Švejkova budějovická anabáze

Milevsko - Květov - Vráž - Malčín - Čížová - Sedlec - Horažďovice - Radomyšl - Putim - Štěkno - Strakonice - Volyň - Dub - švarcenberskej ovčín - Vodňany - Protivín - a zas Putim - Písek - Čes. Budějovice

Nabízí se otázka, zda Hašek někdy při svých toulkách před válkou, podobnou anabázi nezažil a nenechal se svými zážitky inspirovat. Je těžké uvěřit, že by mohl něco podobného zažít v době, kdy už vojákoval v Českých Budějovicích v rámci přípravy na jatka první světové. Přibližme si stručně počátek Haškovy anabáze do tej války. Je známo, že z Prahy odejel přímo do Českých Budějovic dne 17.2. 1915. V Budějovicích, jako románový hrdina Marek, navštěvuje s“Krankenbuchem“ budějovické hospody. Když to prasklo, byl prý vyloučen ze školy jednoročáků  a přeložen ke kuchyni [nikdy však nebyl zbaven výsad jednoročního dobrovolníka]. V dubnu si již léčí revma – následek jeho toulavých bot, v rezervní vojenské nemocnici. Na fotce je smutný Hašek označen křížkem [1]. Jeho nemocniční pobyt popisuje Radko Pytlík v Toulavém houseti takto: Velitel nemocnice Mudr. Peterka mu byl nakloněn a snažil se jej udržet co nejdéle. Přeložil ho proto do rehabilitačního oddělení v baráku na Lineckém předměstí….. Jenže pohodlný pobyt v nemocnici si zkazil. Zdržel se společností ve vinárně Pod věží. Protože měl obavy vrátit se pozdě v noci do kasáren, vzal jej dopravní inspektor Šat k sobě do Protivína. Tam pobyl Hašek několik dní a pak se vydal pěšky do Budějovic. Stejně jako Švejk z Putimi do Putimi putoval i jeho autor vstříc neznámému osudu. Nejsou pro to reálné důkazy, ale jestli se to stalo, tak se to muselo stát někdy počátkem května 1915, protože 1. 6. 1915 odjíždí s náhradním praporem do výcvikového tábora v Mostech nad Litavou.

Švejkovu budějovickou anabázi prostudoval a podrobně zdokumentoval ve své knize "Po cestách Švejkovy budějovické anabáze" Miroslav Vítek, vydal Bohumír Němec - Veduta, 2020. Vřele doporučuji těm, kteří se tímto tématem chtějí podrobněji zabývat nebo ta malebná místa navštívit.

V létě a na podzim roku 2010 podnikl Jomar Hønsi anabázi po stopách Jaroslava Haška a Josefa Švejka a myslím jako jediný absolvoval cestu, která kopírovala téměř po sto letech, pohyb těchto dobrých vojáků ve vřavě 1. světové války. Pochopitelně, že jako správný norský špion nevynechal budějovickou anabázi a poctivě ji pěšmo, jako nehorožený Švejk rovněž absolvoval.

A právě díky těmto badatelům, vycházeje z jejich poznatků, můžeme provést rekonstrukci Švejkovy budějovické anabáze i na stránkách tohoto muzea.

Švejk, někdy počátkem roku 1915, vykázán z nádraží, odchází z Tábora směrem na západ, stejně jako táborští Husité k bitvě u Domažlic roku 1431. Jaká byla celá jeho cesta jihočeskou krajinou popisuje Švejk píseckému rytmistrovi: "....Švejk vysvětlil mu celou situaci. Jmenoval Tábor a všechna místa, kudy šel do Budějovic: Milevsko - Květov - Vráž - Malčín - Čížová - Sedlec - Horažďovice - Radomyšl - Putim - Štěkno - Strakonice - Volyň - Dub - Vodňany - Protivín - a zas Putim....." , ale myslím, že se trochu vytahoval, neboť z textu plyne, že červeně označená místa nenavštívil, ale pouze je minul. Je s podivem, že putimskému strážmistru nedokázal místa svého putování vyjmenovat: "...Můžete nám ukázat na mapě, kudy jste šel do těch Budějovic?"
"Já si ta místa všechna nepamatuji a jenom na to se pamatuji, že jsem zde v Putimi byl už jednou."...že by se mu rozsvítilo až v Písku? V Protivíně a Vodňanech byl, ale až když byl eskortován z Písku do Českých Budějovic. Obě tato místa ale jen projížěl vlakem. Stejně tak vlakem projel ještě jednou Putim. To znammená že tam byl během své anabáze celkem třikrát.

