X

Heslo:
Josef Svatopluk Machar
Výklad:

Český básník a prozaik * 29. 2. 1864 † 17. 3. 1942 nejprve horlivý zastánce Masaryka ve funkci generálního inspektora československé armády, pak jeho odpůrce a ke sklonku života zastánce nacionalistické pravice. Tím se  završila tragédie jednoho z vůdčích básníků hrdé generace devadesátých let 19. století.

Známy jsou Macharovy proticírkevní a protináboženské názory. O to víc překvapil jeho postoj k olomouckému arcibiskupovi Theodoru Kohnovi, na jehož obhajobu se postavil. Vysloužil si za to nesmrtelnost v Haškově románu a dalších povídkách, ve kterých se Hašek do Machara často "strefoval". 

I-09
Polní kurát Otto Katz, nejdokonalejší vojenský kněz, byl žid. To ostatně není nic divného. Arcibiskup Kohn byl také žid a ještě dokonce Macharův kamarád.
 J. S. Machar
Machar je realista. Kdyby nebyl fejetonistou Času, byl by ideálním realistou. Jako fejetonista Času je však realistou konzervativním. Miluje Čas, Herbena, Vodáka a Saldu, částečně i Elišku Krásnohorskou a nenávidí mladočechy a Viktora Dyka.
Občanu Macharovi do památníku
Jeden soused povídá: „Můj syn slouží na vojně u jednoho hejtmana, kterej, když jsem byl v Srbsku za války a šli jsme na Dřinu, zastřelil ze svýho revolveru jednoho vojáka od naší kumpanie, kterej už nemoh jít dál, poněvadž se mu provalil pruh, na kterej byl před půldruhým rokem operýrovanej.“
Obyčejně se přitom nadává, že generální inspektor armády občan
Machar jezdí klidně dál v automobilu, jako kdyby se rozumělo samo sebou, že když se objeví a odhalí veřejným tiskem nějaký takový jenerál, který za Rakouska dal popravovat naše hochy a slouží dál klidně v téže hodnosti kvůli valutě v republice, že měl by občan Machar dát zavřít svůj automobil do garáže, zastřelit šoféra, vypustit všechen benzín z nádržky, skočit do benzínové louže, škrtnout sirkou a upálit se za recitování svého nového neorealistického verše:
Hle, plameny již kolem dují,
na všechno, lide, rezignuji,
to uspíšilo tento pád.
Idyla z vinárny
Rozpředla se velice zajímavá rozmluva, během které stavitel sdělil, že ruští bolševici mají vůbec spadeno na potomky a příbuzné českých spisovatelů a básníků. Tak pověsili nedávno v Novočerkassku bratra našeho Heyduka a rozčtvrtili v Moskvě prastrýce Beneše Třebízského a utopili mladšího bratra Arbesova. Sestru Elišky Krásnohorské strčili na kůl v Tambové. Synovce Svatopluka Čecha upálili v Tule. Neteř Vrchlického zardousili v Nižním Novgorodu a Pelantova bratra zastřelili na aeroplánu. Macharova švagra uvázali na koleje a pustili přes něj rychlík a když ještě žil, tak nákladní vlak.
Jak píše má žena fejetony
Machar mi zajisté odpustí, ukradnu-li mu malinkou větu. Ostatně doufám, že na to nepřijde, a kdyby i přišel, že se pro pár slovíček nebude se mnou špinit.
O národní písni
Kdo by neznal Já mám trakař novej, píseň sice starou, ale dosud velmi dobrou, o které Machar psal již v Božích bojovnících:
Co Marseillaisa, co je Bože carja,
tohle je hymna, v které oheň hárá.
Karel Horký
Slyšte jen: Na počátku je Karel Horký, po něm je Jan Herben a konečně trochu J. S. Machar! Hle, takové je nové náboženství Karla Horkého, nejskromnějšího a nejduchaplnějšího člověka v Čechách.
O vhodných názvech
Vymýšleti si názvy patří k nejzajímavějším a nejtěžším problémům. Nemluvím o názvech literárních i vědeckých prací. To je věc úplně lehká. Jestli si odmyslíme názvy sbírek veršů, kde je třeba obecenstvo podráždit a udržet v napětí, aby se verše kupovaly. Záleží čistě, jak se toho člověk chopí. Název Koniklec nemůže mít takového úspěchu jako Zde by měl kvést koniklec, v čemž obecenstvo vidí podivuhodné kouzlo, na které hřešil i Machar  ve svém případě s růžemi.
 
