Heslo:

Lacina vrchni polní kurát

Výklad:

Nemůže být pochyb o tom, že předlohou románového vrchního polního kuráta je skutečná osoba Ludvík Lacina. Jestli byl skutečně takový opilec a nenažranec se už asi nedovíme, ale jak podrobně popisuje Jomar Hønsi na svých stránkách, žádný vzorňáček to, alespoň zamlada, rozhodně nebyl. Vedlo se proti němu několik disciplinárních řízení za různé prohřešky. Dokumenty o těchto aférách jsou uloženy ve vídeňském válečném archivu a Jomar ty nejdůležitější zpracoval. 

Ludvík Lacina se narodil 25.7.1868 v Nedakonicích v rodině učitele Ludvíka Laciny . Absolvoval české gymnázium v Valašském Meziříčí a teologické vzdělání získal v Olomouci a Gorici. Složil též státní zkoušku ze zpěvu, hry na klavír a varhany .

Byl odveden k armádě v roce 1888 jako bohoslovec. Polním kurátem byl jmenován 1.11.1906 . Sloužil ve Vídní na polním superiorátu do roku 1908, do roku 1910 jako duchovní správce v Gorici, do roku 1912 v Mariboru a do roku 1914 v Krakově na tamním polním superiorátu. Po vypuknutí války sloužil v poli až do července 1918 v rámci 7. jízdní divize a nakonec v polním špitále 1012, v ruském Polsku, v Haliči a 15 měsíců v Albanii . Celkem si v rakouské armádě odsloužil za císaře pána bez dvou dnů 12 let . V roce 1915 byl dekorován stříbrným záslužným křížem pro duchovní 2. třídy [Geistliches Verdienstkreuz II. klasse] za vynikající a obětavou službu v poli. Všimněme si, v té době byl stále polním kurátem, tedy nikoliv vrchním polním kurátem, jak je uvedeno v Haškově románu.

Vrchním polním kurátem se stal až 1.1.1919, tedy  až v době jeho působení v Československé armádě. Hned po vzniku republiky požádal o přijetí do Československé armády. Žádosti bylo vyhověno a působil dále jako důchovní v záložní nemocnici v Hranicích na Moravě a od 1.12.1919 v záložní nemocnici v Hradci Králové, od 7.3.1920 v Chomutově jako duchovní správa posádky a od 26.6.1920  jako duchovní správce záložní nemocnice č.2 v Pardubicích, kde působil až do 27.9.1921, kdy odešel do zálohy . Ludvík Lacina zemřel 15.7.1928 ve Valašském Meziříčí. Příčinu jeho úmrtí budeme znát, až budou zpřítupněny matriky zemřelých pro Val. Meziříčí.

 

Zbývá objasnit záhadu, kde se Hašek mohl s Lacinou setkat. Je velmi nepravděpodobné, že to bylo před válkou. Radko Pytlík nabízí možnost setkání v redakci "Světa zvířat" ["Osudy a cesty Josefa Švejka"; 2003], jinde ["Kniha o Švejkovi" 1983] konstatuje, že se Hašek na svých předválečných toulkách kdesi s Lacinou potkal. Bohužel tato konstatování nejsou ničím podložena. Stejně tak nelze doložit možné setkání při odjezdu náhradního praporu z Českých Budějovic do výcvikového tábora v Mostech nad Litavou. Položme si znovu otázku proč Hašek používá v románu hodnost vrchního polního kuráta, když byl Lacina vrchním kurátem jmenován až v roce 1919? Jak Hašek věděl, že Lacina sloužil u 7. jízdní divize? Vysvětlení se možná nabízí v jediném průsečíku jejich válečné pouti: Karanténa | Vojenská nemocnice Pardubice . Připomeňme si, že vrchní polní kurát Lacina tam sloužil již jako příslušník Československé armády od června 1920 do záři 1921 a Jaroslav Hašek zde byl se svou ženou Alexandrou Lvovou v karanténě po svém návratu do vlasti ve druhé dekádě prosince roku 1920. Jedině zde mohl zjistit, že Lacina je vrchním polním kurátem a že sloužil "zarakouska" u 7. jízdní divize.

