Heslo:

Lipnice | U České koruny | Alexandr Invald

Souřadnice:

49°36'47.9"N 15°24'51.5"E
Výklad:

Celým názvem Lipnice nad Sázavou. Jaroslava Haška přivedl na Lipnici dne 25.8.1921 malíř Jaroslav Panuška. Ubytovali se v hostinci "U České koruny" Alexandra Invalda. Zde také Hašek napsal valnou část svého románu. První zmínka o Lipnici je ve druhém dílu, když starý vandrák vypráví své vzpomínky ve švarcenberském ovčíně Švejkovi a starému ovčákovi. Že se Hašek krajem v okolí Lipnice nechal inspirovat svědčí i to, že v románových příbězích použil další názvy obcí z okolí: Německý [Havlíčkův] Brod, Kejžlice, Jedouchov a Okrouhlice. Lipnice s objevuje i v povídkách „Inspektor dešťoměrného ústavu z Prahy" a „Průvodčí po hradě". Tato povídka a Haškova báseň „Na Lipnici" jsou tématicky zaměřené na proslulý lipnický hrad, který skutečně zdáli vypadá ta zřícenina jako nepodařená lokomotiva. I tyto drobné práce Hašek napsal na Lipnici.

 

Hostinec U České koruny provozoval v době Haškova pobytu Alexandr Invald, kterém se říkalo Lexa. Tento hostinec stával v Lipnici již před rokem 1838. Na mapě Josefského katastru je vyznačen červenou šipkou. Býval to nepochybně zájezdní hostinec na cestě z dnešního Havlíčkova Brodu do Ledče n. Sáz., Vlašimi, Benešova a Prahy.  V dolní části nedalekého hřbitova, kde se už nepohřbívá, je hrob s nápisem "Zde v Pánu odpočívá František Invald hostinský * 21.XII.1827 †4.V.1915". To byl  otec Alexandra Invalda. Je to v záznamu o narození Alexandra *24. 2.1885, František byl skutečně hostinský, ale nikoliv v restauraci u České koruny, ale v hostinci s č.p.28. Budova stojí dodnes, ale již bez hostince. František Invald v tomto domě i zemřel . Kdy se stal Alexandr Invald hostinským "U České koruny" se nepodařilo zjistit. Dnes je tento hostinec po rekonstrukci a provozují ho potomci Jaroslava Haška. Takto vypadal ještě v roce 1972 zachycen v dokumentu Československé televize „Poslední stopy". Tam můžete spatřit stařičkého Lexu Invalda, jeho dceru Marušku a Klimenta Štěpánka.

