznámé písně. Může být též, že to byla jeho fantasie:

Vzpomínám na zlaté časy ,
když mne houpal na klíně,
bydleli jsme toho času
u Domažlic v Merklíně.


Po chvíli však upadl opět do úplné otupělosti, a obraceje se k Švejkovi, otázal se, přimhuřuje jedno oko: „Jak se vám dnes daří, milostivá?

Pojedete někam na letní byt?“ řekl po krátké přestávce, a vida všechno dvojatě, otázal se: „Vy račte mít už dospělého syna?“ Přitom ukazoval prstem na Švejka.

„Sedneš!“ zakřičel na něho Švejk, když polní kurát chtěl vylézt na sedadlo, „nemysli si, že tě nenaučím pořádku.“

Polní kurát ztichl a díval se malýma prasečíma očima ven z drožky, naprosto nechápaje, co se to vlastně s ním děje.

Ztratil úplně všechny pojmy, a obraceje se na Švejk, řekl tesklivě: „Paní, dejte mně první třídu.“ Učinil pokus spustiti si kalhoty.

„Hned se zapneš, svině,“ rozkřikl se Švejk, „už tě znají všichni drožkáři, poblil jsi se už jednou a ještě teď tohle. Nemysli si, že zůstaneš zas něco dlužen, jako posledně.“

Polní kurát melancholicky opřel hlavu do dlaní a počal zpívat: „Mne už nemá žádný rád“ Přerušil však okamžitě svůj zpěv a poznamenal: „Entschuldigen Sie, lieber Kamerad, Sie sind ein Trottel, ich kann singen, was ich will.“

Chtěl patrně zahvízdat nějakou melodii, ale místo toho řinulo se mu z pysků takové mohutné prrr, až drožka stanula.

Když potom na výzvu Švejkovu pokračovali dál v cestě, polní kurát počal si zapalovat špičku na cigarety.

„Nehoří to,“ řekl zoufale, „vy mně do toho foukáte.“

Ztratil však okamžitě niť pokračování a dal se do smíchu. „To je legrace, my jsme sami v elektrice, že ano, pane kolego.“ Počal se šacovat.

„Já jsem ztratil lístek,“ křičel, „zastavte, ten lístek se musí najít.“

Máchl rukou resignovaně: „Ať jedou...“

Potom brebtal: „V nejčastějších případech... Ano, v pořádku... Ve všech případech... Vy jste na omylu... Druhé poschodí?... To je výmluva... Nejde o mne, ale o vás, milostivá paní... Platit... Mám černou kávu...“

Počal se v polosnění hádat s nějakým domnělým nepřítelem, který mu upírá právo sedět v restauraci u okna. Potom počal považovat drožku za vlak, a nahýbaje se ven, křičel do ulice česky a německy: „Nymburk, přestupovat!“

Švejk ho přitáhl k sobě a polní kurát zapomněl na vlak a počal napodobit různé zvířecí hlasy. Nejdéle se zdržel u kohouta a jeho kikeriki vítězně znělo z drožky.

Byl vůbec nějakou chvíli velmi čilý, neposedný a pokoušel se vypadnout z drožky, spílaje lidem, které drožka míjela, uličníků. Potom vyhodil z drožky kapesník a křičel, aby zastavili, že ztratil zavazadla. Potom začal vypravovat: „V Budějovicích byl jeden tambor. - Oženil se. - Za rok umřel.“ Dal se do smíchu: „Není to dobrá anekdota?“

Po celou tu dobu Švejk zacházel s polním kurátem s bezohlednou přísností.

Při různých pokusech polního kuráta o nějaký žertíček, jako vypadnout z drožky, ulomit sedátko, Švejk mu dával jednu pod žebra za druhou, což přijímal polní kurát s neobyčejnou tupostí.

Jen jednou učinil pokus se vzbouřit a vyskočit z drožky, prohlásiv, že dál již nepojede, že ví, že místo do Budějovic jedou do Podmoklí. Během minuty likvidoval Švejk jeho vzpouru úplně a přinutil ho vrátit se do první polohy na sedadlo, dávaje pozor, aby mu neusnul. Nejjemnější, co při tom pronesl, bylo: „Nespi, ty chcípáku.“

Polní kurát dostal najednou záchvat melancholie a počal slzet, vyptávaje se Švejka, zda měl matku.

„Já jsem, lidičky, na tom světě sám,“ křičel z drožky, „ujměte se mě!“

„Nedělej mně ostudu,“ napomínal ho Švejk, „přestaň, to každý řekne, že jsi se namazal.“

„Já nic nepil, kamaráde,“ odpovídal polní kurát, „já jsem úplně střízlivý.“

Najednou však vstal, zasalutoval: „Ich melde gehorsam, Herr Oberst, ich bin besoffen.

Jsem čuně,“ opakoval desetkrát po sobě se zoufalou, upřímnou beznadějností.

A obraceje se na Švejka, prosil a žadonil vytrvale: „Vyhoďte mne z automobilu. Proč mne vezete s sebou?“

Posadil se a bručel: „Okolo měsíce kola se dělají.

Věříte, pane hejtmane, v nesmrtelnost duše? Může se kůň dostat do nebe?“

Počal se hlasitě smát, ale za chvíli zesmutněl a apaticky se díval na Švejka pronášeje: „Dovolte, pane, já vás již někde viděl. Nebyl jste ve Vídni? Pamatuji se na vás ze semináře.“

Chvíli se bavil tím, že počal deklamovat latinské verše: „Aurea prima sata est aetas, quae vindice nullo. Dál to nejde,“ řekl, „vyhoďte mne ven. Proč mne nechcete vyhodit? Já si nic neudělám.