II-03

Tak vešli na nádraží a šli k určenému vojenskému vlaku, když málem by byla ostrostřelecká kapela, jejíž kapelník byl vážně popleten nečekanou manifestací, spustila „Zachovej nám, Hospodine“. Naštěstí v pravé chvíli objevil se v černém tvrdém klobouku vrchní polní kurát páter Lacina od 7. jízdecké divise a počal dělat pořádek....

 

...Objevil se proto opět před nádražím v pravý čas, aby strhl taktovku kapelníka ostrostřelců, který už chtěl dirigovat „Zachovej nám, Hospodine“.
„Halt,“ řekl, „ještě ne, až dám znamení. Teď rút a já zas přijdu.“ Odešel do nádraží a pustil se za eskortou, kterou zastavil svým křikem: „Halt!
Kampak?“otázal se přísně desátníka, který nevěděl si rady v nové situaci.
Místo něho odpověděl dobrácky Švejk: „Do Brucku nás vezou, jestli chtějí, pane obrfeldkurát, můžou ject s námi.“
„A to taky pojedu,“ prohlásil
páter Lacina, a otáčeje se po eskortě, dodal: „Kdo říká, že nemůžu ject? Vorwärts! Marsch!„...

 

...Páter Lacina, pohodlně natažen na lavici, počal vykládat: „Ragout s hříbkami, pánové, je tím lepší, čím je víc hříbků, ale hříbky se musí napřed smažit na cibulce a pak teprve se přidá bobkový list a cibule...“
„Cibuli už jste ráčil dát předem,“ ozval se jednoroční dobrovolník, provázen zoufalým pohledem desátníka, který viděl v
páterovi Lacinovi opilého sice, ale přece jen svého představeného.
Situace desátníka byla opravdu zoufalá.
„Ano,“ podotkl Švejk, „pan obrfeldkurát má ouplnou pravdu. Čím víc cibule, tím lepší. V Pakoměřicích bejval sládek a ten dával i do piva cibuli, poněvadž prej cibule táhne žízeň. Cibule je vůbec náramně prospěšná věc. Pečená cibule se dává i na nežidy...“
Páter Lacina zatím na lavici mluvil polohlasně, jako ve snění: „Všechno záleží na koření, jaké koření se do toho dá a v jakém množství. Nic se nesmí přepepřit, přepaprikovat...“

 

....Švejk přistoupil k páteru Lacinovi, obrátil ho ke stěně a znalecky řekl: „Ten bude chrnět až do Brucku,“...

 

...Příjemné vypravování bylo vtom přerušeno velkým hekáním na lavici, kde spal vrchní polní kurát Lacina.
Páter se probouzel v celé své kráse a důstojnosti. Jeho probouzení bylo provázeno těmitéž zjevy, jako ranní probuzení mladého obra Gargantuy, jak to popisoval starý veselý Rabelais.
Vrchní polní kurát prděl a krkal na lavici a hřmotně zíval na celé kolo. Konečně se posadil a udiveně se tázal:
„Kruci laudon, kde to jsem?“
Desátník, vida probuzení vojenského pána, velice devotně odpověděl:
„Poslušně hlásím, pane
obrfeldkurát, že se ráčíte nalézat v arestantenvagonu.“
Záblesk údivu přelétl po tváři páterově. Seděl chvíli mlčky a úsilovně přemýšlel. Marně. Mezi tím, co prožil přes noc a ráno, a probuzením se ve vagoně, jehož okna byla opatřena mřížemi, bylo moře nejasnosti.
Konečně se optal desátníka, stále ještě devotně před ním stojícího: „A na čí rozkaz, já, jako...“

 

...Páter Lacina hrabal se v kapsách.
„Poslyšte,“ řekl desátníkovi, „nemám drobné, půjčte mně zlatku.
Tak, tady máte! Jak se jmenujete?
Švejk? Tady máte, Švejku, zlatku od cesty! Pane desátníku, půjčte mně ještě zlatku.