Kigyó a Teher leželi pod košatým dubem na mechu
a proklínali celý svět a obzvláště starostu.
Oba, asi třicetiletí chlapíci, náleželi oné
kastě maďarského lidu, která požívá zvučného
jména „beťár“, což znamená pasáka dobytka nebo
darebáka, vůbec prohnaného člověka.
Kigyó a Teher byli předně pasáci vepřového
dobytka a za druhé darebáci a prohnaní lidé,
beťárové první třídy, kteří odloučí se od své
krátké dýmky jen tehdy, kdy pro své kousky sedí
ve vězení, kde zamění též své gatě a bundu za
šedý oděv trestanců.
Nyní právě kleli, což zaujímá obyčejně celou
třetinu života těchto znamenitých lidí.
Kigyó proklel právě dědečka starosty, když Teher
si vzpomněl, že neproklel ještě starostovu
tetku.
Nato Kigyó obratně poslal do pekla matku
starostovy tety, ale pak ať vzpomínali, jak
chtěli, seznali, že starosta nemá už žádných
živých příbuzných, proto prohlásil slavnostně
Kigyó: „Mindt óróké, amen. Na věky věkův, amen.“
Kolem nich v dubině pásla se stáda vepřů z celé
vsi Talomu, kvičelo a chrochtalo to kolem, rylo
v půdě, hledajíc žaludy, místy pobíhala selátka
a v líně tekoucím potoku váleli se vepři,
libujíce si v černém blátě, které chladilo
tlustou jejich kůži, rozpálenou vedrem slunného
dne.
Byly zde zastoupeny všechny možné barvy
vepřového dobytka, od narůžovělé kůže bezsrstné
až po kudrnatou černou. Vepři, kanci, prasnice,
selátka, kanci s tesáky, kterými odstrkovali
ostatní, chrochtajíce hrozivě, tlusté prasnice,
které každou chvíli činily zadost savé touze
selátek, chrochtajíce láskyplně.
A kolem pobíhali dva psi, jakých používá se k
hlídání těchto užitečných zvířat a kteří pošli v
dávných dobách zkřížením vlků se psy. Svým
pobíháním a štěkotem a ceněním zubů udržovali
celé veliké stádo v pořádku, takže oba beťárové
mohli klidně ležet pod stromem, aniž by musili
sáhnouti po dlouhých bičích, válejících se v
mechu.
Přece však Teher vzal bič, když kolem běžel
jeden starostův vepřík. Zvedl bič a šlehl ho
obratně přes záda, až vepřík kviče odběhl hledat
si jinde žaludy.
Vyliv si tak zlost na starostově majetku, lehl
si Teher opět pohodlně do mechu, vypustil kouř z
úst a sleduje ho, jak se vznáší pomalu v
bezvětří, řekl důrazně: „A co je starosta
vlastně? Opilec, nic jiného než opilec. A takový
člověk zabraňuje mně, abych si vzal Františku
Homlókovu.“
Kigyó, jeho soudruh, zvážněl a pravil: „Vypravuj
mně ještě jednou, jak to bylo.“
„Inu, to je tak. Dva roky máme se s Františkou
rádi. Chodívám tam někdy k nim. Víš dobře, že si
Homlókových vepřů vážím a vodím je na nejlepší
místa. Starý Homlók ničeho nenamítal, říkával
vždy: „Ať jsi, hochu, jen beťár, co na tom, já
byl také jen beťárem dřív. A rozuměl jsem tomu
dobře. Kusy, které jsem dostával za mzdu, dobře
jsem vykrmil a pak výhodně prodal. Moji vepři
šli dobře na odbyt. Ve stolici Zala dodnes
pamatují se na Homlókovy vepře. Někdy ukradl
jsem nějaký kus na účet medvědů a vlků. Za
peníze stržené nakoupil jsem malé vepříky,
vychoval a opět dobře zpeněžil. Dvacet let jsem
se namáhal a konečně měl jsem tolik, že Birka
sedlák dal svou dceru beťárovi. Proč bych já
tobě nedal také svou dceru? Jen pracuj pořádně.“
Šlo to tedy dobře kupředu. Až předevčírem, když
jsme přihnali domů a ty jsi šel na víno, jdu
jako obyčejně k Homlókovům. Starý Homlók sedí ve
světnici a naproti němu starosta Nárva. Tak byli
zabráni v hovor, že mne neviděli. Sedl jsem si
ke krbu do kouta a poslouchám.