Milevsko | Květov

49°26'53.0"N 14°21'46.1"E | 49°25'31.6"N 14°16'27.0"E

Místo, aby se Švejk vydal z Tábora do Budějovic jižním směrem přes Sezimovo Ústí a Veselí nad Lužnicí (tehdy Veselí Mezimostí) zvolil  západní směr. Dnes je to snadné. Zadáme trasu do webové mapy a hned víme, že pěšky je to z Tábora do Květova asi 36 km a ujdeme to asi za sedm a půl hodiny.

Milevsko se zde objevuje jen jako zeměpisný, orientační údaj. Proto lze pochybovat, že přes Milevsko do Květova šel, i když se to nedá vyloučit [2].

Vráž | Čížová | Sedlice

49°22'59.7"N 14°07'37.4"E | 49°21'24.5"N 14°05'33.3"E | 49°22'34.7"N 13°56'23.2"E

Švejka čekala velmi náročná etapa jeho putování z Květova do okolí Vráže. Těžké etapy proto, že v cestě byly překážky v podobě dvou řek, Vltavy a Otavy. Protože byla zima, můžeme předpokládat, že byly zamrzlé, takže nemusel vyhledávat nějaké umělé přechody, brody nebo přívozy ( na ty navíc neměl peníze). Situace byla tehdy příznivější jen v tom, že hladiny obou řek ležely o několik metrů níže a řeky nebyly tak široké jako dnes, díky orlické přehradě. Koryta řek jsou také zaříznuta do okolního terénu svými údolími, které nebylo rovněž snadné překonat. Dnes bychom se pěšky dostali z Květova do Malčic přes most ve Zvíkovském Podhradí. Celkem je to 24km a časově asi pět hodin.  Švejk tuto možnost neměl. Jeho cesta zřejmě vedla přes Vůsí, Červenou (zdolání Vltavy), Oslov a Dědovice (zdolání Otavy "U Urycha"). Někde u Vráže , při cestě se Švejk posilnil brambůrkou od babičky, která šla z kostela. Nejbližší kostel odkud mohla jít se Švejkem společnou cestou je v Oslově. Babička byla z Vráže. Dokazují její slova: "...Přes tu naší vesnici Vráž nemůžou..."

Od babičky získal Švejk také několik cenných rad, kus špeku, chleba a korunu na kořalku.

Babička, ho rovněž varovala, aby se při cestě do Malčic, které nazývá Malčínem, vyhnul Vráži a Čížové, kde jsou četníci jako ostříži a rasi. Protože neměl žádné dokumenty varovala ho i před vesnicí Sedlec u Horžďovic. Myslela zřejmě Sedlice u Blatné, neboť žádný Sedlec v okolí neexistuje.  Předpokládejme, že Švejk nechtěl mít s četníky nějaké nepříjemnosti a chtěl se dostat ke svému regimentu bez jejich pomoci.Takže pravděpodobně babičku uposlechl a tyto vesnice jen minul. Podle románu se někde u Čížové Švejk tak trochu zamotal: Od Čížové šel Švejk dle rady babičky na Radomyšl na východ a pomyslil si, že se musí dostat do těch Budějovic z každé světové strany, ať je to jakákoliv. Kdyby šel od Čížové trvale na východ, došel by nejpravděpodobněji zpět do Tábora. Buďto se autor románu zmýlil nebo Švejk šel nejdřív směrem na východ a potom se o 180 stupňů a západním směrem pochodoval na Malčice.

Babička zadívala se na Švejka soustrastně: „Tamhle, vojáčku, v tom lesejčku počkají, já jim vod nás přinesu brambůrku, vona vás zahřeje. Je ta chalupa naše vodtuď vidět, právě za lesejčkem trochu vpravo. Přes tu naši vesnici Vráž nemůžou jít, tam jsou četníci jako vostříži. Dají se potom z lesejčka na Malčín. Vodtamtuď se vyhnou, vojáčku, Čížovej. Tam jsou četníci rasi a chytají desentýry. Jdou přímo přes les na Sedlec u Horažďovic. Tam je moc hodnej četník, ten propustí každýho přes vesnici. Mají s sebou nějaký papíry?“

„Nemám, matičko!“
„Tak ani tam nechodějí, jdou raději na Radomyšl, ale hledějí tam přijít kvečeru, to jsou všichni četníci v hospodě. ...“

Náročná etapa Švejkova putování z Květova do okolí Vráže.