Domek Jaroslava Haška   stojí nedaleko od hostince "U České koruny". Nemůžete ho minout, když se vydáte na hrad Lipnice. Domek stojí při první zatáčce, přikrčen ve svahu. Radko Pytlík vše o Haškově domečku popsal v "Toulavém houseti" v kapitole Domek č.185 je epilogem velkého tuláka. V Praze po návratu z Ruska napsal Jarmile Haškové dopis, k němuž připojil nostalgický dovětek: "Míťa, který se vzdal, aneb konec tulák" K tomu dodává paní Šura zcela prakticky: "Bydlení a stravování v hostinci ho omrzelo, říkal, že chce mít na stará kolena alespoň střechu nad hlavou." Proto přijal nabídku obchodníka Bohumila Havla a zakoupil za 25 000 tisíc malý domek pod hradem. Všichni se divili, proč kupoval zrovna tu barabiznu. Krčí se pod úpatím hradu a sousedí s částí, zvanou Mizerov. Domek není nikterak výstavný, vznikl různými přístavbami.Má čtyři vchody, každý na jinou světovou stranu. Ale právě to se Haškovi líbilo, připadal si jako ve staré tvrzi. Praktičtí lidé Haška zrazovali, že si přestavba vyžádá značnou částku, ale on nepovolil. Staviteli Herynkovi ze Světlé dokonce připomínal: "Jen si všechno řádně započítej a na nic nezapomeň," jako by stavitel někdy zapomněl částku připočítat. Do přestavby se dal s velkorysostí marnotratného stavebníka. Protože podle jeho mínění probíhaly práce příliš pomalu ( jeho vnitřní čas se krátil, najal si své dva "vlastní" zedníky, jimž nechal donášet vuřty a pivo. Často se sám osobně přesvědčoval, zda jeho lidé mají co jíst a pít. Vojenský vysloužilec Karel Rérych, kterého si Hašek najal jako "pucfleka", běhal ze stavby do hospody tam a zpět. Naštěstí je to jen pár kroků.
V domku chtěl mít Hašek podobné prostředí jako v mázhauzu na hradě. Oknem dolního pokoje bylo tenkrát vidět široko daleko, až k modravým vrchům Vysočiny se Žákovou horou. Podle vzoru z hradních komnat si Hašek nechal vyrobit nábytek. Při jedné slavnosti se kterýsi z rozjařených hostů zmínil o tom, že dřevo tohoto nábytku je na rozdíl od hradního příliš měkké. Hašek se rozčílil a podrobil nábytek zkoušce "tvrdosti", po níž málokterá židle zůstala celá.
Prostým a chudým lidem Hašek přál. Vdově Panské, která bydlela v domku v přízemí, okamžitě odpustil činži. Až do konce života žil neobyčejně skromně a nenáročně. Na podzim 1922 se konečně do vlastního domku nastěhoval. Obýval však pouze jedinou dolní místnost vedle kuchyňky, a ta mu byla ložnicí i pracovnou. Na drátěné vložce u okna odpočíval a spal, tam také diktoval Klimentu Štěpánkovi své humoresky i poslední kapitoly Švejka. Nová modřínová ložnice čekala složena v horní místnosti .Vysněného domova však příliš neužil. V domku č.185 žil pouhé tři měsíce.

Po Haškově smrti a dědických tahanicích Šura ... Spodní část domku pronajala krejčovskému závodu a pobývala nahoře, kde pořádala čajové a hudební dýchánky. Zajímali ji mladí muži, vždyť byla velmi mladá a chtěla žít. Pořádala čajové dýchánky, na které chodily nejvíce Rusky z okolí. Nejčastějším jejím hostem byla Uška, totiž Anna Sergejevna Ponomarevová, žena lesníka Jarky Koláře z nedalekého Kochánova. V létě k ní přijížděla jiná Ruska, manželka výrobce pian Brože, kterou si jako mnoho legionářů přivezl z anabáze. S ní se Šura stýkala již za Haškova života, jak svědčí snímek odpolední společnosti v orlovské hájovně u lesmistra Vacka. (Na témže snímku je jakýsi pan Barchánek, který Haškovi nabízel tehdy nepostradatelnou novinku-psací stroj.)
Uvolněná zábava a nevázaný život v domku č.185 vzbudily nelibost místních žen. Po jedné místní tancovačce si na ni místní panímámy počkaly na záchodě, natřely ji dehtem a posypaly drobným peřím.

Dnes je v domku malé muzeum Jaroslava Haška.

 