„Ferencz, můj syn,“ povídá starosta, „má rád
tvou Františku.“
„Není z toho nic, příteli,“ řekl na to Homlók,
„poněvadž už jsem...“
„Vypravuje se, Homlóku, že prý chceš dát svou
dceru nějakému prašivému beťárovi.“
Chtěl jsem vyskočit, ale pak pomyslil jsem si:
„Co asi odpoví na to starý Homlók!“
Poslouchám a slyším: „Birka dal také dceru svou
prašivému beťárovi, totiž mně, starosto...“
Starosta se zarazil: „Tys nebyl nikdy obyčejný
beťár, ale Teher, toť zcela něco jiného. Nikdo
neví, čí je syn. Říkají, že cikána. Nebyla
poctivá jeho matka, sloužila v panském dvoře.
Jak žila, tak i umřela, opíjela se, až se
upila...“
„Starosto,“ slyšel jsem, jak povídá Homlók,
„mrtvola v hrobě je mrtvola. Tys zkazil ostatně
také jednu ve Farádu. Dítě umřelo a přesto by
sis nemohl tu z Farádu vzít, poněvadž se to
stalo, když byl jsi již ženat. Všichni pijeme,
bůh stvořil víno, ale ty piješ nekřesťansky…“
„Chceš tedy dát dceru ničemovi Teherovi?“
„Hodlám dát!“
„Víš, že je Teher zloděj? Není dávno tomu, co se
ztratila jedna prasnice...“
„Vím, byl jsem také beťárem.“
„A víš dobře, že je Teher obecním pasákem vepřů
a že ho mohu dát vyhnat?“
„Také vím, ostatně beťár se neztratí...“
Tu odešel starosta rozčileně a po jeho odchodu
vystoupil jsem z kouta a řekl: „Homlóku, slyšel
jsem všechno. - Ty mně dáš tedy Františku?“
„Dám,“ odpověděl Homlók, „ale až se starostovi
pomstíš za sebe, za mne a za všechny beťáry.
Co tomu říkáš, Kigyó?“
„Zapal mu statek,“ navrhoval Kigyó, „počíhej si
na něho a píchni ho dobře nožem.“
Teher zavrtěl hlavou: „To všechno nic není...
Hřešíme,“ a vypustil klidně kotouč dýmu z úst a
leže počal si pohvizdovat, až jeho hvízdání
změnilo se v píseň.
Zpíval jednu z písní beťárských, jak byla
uprostřed pusty krčma a v krčmě mladá krčmářka,
která měla krásnou neteř. I zamiloval se beťár
do její neteře a tu krčmářka vyvedla ji daleko
do pusty v zimě, aby tam zahynula, poněvadž ji
nepřála hezkému beťárovi. A když on se to
dověděl, zajel do krčmy a probodl srdce
krčmářčino.
Kigyó mu přizvukoval a nakonec zapráskal bičem.
V doubravině dloužily se stíny stromů. Les se
počal zatemňovat večerním soumrakem. Byl již čas
hnát stáda domů, i zahvízdali na psy, vstali a
vykřikli: „Huj há, háj hó!“
Mezi zvířaty nastal čilý ruch. Ta, která se
válela v trávě a v bahně, zvedla se a přidala k
ostatním. Psi pobíhali kolem a nutili všechna,
aby se skupila dohromady.
„Húj, húj!“ Zapráskali pasáci biči, až ozvěna v
lese zahučela jako rána z pušky: „Prásk!“
A stádo dalo se pomalu na pochod...
***
Starosta Nárva měl nepěknou vlastnost, že
kdykoliv odněkud odcházel, zůstal vždy stát za
dveřmi, aby slyšel, zdali si o něm povídají.
Když odcházel tenkrát od Homlóka, zastavil se
též a naslouchal, zdali Homlók nemluví pro sebe
a tu k svému úžasu rozeznal hlas Teherův a na to
odpověď starého: „Dám ti Františku, ale až se
pomstíš starostovi za sebe, za mne a za všechny
beťáry.“
Poloneživý sotva došel domů a zavřel se ve
světnici. Zapomněl strachy kouřit, ani jednou
nepodíval se do džbánu vína, nikomu neodpověděl
na otázky, šel ležet a nemohl usnouti.
Strach před pomstou Teherovou obnovil v jeho
paměti staré povídání o beťárech na Puszta
Magyarádě, kteří před dávnými lety napíchli pána
panství na rožeň a upekli...
Surovost těchto lidí přišla mu znova a znova na
mysl. Druhého dne konečně se vzmužil a šel k
obecnímu notáři tázat se o radu.