Malčice Malčin | Horažďovice

49°23'25.3"N 14°02'40.7"E

Konečně jsme se dostali z Květova do Malčic [3]. Švejk si zde zakoupil kořalku za korunu, kterou dostal od babičky u Vráže. Podle obecní kroniky byly v Malčicích dvě hospody. Jedna byla v č.p. 9 a patřila Maříkovým. Druhá byla v č.p. 60, patřila Hachovým. Možná, že zde si koupil Švejk kořalku na tu dlouhohu míli [4].

Z toho, že Švejk nereflektoval na nabídku opilého harmonikáře, který mu v Horažďovicích chtěl zajistit úkryt u dcery, je jasné, že Švejk Horažďovice nenavštívil.

Nato ještě důkladně mu opakovala, přes které vesnice má jít, kterým se má vyhnout. Nakonec vytáhla z kapsáře u jupky korunu, aby si koupil v Malčíně kořalku na cestu, poněvadž do Radomyšle je dlouhá míle.
Od Čížové šel Švejk dle rady babičky na Radomyšl na východ a pomyslil si, že se musí dostat do těch Budějovic z každé světové strany, ať je to jakákoliv.
Z Malčína šel s ním starý harmonikář, kterého našel tam Švejk v hospodě, když si kupoval kořalku na tu dlouhou míli k Radomyšli.
Harmonikář považoval Švejka za desertýra a radil mu, aby šel s ním do Horažďovic, že tam má provdanou dceru, jejíž muž je taky desertýr. Harmonikář v Malčíně očividně přebral.

„Má svýho muže už dva měsíce schovanýho v chlívě,“ přemlouval Švejka, „tak tebe tam taky schová a vy tam budete až do konce války. A když tam budete dva, tak vám nebude smutno.“

Radomyšl | Dolejší ulice | Floriánek

  49°18'58.0"N 13°55'56.7"E | 49°18'48.3"N 13°55'52.4"E | 49°18'58.1"N 13°55'56.0"E

Do Radomyšle z Malčic je to asi 16 km, což se dá ujít asi za 3 hodiny 20 minut ..Jak jsem již uvedl Jomar Hønsi na své pouti v roce 2010 nemohl vynechat ani Radomyšl, aby se pokusil zjistit, jak to bylo s oním Floriánkem, pantátou Melichárkem a Dolejší ulicí. Jak tam prováděl tuto špionáž, zjistil od místních obyvatel, že Dolejší ulice je dnešní Sokolská, a že U Floriánka se říká domu č.p. 6  na rohu Kostelní ulice a Maltézského náměstí dodnes [6].

Pantáta Melichárek má reálny předobraz ve Václavu Melicharovi, který skutečně žil v tehdejší Dolejší ulici.

„Tak ani tam nechodějí, jdou raději na Radomyšl, ale hledějí tam přijít kvečeru, to jsou všichni četníci v hospodě. Tam najdou v Dolejší ulici za Floriánkem takovej domek, dole modře natřenej, a ptají se tam na pantátu Melichárka. To je můj bratr. Že ho pozdravuju, a von jim už ukáže, kudy se jde na ty Budějovice.“....

....V Radomyšli Švejk našel k večeru na Dolejší ulici za Floriánkem pantátu Melichárka. Když vyřídil mu pozdrav od jeho sestry ze Vráže, nijak to na pantátu neúčinkovalo.

Chaloupka Václava Melichara (pantáty Melichárka) v Dolejší, dnešní Sokolské ulici. Dnes už neexistuje.

Putim poprvé

49°15'52.3"N 14°07'04.3"E

Cesta Josefa Švejka do Putimi opět postavila do cesty překážku v podobě Otavy. Pokud nepřešel řeku někde, kde byla zamrzlá, překročil řeku po mostě mezi Kestřany a Lhotou u Kestřan. Celkově je to uctyhodných 20 km tj. asi 4 hodiny pěšmo [8]. Švejk vlastně skončil "někde u Putimě", takže do vesnice vlastně nedorazil. Osudová byla až druhá návštěva Putimii. Tak se alespoň zmíním o soše Josefa Švejka, která stoji vedle domu, kde byla "filmová četnická strážnice ve filmu Karla Steklého "Poslušně hlásím". Je to první Švejkova socha odhalená v Česku. Fotografii jsem vypůjčil z alba na stránkách "Putim - srdéčko Jižních Čech" pana Václava Pixy.