Počáteční program strany mírného pokroku v mezích zákona
A zatímco klerikální sloup katolické moderny, denunciant páter Dostál-Lutinov, nadává Macharovi, úpícímu v nepřátelské Vídni s platem K 4 000,- ročně v roztomilém vlastním domku za Vídní, v této vilce obrací Machar svou pěst směrem k českému království a počíná se mu nelíbit Eliška Krásnohorská a studuje přitom pro budoucnost bedekra po Římě.
 
Slavnému výkonnému výboru strany mírného pokroku v mezích zákona
Co bylo naší touhou ve Vídni v tom okamžiku? Koho bychom si tak horoucně byli přáli vidět? - Machara. Ano, pumpnout básníka Machara. Vždyť v Čase kolikrát jsme četli fejetony, že nějaká česká realistická duše přijela jen kvůli tomu do Vídně, aby uviděla Machara. Ovšem, že o tom musela napsat ta dobrá duše fejeton, aby aspoň částečně byly jí hrazeny útraty toho výletu. Už jsem dávno měl podezření, že každý český inteligent přijíždí do Vídně, aby Machara pump. A nyní se mi to potvrdilo.
 
Honba za Macharem
„Bratře,“ povídám, „my bychom rádi našli Machara.“
Redaktor České Vídně podepřel si ruku jako člověk, který přemýšlí o nějaké velké záhadě, a pak řekl, že to jméno mu připadá známé, ale že si nemůže vzpomenout, kde tu firmu viděl ... „Na Ringstrasse nebo ...
Machar, Machar ... ne, ten se jmenuje Machner, Machner - to je na Ringstrasse ten kožešník - ale Machar - ne, to jméno neznám.“ „Ale víš, bratře, Machar, ten básník ...“
Machar není doma
Ať se pohlíží na Machara jakkoliv, ať se o něm sebelepší píše, ať se i o Macharovi píše a mluví špatně, nebudu nikdy plout v životě s tím či oním směrem. Nebudu ho nikde chválit a také nebudu mu nadávat, budu chválit jen jeho manželku.
Jen tolik vždy řeknu každému: „
Machar nebyl tenkrát doma.“
Toto jest zdrcujícím faktem v plodném životě básníka
Machara.
Sklenice černé kávy
Černou kávu, prosím, jednu sklenici, ale bez cukru, prosím.
(Hlasitěji):
Ba, bez cukru! Vždyť v českém žití je příliš sladkostí, jak
Machar zpívá, a proto bez cukru, toť pravda jistá, jen černou kávu smí pít realista a bez rumu, neb opojení škodí, a na svět třeba střízlivě přec hledět, to také musí realista vědět.
Jak jsem přemohl černošského obra Zippse ze severní Ameriky
Machar si to velmi popletl s tou antickou kulturou. Nejsou to nějaké staré hrníčky, vykopané v Aténách a v Římě, ani básně starých Řeků a Římanů, synové Hélioví zanechali nám jiný, nehynoucí pomník, řeckořímské zápasy ve Varieté, kde z chumelenice hladkých těl vztyčuje se postava slavného zápasníka černocha Zippse, kterému jsem šlápl na kuří oko v Brejškově plzeňské restauraci.
Sklenice černé kávy
Černou kávu, prosím, jednu sklenici, ale bez cukru, prosím.
(Hlasitěji):
Ba, bez cukru! Vždyť v českém žití je příliš sladkostí, jak
Machar zpívá, a proto bez cukru, toť pravda jistá, jen černou kávu smí pít realista a bez rumu, neb opojení škodí, a na svět třeba střízlivě přec hledět, to také musí realista vědět.
Protokol II. sjezdu strany mírného pokroku v mezích zákona
Svět jest dnes rozdělen na dva tábory. Na jedné straně stojí bolševici, na druhé dr. Kramář. Na jaře na ně potáhne s redakcí Národních listů a s inspektorem armády Macharem bude bombardovat Moskvu z mariánské houfnice páně Macharovy. Mluví se velice mnoho o jaře, ale já z tohoto místa prohlašuji slavnostně: Na jaře bude pouť u Sv. Matěje.
Různé hlasy listů o drahotě
Jak jinak bylo v dobách starého Říma, o tom píše náš Machar, tenkrát ceny potravin byly směšně nízké, a jak se dle našeho velkého básníka ceny potravin změnily, když se katolicismus postavil proti záři helénského slunce.
Strana realistická čili pokroková
Realisté jsou přívrženci realismu. Věta tato jest velmi důmyslná. Znamená všechno, neznamená nic. Sami realisté, vykládajíce o realismu, tvrdí, že realismus znamená něco hmatatelného. Jest tedy hmatatelným profesor Masaryk, dr. Drtina, dr. Chalupný, Machar a jiní jejich lidé. Přesto však nesmí nikdo na ně sáhnout.

 

Humoristické listy 15.5.1903

 

W 

X