MALÝ FEJETON

Bouřlivé dny zas prožíváme nyní...

 

Bouřlivé dny zas prožíváme nyní,
jak deníkářská život dnes je směs,
a v zákulisí co se světa činí,
nic nevíš, a co zítra, nevíš dnes.

Jen jedno víš, že celá situace
je pro kočku a krásně spletená,
a vyznat se v tom, to je těžká práce,
a myslet na to, chvíle ztracená.

A tolik víš, že tvrdým musíš býti,
na osud naplivat a rvát se klidně dál,
náš všechen hněv jen v jedno moře sliti,
smát babám se, jak dřív ses jim kdys smál.

A všichni víme, proč jsme prapor zvedli,
proč za svobodu jdem se všichni bít.
Zda cíle kariéry do vojska nás vedly
a za tituly šli jsme na rozvědky mřít?

Nač revoluce dětem třeba tretů
a slavných hříček, slavných frází řad,
i bez reglamá dokážeme světu,
že vzbouřenci jsme, vojsko barikád.

My víc jsme než jen sehnané kdes masy,
jež disciplinární jen drží řád,
neznáme biče, nejsou s námi špásy,
my vzbouřenci jsme, vojsko barikád.

A militarismus, ten úplně nám cizí,
ať jakékoliv zabarvení má,
kdo seje vítr, ten jen bouři sklízí,
to zas je naše české reglamá.


Kdos šilhal také, nechápaje doby,
po poezii zlatých pohonů,
a mučednicky věnec Krále zdobí,
prý oběšen byl někde na Donu.

O jeho smrti Kaledin když slyšel,
se zastřelil, jak stojí v novinách,
jen Francouz Crkal chytře z toho vyšel
a Donem bloudil jenom denně v snách.

A naši doma? Jak se drží oni?
Tam mluví slovo, dělnický náš lid,
za prohlášení, které dali loni,
se všichni, všichni jdou teď slavně bít.

Jdou proti pánům jako před sty léty,
kdy hlas náš zvučel celou Evropou,
otrocký život roztříštiti kletý
a nový stvořit strašnou potopou.

V níž vše se staré bez pardonu topí
a křivda mstí se hrozně odvěká,
kdy všechen lid se k strašné pomstě vzchopí
a z krve zvedne právo, právo člověka.

My čekáme zde, srdce rychle bije,
a vojsko naše čeká na povel.
Pak obnoví se naše historie.
Tisíce vzdorných zdvihnem k nebi čel.

V prach rozdrtíme vojska císařova
a pyšných rodů zašlapeme lesk.
„Hr! Tábor!" zazní po stech letech znova,
v požárů dýmu zbraní našich třesk.