Švejk šel opět hnedle celou noc, až někde u Putimě našel v poli stoh. Odhrabal si slámu a slyšel zcela blízko sebe hlas: „Vod kterýho regimentu? Kam se neseš?“

Odhalení sochy dobrého vojáka Švejka v Putimi 23. 8. 2014

Štěkeň Štěkno

49°16'01.9"N 14°00'22.6"E

Štěkeň, kterou Hašek přejmenoval na Štěkno je v anabázi důležitá tím, že se někde u této vesnice střetl Švejk s vandrákem, který s ním putoval dál do švarcenberského ovčína. Z Putimi do Štěkeně je to asi 10km,pěšky za dvě hodiny [9].

Švejk šel lesy a u Štěkna setkal se s vandrákem, starým chlapíkem, který ho uvítal jako starého kamaráda douškem kořalky.
„V tomhle nechoď,“ poučoval Švejka, „to by se ti ta vojenská uniforma mohla někdy setsakramentsky vyplatit. Teď je všude plno četníků a žebrat v tomhle nemůžeš. Po nás ovšem dnes četníci už nejdou jako jindy, teď hledají jenom vás.

Švarcenberskej ovčín

49°08'01.0"N 14°03'01.2"E

Je asi nemožné s jistotou říci, který ovčín rozsáhlého Schwarzenberského panství mohl navštívit Švejk spolu se starým vandrákem. Bylo jich mnoho. Pátral jsem v mapách Josefského katastru, matričních záznamech a dalších dokumentech hlavně v SOA Třeboň. Vybral jsem několik ovčínů, které nejvíce odpovídají markantům v Haškově vyprávění. Samozřejmě, že to mohl být i jiný ovčín, který unikl mé pozornosti nebo není nikde v archivních dokumentech uváděn.

Začněme těmi nejméně pravděpodobnými: Čížová, ovčín Dolejšky - ten je od Štěkně východním směrem, stejně jako ovčín v Kestřanech, ovčín Chvalešovice v katastru obce Dříteň a ovčín v katastru obce Olešník.  To neodpovídá záměru vandráka, který měl namířeno do Strakonic, tedy opačným směrem a nasledně měla následovat Volyně a Dub. Málo pravděpodobný je i ovčín v osadě u Netolic. Je to přece už dost daleko do Štěkně. Víc jak 35 km.

Od Štěkeně do ovčínu to byly čtyři hodiny chůze. Tomu odpovídá ovčín v Čepřovicích, ten je nejblíže, asi 15 km, to se dá zvládnout asi za tři hodiny. Další ovčín v Tvrzicích je 21 km, pěšky to je asi čtyři a půl hodiny. Největší favorit je ovčín v Útěšově [10]. Je daleko 18 km a cesta pěšky zabere přesně čtyři hodiny [11]. Ve všech případech předpokládáme, že si to Švejk a vandrák rozmysleli a nešli oklikou přes Strakonice, Volyni a Dub. Byla by to zbytečná zacházka dlouhá 38 km, tedy přibližně 8 hodin chůze..

Románové markanty důležité při hledání ovčína:

Při hledání švarcenbeského ovčína nám pomohly markanty, kterými Hašek v tomto případě nešetřil. Krajinu znal jednak z vyprávění svého děda, švarcenberského baštýře, matky, která s dětmi trávila v Jižních Čechách prázdniny a také díky svým toulavým botám. Všechna místa naleznete na mapě níže.

• Štěkeň: ....Švejk šel lesy a u Štěkna setkal se s vandrákem, starým chlapíkem, který ho uvítal jako starého kamaráda douškem kořalky..... „Odtud čtyry hodiny je starej švarcenberskej ovčín."

• Strakonice, Volyně a Dub: Vandrák ke Švejkvi "...Neboj se ale nic, teď půjdem na Strakonice, Volyň, Dub..."

• Skočice: Ovčák ke Švejkovi „Na to se mu, hochu, teď každej vykašle,“ rozdrážděně promluvil ovčák, „máš bejt při tom, když se sejdou sousedi dole ve Skočicích.....Neměl to ovčák z Útěšova a Čepřovic daleko. Horší už je to u dalšího kandidáta Kestřan.

• Bavorov: O Bavorovu se v románu přímo nepíše, ale ...Poněvadž napravo, když sestoupil s lesů, bylo vidět nějaké město,.... Byl to Bavorov. Jiné větší město poblíž není.