Já chci upadnout na nos,“ prohlásil rozhodným hlasem.

„Pane,“ pokračoval opět prosebným hlasem, „drahý příteli, dejte mně pohlavek.“

„Jeden, nebo několik,“ otázal se Švejk.

„Dva.“

„Zde jsou...“

Polní kurát počítal nahlas pohlavky, které dostával, přičemž se blaženě tvářil.

„Dělá to moc dobře,“ řekl, „je to kvůli žaludku. Vytravuje to. Dejte mně ještě přes hubu!

Srdečný dík,“ zvolal, když mu Švejk rychle vyhověl, „jsem úplně spokojen. Roztrhněte mně vestu, prosím vás.“

Projevoval nejrozmanitější přání. Přál si, aby mu Švejk vyvrtnul nohu, aby ho chvíli škrtil, aby mu ostříhal nehty, vytáhl přední zuby.

Projevoval mučednické touhy žádaje, aby mu utrhl hlavu a hodil v pytli do Vltavy.

„Mně by hvězdičky kolem hlavy slušely,“ mluvil s nadšením, „potřeboval bych jich deset.“

Potom počal mluvit o dostihách a rychle přešel na balet, při kterém se též dlouho nezdržel.

„Tancujete čardáš,“ otázal se Švejk, „znáte medvědí tanec? Takhle...“

Chtěl poskočit a upadl na Švejka, který ho počal boxovat a potom uložil na sedadlo.

„Já něco chci,“ křičel polní kurát, „ale já nevím co. Nevíte, co chci?“ Svěsil hlavu v naprosté resignaci.

„Co je mně do toho, co chci,“ řekl vážně, „a vám, pane, také do toho nic není. Já vás neznám. Jak se opovažujete mne fixírovat? Umíte šermovat?“

Stal se na minutu výbojnějším a učinil pokus srazit Švejka se sedadla.

Potom, když ho Švejk uklidnil, dávaje mu bez ostychu znát svou fysickou převahu, polní kurát se otázal: „Máme dnes pondělí nebo pátek?“

Byl také zvědav, není-li prosinec nebo červen, a projevil velkou schopnost klásti nejrůznější otázky: „Jste ženat? Jíte rád gorgonzolu? Měli jste doma štěnice? Máte se dobře? Měl váš pes psinku?“

Stal se sdílným. Vypravoval, že je dlužen za jezdecké boty, bičík a sedlo, že měl před léty kapavku a že ji léčil hypermanganem.

„Na nic jiného nebylo času ani pomyšlení,“ řekl škytaje, „může být, že se vám to zdá dosti trpkým. Ale řekněte, eah, eah, co mám dělat, eah? Už mně to musíte odpustit.

Autotherm,“ pokračoval, zapomínaje, o čem mluvil před chvílí, „nazývají se nádoby, které udržují nápoje a pokrmy v původní teplotě. Co soudíte, pane kolego, o tom, která hra je spravedlivější: ferbl, nebo jedenadvacet?

Opravdu, už jsem tě někde viděl,“ zvolal, pokoušeje se obejmout Švejka a políbit uslintanými rty, „My jsme spolu chodili do školy.

Ty dobráku jeden,“ říkal něžně, hladě si svou nohu, „jak jsi vyrostl od té doby, co jsem tě neviděl. Ta radost, že tě vidím, vyrovná všechna utrpení.“

Dostal básnickou náladu a počal mluviti o návratu do slunečního svitu šťastných tváří a vřelých srdcí.

Potom si klekl a počal se modlit „Zdrávas Maria“, směje se přitom na celé kolo.

Když zastavili před jeho bytem, bylo velice těžké dostat ho z drožky.

„Nejsme ještě na místě,“ křičel, „pomozte mně. Unášejí mne, Já si přeju ject dál.“ Byl v pravém slova smyslu vytažen z drožky jako vařený plž z ulity. Jeden okamžik se zdálo, že ho přetrhnou, poněvadž se zapletl nohama za sedadlo.

Smál se však přitom hlasitě, že je napálil: „Vy mne přetrhnete, pánové.“

Pak byl vlečen průjezdem přes schody k svému bytu a v bytě hozen jako žok na pohovku. Prohlásil, že nebude platit za ten automobil, který si neobjednával, a trvalo to přes čtvrt hodiny, nežli mu vysvětlili, že to byla drožka.

Ani pak s tím nesouhlasil namítaje, že jezdí jedině ve fiakru.

„Vy mne chcete napálit,“ prohlašoval polní kurát, mrkaje na Švejka i na drožkáře významně, „my jsme šli pěšky.“

A náhle v návalu velkomyslnosti hodil tobolku drožkáři: „Vezmi si všechno. Ich kann bezahlen. Mně na krejcaru nezáleží.“

Správně měl říct, že mu nezáleží na šestatřiceti krejcařích, poněvadž víc v tobolce nebylo. Naštěstí drožkář ho podrobil důkladné prohlídce, mluvě přitom o fackách.

„Tak mě tedy uhoď,“ odpovídal polní kurát, „myslíš, že bych ji neunes? Pět jich snesu od tebe.“

Ve vestě polního kuráta našel drožkář pětku. Odešel, proklínaje svůj osud i polního kuráta, že ho zdržel a že mu zkazil ryta.

Polní kurát pomalu usínal, poněvadž stále budoval nějaké plány. Chtěl podniknout všechno možné, hrát na klavír, jít do tanečních hodin a smažit si rybičky.

Potom sliboval Švejkovi svou sestru, kterou neměl. Také si přál, aby ho odnesli na postel, a nakonec usnul prohlásiv, že si přeje, aby v něm byl uznán člověk, stejně cenná jednotka s prasetem.