Obecní notář, velmi mladý člověk, který teprve
nedávno dokončil v městě studia a přímo z ruchu
městského života vytržen, zastával zde
jednotvárný svůj úřad, přijal polekaného
starostu velmi vlídně.
Měl dobrou slivovici, kterouž oslazoval si
hořkost samoty ve vsi a jejíž pátá sklenka
trochu vzpamatovala ubohého starostu, takže
počal vykládat účel své návštěvy.
„Jsem velmi nešťastný, vaše blahorodí, neboť
zítra se mohu probudit s podříznutým hrdlem.“
„No, to byste se už neprobudil,“ řekl opravdově
mladý notář, přičemž se usmál.
„Mohu být, vaše blahorodí, i jiným způsobem
zabit. Mohu být uškrcen, utopen, oběšen,
zastřelen, rozpárán. Je to hrozné.“ Starosta
utřel si pot s čela rukávem košile, který mu
sloužil za kapesní šátek.
„Mluvíte, příteli, divné věci.“
„Teď mne vaše blahorodí vidí živého a za hodinu
třebas najdou mou mrtvolu. Bůhví co se mnou
provede.“
„Ale příteli, kdo?“
„Beťár, vaše blahorodí.“
Notář se zachmuřil. Věděl dobře, že s lidmi toho
druhu není žertu. „A vyhrožoval vám?“
„Nikoliv, osobně mně Teher dosud nevyhrožoval.“
I vyprávěl starosta o své návštěvě u Homlóka.
„Že se mně pomstí, to vím zcela určitě. Ale
pomsta beťárů bývá hrozná. Proč jen můj Ferencz
mne posílal,“ naříkal Nárva, „vidím, že dny moje
jsou sečteny.“
Notář poškrábal se rozpačitě na čele: „Což
zavřít Tehera?“
„Chraň bůh, vaše blahorodí, tu teprve bych
skonal zlou smrtí.“
„A kdybych já s ním promluvil?“
„Dám plebánovi dvě zlatky, aby se za vás modlil,
až tam půjdete.“
Přes vážnost situace musil se notář usmát: „Mně
přece neublíží. Půjdu tam hned. Kde pasou?“
„V Mérges (jedovaté) dolině.“
Notář vydal se okamžitě na cestu, provázen
děkováním starostovým. Vyšed ze vsi dal se
nahoru na nevysoký kopec. Pak šel silnicí dolů
do doubravin a čím více blížil se Mérges dolině,
tím více klesala jeho odvaha. Rychlý jeho krok
změnil se v loudavou chůzi. Zapálil si cigaretu
a pomalu kráčel směrem, odkud ozýval se štěkot
psů a chrochtání vepřů.
Jako včera, tak i dnes leželi Kigyó a Teher ve
stínu dubu. Kigyó chrápal, pohodlně jsa natažen
na rozryté půdě a Teher přemýšlel o své pomstě
kouře z dýmky.
V takovém stavu nalezl oba notář, když
nerozhodně ocitl se pod dubem.
Teher šťouchl Kigyóa a oba se posadili.
„Dobrý den,“ pozdravil notář, když se přiblížil
až k jejich nataženým bosým nohám.
„Dobrý den,“ odpověděli nedbale.
„Vidím, že se vám pěkně leží,“ navazoval hovor
mladý notář, kterému v tomto ovzduší bylo
nevolno.
Psi skákali kolem něho jako posedlí. Kigyó
odehnal je bičem a opět si lehl na zem.
„Není dnes ani velké parno,“ pokračoval notář.
„Přisámbůh, není velké teplo,“ řekl Teher.
Notář dodal si odvahy: „Jdu sem, příteli, stran
starosty.“
Teher neřekl ani slova.
Tím upokojen pokračoval obecní notář: „Starosta
náhodou dověděl se, že bylo jeho rozmluvě s
Homlókem špatně porozuměno a proto jménem jeho
pravím, že řekl to jen v náhlém rozčilení, v
opilosti, abych tak řekl...“
„Tedy se mne ten opilec bojí?“ tázal se mladý
beťár , vyskočiv se země.
Otázka byla tak přímá, že notář byl nucen
odpovědět: „Ano!“
„Tak je dobrá...“
„Co mám říct starostovi?“
„Nu, že je dobře.“ Teherovi oči zasvítily a on
ulehl opět pod strom.