• Vodňany a Protivín: Poněvadž napravo, když sestoupil s lesů, bylo vidět nějaké město, zabočil Švejk severněji, pak na jih, kde opět bylo vidět nějaké město. (Byly to Vodňany.) Vyhnul se mu obratně cestou přes luka a ranní slunce uvítalo ho v zasněžených stráních nad Protivínem.

Dnes půjdeme na Strakonice,“ rozvinoval dál svůj plán. „Odtud čtyry hodiny je starej švarcenberskej ovčín. Je tam můj jeden známej ovčák, taky už starej dědek, tam zůstaneme přes noc a ráno se potáhnem na Strakonice, splašit tam někde ve vokolí civil.“
V ovčíně našel Švejk příjemného dědečka, který pamatoval, jak zas jeho dědeček vypravoval o francouzských vojnách. Byl asi o 20 let starší starého vandráka, a proto mu říkal jako Švejkovi: hochu.

Vlevo nahoře si můžete otevřít menu a zapínat a vypínat jednotlivé vrstvy (Ovčíny; Románové markanty; Trasa Štěkeň - Strakonice - Volyně - Dub - Útěšov; Přímá trasa Štěkeň - Útěchov). Kliknutím na jednotlivé body v menu nebo na mapě zobrazíte příslušné informace.

Putim podruhé

49°15'52.3"N 14°07'04.3"E

 Z útěšovského ovčína rano švejk vyrazil na východ. když sestoupil z lesů uviděl nějaké město. to byl nejspíš Bavorov, neboť jiné město v blízkosti není. Vyhnul se obratně Vodňanům i Protivínu, aby opět skončil v Putimi. Z ovčína do Putimi je to slušných 23km a prý se to dá ujít za 4 a půl hodiny [11]. Tentokráte upadá do tenat bdělému putimskému, četnickému strážmistru Flanderkovi. Nutno podotknout, že četnická stanice v Putimi byla, ale jen krátce, a to až v období německé okupace. Cituji ze stránek obdivovatele Putimi, pana Václava Pixy: Ve skutečnosti byla četnické stanice v Putimi pouze v době 2. svět. války od 1.6. 1941. Služebna byla zřízena v č. 31 a její velitel byl ubytován v místní škole. Jednalo se o četnickou stanici přesunutou do Putimi ze Selibova. Do jejího obvodu náleželi obce: Putim, Smrkovice, Nový dvůr, Semice, Tálín, Paseky, Nuzov. Brzy po válce však byla zrušena.Této krátce provozované služebně velel vrchní strážmistr Eliáš, který však o informátory z řad obyvatelstva neměl nouzi.

„Filmová“ četnická stanice, ve filmu Karla Steklého „Poslušně hlásím“ byla v č.p. 40  [12]; [13] Ba ani hospoda "Na kocourku" zde nejspíš nebyla. V opačném případě by byla v galerii hospod, které má na stránkách Václav Pixa.

Dalším místem, které by patřilo na tuto stránku je i zájezdní hostinec, kde skončil závodčí se Švejkem, při cestě do Písku na Okresní četnické velitelství. Stačila jenom jedna věta: „Setsakramentsky to dnes profukuje,“ řekl závodčí, „myslím, že nám štamprle nemůže škodit. Neříkejte nikomu nic, že vás vedu do Písku. To je státní tajemství.“ Faktem je, že mezi Putimí a Pískem již žádná vesnice neleží. Příjemné odpoledne tedy asi prožili někde na píseckém předměstí a celé to dopadlo pro závodčího katastrofálně.

V noci Švejk tiše se oblékl a vyšel ven. Vycházel měsíc na východě a v jeho probouzejícím se světle kráčel Švejk na východ, opakuje si: „To přece není možný, abych se do těch Budějovic nedostal.“
Poněvadž napravo, když sestoupil s lesů, bylo vidět nějaké město, zabočil Švejk severněji, pak na jih, kde opět bylo vidět nějaké město. (Byly to Vodňany.) Vyhnul se mu obratně cestou přes luka a ranní slunce uvítalo ho v zasněžených stráních nad Protivínem.
„Stále kupředu,“ řekl si dobrý voják Švejk, „povinnost volá. Do Budějovic se dostat musím.“
A nešťastnou náhodou místo od Protivína na jih na Budějovice Švejkovy kroky zaměřily k severu na Písek.
K polednímu uviděl Švejk před sebou nějakou vesnici. Sestupuje s malého návrší, pomyslil si Švejk: „Takhle dál už to nejde, zeptám se, kudy se jde do těch Budějovic.“
A vcházeje do vesnice byl velice překvapen, vida označení vesnice na sloupu u prvního domku: „Obec Putim“.
„Pro Krista pána,“ vzdychl Švejk, „tak jsem zas v Putimi, kde jsem spal ve stohu.“