Sochy v Lipnici věnované Jaroslavu Haškovi. Půjdete li od hostince "U České koruny" k Haškovu domku narazíte na Haškovu bustu. Nejmladší památník je dílo sochaře Radomíra Dvořáka, které bylo odhaleno 27. 4. 2013 ve 14 hodin, pod názvem Hlava XXII. Znázorňuje hlavu Jaroslava Haška, modelem stál jeho vnuk Richard Hašek. S ohledem na velkou podobu dědy a vnuka lze konstatovat, že takto by asi vypadal Jaroslav Hašek asi šedesátiletý. Skulptura je vytesána do lipnické žuly a skládá se ze tří objektů. Samotné hlavy a z ní jakoby vyňaté dva segmenty. Tím se symbolicky odkrývá pohled do myšlenek Jaroslava Haška, které jsou zastoupeny známým filozofováním Josefa Švejka kdesi u Felštýna: "Život lidský, poslušně hlásím, pane obrlajtnant, je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu hadr." Toto je vytesáno na rovných plochách v hlavě a "vyňatých" segmentech v deseti jazycích: česky, rusky, polsky, německy, maďarsky, anglicky, čínsky, hebrejsky, arabsky a v esperantu. Dále jsou zde vytesána jména sponzorů, kteří pomohli dílo financovat. Socha je vysoká dvaapůl metru a váží 18 tun. Stojí nad křižovatkou silnice 347 Světlá nad Sázavou - Humpolec a odboček na Dolní Město a Lipnici nad Sázavou. Životnost celého díla a hlavně písma, odborníci odhadli na pětinásobek životnosti nápisu druhé římské legie na trenčínské skále z roku 179 našeho letopočtu. „A když se to vynásobí pěti, tak to dává 9 170 let. Písmo by tedy mělo být čitelné do roku 11 183 našeho letopočtu a já si myslím, že si ti lidi, co tady v tu dobu budou, fakt počtou," řekl s úsměvem Radomír Dvořák.

Další sochu naleznete při cestě ke hrobu Jaroslava Haška, nedaleko starého hřbitova. Bronzovou plastiku Jaroslava Haška z roku 1989 od akademického sochaře Josefa Malejovského darovalo hlavní město Praha obci Lipnice nad Sázavou v roce 2007. Do té doby byla uložena v depozitáři a jen díky iniciativě Richarda Haška byla instalována právě na tomto místě.

Hrob Jaroslava Haška. Takto o Haškově hrobu v "Toulavém houseti" v kapitole Hrob píše Radko Pytlík: Farářův odpor k tomu, aby mrtvý humorista byl pohřben na katolickém hřbitově, byl založen na nedorozumění. Od svého sňatku v roce 1910 byl příslušníkem církve a nikdy z ní nevystoupil. Hrob Jaroslava Haška se tedy nachází v pravém horním rohu barokního hřbitova. Původně to byl skrovný rov, porostlý jen travou. Na víc v té chvíli nebylo. Teprve po létech vznikl z podnětu Eduarda Basse jakýsi "Komitét k uctění památky Jaroslava Haška" a za přispění dědiců byl hrob obložen masívními deskami z posázavské žuly.
Pomníček zhotovil kamenický závod pana Charamzy, smutečními břízkami ho osadil zahradník Bedřich Vacek. Památník ve tvaru otevřené knihy byl vyzdoben nápisem:"Austrie, tak zralá nebylas snad nikdy k pádu, tak nikdy odsouzena, nikdy prokleta..." Je to citát z jedné Haškovy legionářské básně. Na druhé straně stálo: Na památku autora Švejka. Po létech si s památníčkem opět zahrála náhoda a nápis byl jako nevhodný odstraněn. Zůstalo jen: Jaroslav Hašek, autor Osudů dobrého vojáka Švejka. * 30.4.1883, †3.1.1923.
II-02
A zatímco ovčák cedil brambory a nalíval do mísy kyselé ovčí mléko, dělil se dál vandrák se svými vzpomínkami na četnické právo: „V Lipnici bejval jeden strážmistr dole pod hradem. Bydlel přímo na četnické stanici a já, dobrák stará, pořád jsem byl všude v tý domněnce, že četnická stanice musí být přece někde na vystrčeným místě, jako na náměstí nebo podobně, a ne někde v zastrčenej uličce. Tak beru ty kraje městečka a nedívám se na nápisy. Beru to dům od domu, až přijdu v jednom takovým baráčku do prvního poschodí, votevřu dveře a voznámím se: ,Poníženě prosím, chudý vandrovní’ Jó, panečku! Nohy mně zdřevěněly. Vona to četnická stanice. Pušky u stěny, krucifix na stole, lejstra na almárce, císař pán kouká zrovna na mě nad stolem. A nežli jsem moh něco bleptnout, přiskočil ke mně vachmajstr a dal mně takovou facku v těch dveřích, že jsem po těch dřevěnejch schodech letěl až dolů a nezastavil jsem se až v Kejžlicích. To je četnický právo.“
IV-03
Vodkuď až nepřišli - a dostali se až k Německýmu Brodu a na Lipnici, kde uďáli takovou paseku, že ještě dodneška se tam mluví v hospodách po půlnoci švédsky, takže si navzájem nikdo nerozumí. Nebo Prušáci, ty taky nebyli jen přespolní, a na Lipnici je po nich Prusů habaděj. Dostali se až do Jedouchova a do Ameriky a zas nazpátek.“
Inspektor dešťoměrného ústavu z Prahy
Výsledek toho byl, že během několika let zmizely v okolí rybníky, poněvadž obyvatelstvo Lipnice, všechnu vodu z rybníků vyvezlo ku své domácí spotřebě. Také nepomohlo procesí, úpěnlivě žádající o sprchu na nešťastné městečko...Jest-li jsme již trochu vědecky odbyli první otázku, týkající se přehrady v údolí Želivky, musíme se vrátit k suchu, panujícímu na Lipnici a k návštěvě dešťoměrného ústavu z Pardubic.....Jest úplně přirozené že se zděsil a nemohl nic jiného vypravit ze sebe než tuto větu: „Lipnice musí se vracet v meteorologických zprávách jako krajina deštivá, což vždy znamená zhoršení počasí. ...Na základě dobrozdání inspektora dešťoměrného ústavu, zařizuje u nás stát pokusnou stanici na střílení proti mrakům, aby u nás na Lipnici tolik nepršelo a nebyla projektovaná přehrada na Sázavě uvedena těmi spoustami vody, řinoucími se od nás dolů do údolí Sázavy, v nebezpečí....Tak se mně zdá, že nám na Lipnici pomůže jenom pořádné zemětřesení, které nám pomůže k revoluční nivellaci pod hladinu moře.
Na Lipnici