Notář uspokojen odešel a když oznámil výsledek
své výpravy starostovi, Nárva sklesl zoufale na
lavici: „Když beťár řekne, že je dobře, tu
provede, co si umínil. Mne nezachrání nic, vaše
blahorodí...“
Když večer vyprávěl Teher Homlókovi o návštěvě
notářově, tu starý Homlók klidně řekl: „To ale
neznamená, synu, že se nepomstíš.“
„Pomstím se, Homlóku,“ odpověděl beťár...
Minulo léto, přešel podzim, nastala zima a sníh
pokryl celou krajinu. Teher ve své chatrči na
konci vsi přemýšlel o své pomstě. Venku mráz
třpytil se všude, ale v srdci Teherově plál oheň
pomsty. Zahříval ho tak, jako by bůhvíkolik
polen položil do praskajícího ohně v ohništi.
Starosta zatím seschl strachy. Bylo mu jako
odsouzenci, který neví, kdy pro něho přijdou
katané. Od beťára, kterého pohanil, nemůže se
nadíti milosrdenství.
Za zimního dne odešel starosta do města udělat
poslední vůli. Dlouho s tím otálel, až
konečně...
A současně kdy přišel do města, vcházel tam
druhou stranou Teher, který tyto dny nespouštěl
starostu z oka. Blíží se masopust. Je třeba se
pomstít a pak se oženit.
Jak se pomstí, ještě nevěděl, ale že to bude
kruté, to přísahal...
Starosta mu v městě zmizel. Rozmrzen odebral se
do krčmy a vyšel odtud až večer, zanedlouho
potom, kdy starosta navracel se domů.
Nárva si rozmyslil, aby udělal poslední vůli,
neboť hned jakmile do města přišel, takové teplo
zaválo z jedné krčmy, že neodolal a vstoupil,
aby své tělo promrzlé zahřál douškem vína.
Jakmile seděl v krčmě, nezůstalo jen při jednom
džbánku. Pil až do večera a pak vyšel do
zasněžené krajiny, nad kterou skláněl se večer.
Na straně východní, kde ležela jeho rodná
vesnice, počínalo být již temno. Blížila se
stále víc a víc z té strany zimní noc, zatímco
od západu hnala se na východ vánice.
Opilý starosta viděl špatně na cestu. Víno a
sníh ztěžovaly mu chůzi. Jeho těžký kožich
stával se ještě těžší, poněvadž sníh padal bez
přetržení. Usazoval se na jeho vousech,
rozplývaje se teplým jeho dechem a mrzna na
rampouchy šlehnutím mrazivého vichru.
Kolem dokola nic jiného než sníh a sníh, kterého
každou chvíli přibývalo a v kterém šlo se tak
těžce. Nohy mu klouzaly v tom měkkém sněhu, až
najednou upadl. Snažil se povstat. Podařilo se
mu to, ale náhle zadul vítr, a jako by odtamtud
přiletěla strašná únava, Nárva padl tváří do
hromady navátého sněhu.
Sníh na botách tál a jako vousy obalila ledová
kůra i jeho čižmy. Nemohl povstat. Nejasně si
uvědomil, že přimrzává. Náhle zdálo se mu, že
není zima, že je jaro a on že lehl si na sluncem
vyhřátou mez...
Vtom někdo jím zatřásl a zvedl ho a držel, aby
nepadl: „Tak se hýbej, starý opilče!“
„Dej mně pokoj,“ zabručel starosta, konaje
pokus, aby si opět lehl do sněhu.
„Měl bych tě zde nechat zmrznout,“ zabručel
známý hlas, „ale neudělám to.“
Silné ruce chopily starostu do náruče; člověk
kráčel s ním ke vsi. Slyšel, že ho nesoucí
proklíná a pak usnul...
Probudil se až doma v posteli, zabalen do peřin.
„Co se stalo?“ tázal se udiveně.
„Ležel jsi ve sněhu. Teher tě našel a přinesl
domů,“ odpověděl jeho syn Ferencz, podávaje mu k
ústům láhev slivovice.
Když mladý beťár přišel domů od starostů k
Homlókovi a vyprávěl, co se stalo, tu starý
Homlók, bývalý beťár, nemohl se ubránit slz.
„Dost dlouho,“ řekl vzlykaje, „čekal jsi na
pomstu, až jsi se dočkal. Vy mladí jste lepší
než my staří. Já na tvém místě nechal bych ho
ležet. - Františku však přece nedostaneš...“
A toť ta beťárská povídka...
A zapřísahám se, že všichni beťáři, kondášové i
kanášové, pasáci vepřů od vrchů badačonských
mají tutéž povahu. |