Bezirksgendarmeriekommando Pisek | Okresní četnické velitelství Písek

Jak je výše uvedeno, závodčí dopadl po návštěvě zájezdního hostince cestou na Bezirksgendarmeriekommando Pisek velmi zle: První slovo rytmistrovo bylo: „Dýchněte na mne.“ „Teď to chápu,“ řekl rytmistr, zjistiv nesporně situaci svým bystrým, zkušeným čichem, „rum, kontušovka, čert, jeřabinka, ořechovka, višňovka a vanilková."

Kde bylo v Písku Okresní četnické velitelství se zatím nepodařilo jednoznačně prokázat. Jomar Hønsi při své anabázi v roce 2010, navštívil Státní okresní muzeum v Písku, kde zjistil, že na Velkém náměstí kdysi stával dům okresního hejtmanství a zde také pravděpodobně sídlilo Okresní četnické velitelství [14]. Podle Chytilova adresáře z roku 1915 [15] byl velitelem Okresního četnického velitelství okresní strážmistr Antonín Kolský nikoliv rytmistr König. Proto lze tuto postavu chápat jako mystickou. Podle Chytilova adresáře však bylo v Písku ještě Velitelství četnického oddělní č. 14, které sídlilo na Pražské tř. č.p. 262 [16]. Velitelem byl v té době, Haškovi dobře známý, Bohdan (Theodor) Rotter. O této náhodě Hašek pravděpodobně nevěděl. Mnohé možná vysvětluje sčítací formulář domu č.p. 262 z roku 1910. Jednak nám potvrzuje, že četnické velitelství bylo v č.p. 262 i to, že rytmistrem byl Theodor Rotter, který zde bydlel i se svou rodinou, a navíc zde také bydlel okresní strážmistr, tehdy Václav Franz, velitel Okresniho četnického velitelství. Je tedy možné, že toto velitelství nebylo v sidle hejtmanství, ale v č.p.262 na Pražské třídě. Mimo to zde byly ubytováni čtyři četničtí strážmistři a jeden závodčí[17].

Tak vás nyní odvede pan závodčí,“ pronesl vážně k Švejkovi, „do Písku na bezirksgendarmeriekommando. Podle předpisu máte dostat želízka. Poněvadž však myslím, že jste slušný člověk, tak vám ty želízka nedáme. Jsem přesvědčen, že ani po cestě nebudete dělat pokus útěku.“

České Budějovice

48°58'42.2"N 14°28'19.7"E

Cesta vlakem z Písku do Budějovic vede přes Putim, takže zde byl Švejk již potřetí. Za okny vlaku mohl sledovat i Protívín a Vodňany, kterými vlak projížděl. Potom už jen zbývalo dojít v doprovodu četníka z budějovického nádraží do Mariánských kasáren a slovy „Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že jsem opět zde,“ udělat konečně tečku za tou proslulou anabází.

Cesta z Písku do Budějovic ve vlaku ušla Švejkovi bystře a rychle. Jeho společníkem byl mladý četník, nováček, který nespouštěl ze Švejka oči a měl hrozný strach, aby mu Švejk neutekl. Po celé cestě luštil těžký problém: „Kdybych teď musel jít na malou nebo na velkou stranu, jak to udělám?“
Rozřešil to tím, že mu musel Švejk dělat kmotra.
Po celé cestě se Švejkem od nádraží do Mariánských kasáren v Budějovicích upíral své oči křečovitě na Švejka, a kdykoliv přicházeli k nějakému rohu nebo křižovatce ulic, jako mimochodem vypravoval Švejkovi, kolik dostávají ostrých patron při každé eskortě, načež Švejk odpovídal, že je o tom přesvědčen, že žádný četník nebude po někom střílet na ulici, aby neudělal nějaké neštěstí.

Tím skončila Švejkova budějovická anabase. Je jisto, že kdyby byla popřána Švejkovi volnost pohybu, že by byl sám došel do Budějovic. Jestli úřady se mohly chvástat, že ony dopravily Švejka na místo služby, je to prostě omyl. Při jeho energii a nezmarné chuti bojovat zakročení úřadů v tom případě bylo házením klacků Švejkovi pod nohy.