Heslo:

„Dominus vobiscum - et cum spiritu tuo. Dominus vobiscum.“

Překlad:

"Pán s Vámi - i s duchem tvým. Pán s Vámi. "

Komentář:

Latinská slova pronášená při katolické mši. Jaroslav Hašek měl s rituálem svaté mše své bohaté zkušenosti z doby, kdy ministroval (r.1892 -3) u sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí i v kostele sv. Štěpána, kde byl pokřtěn. Podrobně o tom píše Václav Menger v knize "Lidský profil Jaroslava Haška".

I-10-02
Maje hlavu kupředu a nohy vzadu, kterými pletl jako kočka s přeraženým hřbetem, polní kurát pobručoval si:Dominus vobiscum - et cum spiritu tuo. Dominus vobiscum.“

I-11-02

„Nikdy jsem to nedělal,“ odpověděl Švejk, „ale zkusit se může všechno. Dneska je vojna, a ve válce dělají lidi věci, vo kterých se jim dřív ani nezdálo. To nějaký hloupý ,et cum spiritu tuo’ na to vaše ,dominus vobiscum’ taky svedu dohromady.

 
Menger: Lidský profil Jaroslav Haška
Avšak Hašek si dovedl již tenkráte vydělávati. V předposledním roce na obecné škole vybral si ho farář Baťha za ministranta a zbožné známosti matčiny zavedly jej také do kláštera jesuitů na Karlově náměstí, do kostela sv. Ignáce. Byl takřka na roztrhání. V časných hodinách běžel k Ignáci, a sotva si tu odbyl jednu mši, spěchal k sv. Štěpánu, aby se znovu vracel k Ignáci, kde se teprve řádně nasnídal.
Jesuité sami sice každého ministranta dobře nakrmili, ale za ministrování ničeho neplatili. Zato se tu vystřídala celá řada Prahou procházejících a projíždějících kněží, farářů, děkanů, vikářů atd.,kteří štědře dovedli honorovati to přisluhování službám božím. Ovšem u sv. Ignace to mělo jeden háček: fráteři, nejen že nehonorovali ministrování, ale sami se ještě dělili s ministranty o to, co tito od náhodných Prahou procházejících "sluhů Páně" za svoje služby dostali. Zato snídaně bývala takřka opulentní, zejména pro chudé chlapce, neboť sestávala z velkého hrnku kávy, několika žemlí hodně máslem namazaných a někdy i šunkou nebo salámem obložených. Byl-li mezi kluky některý chytřejší - a. tím Hašek nesporně byl - a dovedl se iJřitočiti ke kuchyni, nejen že se dosyta naobíral hovězích kostí, ale často si i odnesl kus nějaké té pochoutky domů.
U sv. Štěpána byla tato honorovaná služba Bohu, dík větší zkušenosti, lépe organisována. Vrchní kostelník Sobotka (neboť zde bylo kostelníků několik) zařídil společnou pokladničku pro ministranty, kam se ukládaly jejich příjmy a jednou za týden, vždycky v sobotu, rozděloval nashromážděný tu peníz mezi hochy stejným dílem. Ovšem, jaký byl jeho díl při tomto dělení, se nikdo nikdy nedověděl. Zato tu byla jiná velká příležitost k nekontrolovatelným příjmům, neboť z kostela sv. Štěpána jako kostela farního, bylo vypravováno mnoho velkých a slavných pohřbů, při nichž si ministranti, těžíce z bolesti a rozrušení pozůstalých, vždy dovedli vyžebrati nějaký groš. A nebyly to jenom pěťáčky, šestáčky, ale často i korunky a zlatky, jež byly výrazem hloubky bolesti pozůstalých. To bylo sladkého dřeva, pendreku a tureckého medu, kteréžto všechny věci dovedly tak příjemně zaplniti a zaplácati mladý žaludek! Svatojánský chléb netěšil se již takové oblibě, ale zato blízcí knihkupci Hovorka, KajI a Šarapatka v Žitné ulici prodali v takové dny hromady pětikrejcarových indiánek s pestrobarevnými divokými obálkami.