Že Lipnicí pak hrad ten sluje,
zdá zbytečným se připomínat vám,
a vichřice že nade hradem duje,
o tom se každý přesvědč sám.

Průvodčí po hradě
Dva páni a dvě dámy a děj se odehrál na hradě Lipnici u Německého Brodu. Zdáli vypadá ta zřícenina jako nepodařená lokomotiva, poněvadž zůstala část jedné věže čnít k nebesům s prosbou, aby konečně do ní hrom uhodil nebo přišel uragán a svalil ji dolů, poněvadž už nemůže slyšet řeči o tom, že má být restaurována. Slyší už o tom přes patnáct let a ze zlosti sama hází kameny ze stěny dolů ke škole, na kterou co nevidět spadne...„Pánové a dámy,“ řekl jsem slavnostně. „Co zde vidíte, je zřícenina. Dá se předpokládat, že dříve na tomto místě stával hrad. Tomu nasvědčuje již ta okolnost, že tomuto místu se říká zříceniny hradu Lipnice. Jest patrno a samozřejmo, že kdysi tyto rozvaliny byly obydleny. Sídlel zde zimní král Bedřich Falcký. Sídlel zde v zimě a proto od toho odvozuje se jeho přezdívka zimní král. Kdyby byl zde sídlel v létě, byli by mu jistě říkali…“„Lipnice patřily starým Trčkům,“ prohodila jedna slečna....

 
 

  

Domek Jaroslava Haška v Lipnici

Snímek z roku 1922 zachycuje skupinu lipnických občanů v orlovské hájovně u lesmistra Vacka. Hašek je zcela vpravo v rubašce, na hlavě furažku. Vedle něj Alexandra Lvova. Muž ve dveřích je Kliment Štěpánek. Díky jeho vyprávění víme, že Haškova rubaška byla blede modrá. Na schodech sedí pravděpodobně Alexandr Invald

 

Jaroslav Hašek a jeho ilegitimní žena Alexandra Lvova

Poslední fotka Jaroslava Haška. Muž vlevo je Kliment Štěpánek a žena zcela vpravo je Alexandra Lvova. Převzato z knihy Jaroslav Hašek ve fotografii, zdroj neuveden.