X

Heslo:
Montmartre
Výklad:

V r. 1911, v Řetězové ulici č.7 otevřel nový zábavní podnik  Josef Waltner *1883 - †1961, český herec, zpěvák a kabaretiér, který se nesmazatelně zapsal do historie českého kabaretu jako jejich organizátor, autor i účinkující. Byl také jeden z prvních filmových herců. Zahrál si celkem v 35 filmech, vesměs epizodní  role. Poprvé to bylo v němém filmu E.A.Longena "Rudi sportsmen" (1911) a naposled v roce 1950 ve filmu Martina Friče "Zoceleni".  

Kabaret Montmartre navazoval na starší pražské šantány. Zde se scházela pražská bohéma, umělci, zpěváci a jiná rozpustilá společnost. Václav Menger v "Lidském profilu Jaroslava Haška" o Montmartru piše: Brzy po volbách v roce 1911 otevřel již tehdy velmi populární lidový zpěvák Josef Waltner svůj později tak proslulý "Montmartre". Byla to opravdová bohémská krčma, jaké Praha dosud neměla. Organisační talent Waltnerův dovedl zde vykouzliti něco, na co se chodilo dívati nejen celé město, ale i venkov .. Hned při otevření, bylo to 16. srpna, byl zde takový nával, že prostorné místnosti "Montmartru" nemohly pojmouti všechny návštěvníky.
  Jaroslav Hašek patřil mezi stálé hosty a občas zde i přespával, jak o tom píše v humoresce "Má tragedie montmartská".  Montmartre se vyskytuje i v dalších Haškových pracích: Černohorský jonák v úzkých; Sen Josefa Waltnera, odvážného majitele kavárny Montmartre ; Můj zlatý dědeček;
  

Pozvolný zánik kavárny Montmartre začal první světovou válkou. Generace, která trávila v Montmartru dlouhé noci v družném hovoru i divoké zábavě, zvážněla. „Generace posledních let před první světovou válkou, která Montmartre udržovala na jeho výši, přes válku zestárla a zapomněla se pro jiné starosti smát. Usadila se ve školách, redakcích, kancelářích a až na čestné výjimky zesošatěla a zevšedněla,“ vypráví Gustav Roger Opočenský v knize Čtvrt století s Jaroslavem Haškem

Kavárník Waltner se vrátil ke své profesi kabaretiéra a Montmartre na dlouhá léta upadl v zapomnění. Při procházce Řetězovou ulicí se jen dalo tušit, jak živo bylo za okny opuštěné kavárny na začátku 20. století. Rekonstrukce se Montmartre dočkal až v letech 1998–1999. Nyní se v prostorách domu U Tří divých mužů opět nachází kavárna Montmartre, ale mnoho společného s původním nočním podnikem již nemá.[ Markéta Marešová Kavárenské noviny 4/2015]

I-02

Všechny to až na jednoho stihlo buď v hospodě, ve vinárně, nebo v kavárně. Výjimku dělal neobyčejně tlustý pán s brýlemi, s uplakanýma očima, který byl zatčen doma ve svém bytě, poněvadž dva dny před atentátem v Sarajevu platil „U Brejšky“  za dva srbské studenty, techniky, útratu a detektivem Brixim byl spatřen v jejich společnosti opilý v „Montmartru“ v Řetězové ulici, kde, jak již v protokole potvrdil svým podpisem, též za ně platil.
Na všechny otázky při předběžném vyšetřování na policejním ředitelství stereotypně kvílel: „Já mám papírnický obchod.“
Černohorský jonák v úzkých
Jak známo, k všesokolskému sletu vyslala černohorská vláda svého zástupce, ministra vojenství. Bodrý junák ubytoval se v jednom pražském hotelu a několik dní prohlížel si nejen denní, nýbrž i noční památnosti města Prahy, až utratil peníze. Šel tedy na hoteliéra a žádal ho, aby mu zapůjčil padesát korun, že se chce ještě podívat do Montmartru. „Vrátím vám peníze za tři dny, poněvadž ještě dnes telegrafuji svému králi, aby mně poslal dvě stě korun.“ Pak mu tedy hoteliér těch padesát korun půjčil.
Má tragédie Montmartská
U jednoho mého známého mají velkou dogu. Ta když spí, je jako anděl, pracky má přes sebe, tváří se zcela nevinně, funí jako malé dítě, ale pokuste se ji vzbudit. Začne vrčet a kouše. Tuto dogu má patrně na mysli přítel Opočenský, když napomíná v noci mé i své přátele, aby mne nebudili. Bude tomu pomalu již rok, když něco podobného říkal o mně i v Montmartru: „Nebuďte ho, on je pes.“
Můj zlatý dědeček
Ovšem každý nemůže mít dědečka . . . Odpusťte, píši to ve dvě hodiny v noci v Montmartru a trochu se mně to všechno plete. Má-li tedy člověk dědečka, musí míti i babičku, to jest velice průhledné, neboť nemít babičku, neměl bych dědečka, to jest tuším (ve dvě hodiny v noci to jen tuším) velice jasné.
Sen Josefa Waltnera, odvážného majitele kavárny Montmartre
Po všech těch různých zkušenostech neustal jsem však v obtěžování některých návštěvníků Montmartru, žádaje od nich kupříkladu k ránu, aby mně zaplatili cestu do Monte Carla a půjčili mně do rulety 20.000 korun, i jiné případy se udály. Kdy jsem totiž požádal jednoho poslance, aby byl tak laskav a přimluvil se za mě, abych nemusel, až přijdu do Vídně, zúčastnit se v kuloárech naslouchání o obstrukci. Tak to šlo jedno po druhém.
 

Montmartre v roce 1912

Interier kabaretu v roce 1914.

 

Josef Waltner, autor neznámý

Josef Waltner

W    KVÁRENSKÉ NOVINY

X