|
Seznámil jsem se s ním při obědě v lázeňské
restauraci jedněch menších českých lázní.
Zpočátku nebyl mně nijak nápadný, vyměnil jsem s
ním několik bezvýznamných slov a asi po dvakráte
svačili jsme spolu na terase restaurace. Byl,
jak se zdálo, dosti skoupým na slovo a já sám
byl líný, a tak jsme nikdy spolu dlouho
nehovořili.
Až jednoho dne četl jsem v novinách zprávu o
zázraku moderní chirurgie, která tenkrát
proběhla všemi novinami a které jsem se velice
podivil. Bylo to něco vpravdě překvapujícího.
Můj málomluvný protějšek seděl pohodlně opřen o
křeslo a kroutil si právě cigaretu.
„To si, prosím, přečtěte,“ oslovil jsem ho a
podal jsem mu noviny, „to je vskutku velkolepé!“
Naklonil se pro noviny a přelétl rychle zrakem
zajímavou zprávu. Okamžitě mně noviny vrátil,
takže mne to zarazilo.
„Znám to,“ odpověděl, usmívaje se unaveně, „znám
to všechno.“
„Račte být snad lékař?“ otázal jsem se.
„Nikoliv, ale pozoruhodný předmět, nejsem
vlastně člověk, nýbrž spíše jakási sbírka a
složenina.“
Tomu jsem nerozuměl, zdálo se mně, že se můj
protějšek zbláznil.
„Souvisí to se sportem a politikou,“ pokračoval.
Ještě jsem ničeho nechápal a bylo mně velice
těžko dělat přitom moudrý obličej.
Zdálo se, že ho to mrzí. „Musím vám všechno
vysvětlit, pak budete chápat. Jak zde sedím,
jsem jen zpolovice přirozený, pravý člověk,
ostatek jest umělý výrobek, díky chirurgii.“
Zakabonil se a na jeho nose objevily se
starostlivé vrásky.
To mne tak polekalo, že nebyl jsem schopen
slova.
„Vy se lekáte,“ pravil, „ale nedivte se. To se
datuje od počátku mé kariéry. Kdysi jako
nezkušený mladík měl jsem souboj, který mne stál
nos. Tak mně udělali nový, použivše k tomu kůže
z čela. Od té doby dostávám na nos vrásky a
škrabu se na čele.“
Abych něco řekl, prohodil jsem laskavě: „Je ale
velmi zdařilý.“
Usmál se. „Domníváte se, že ihned byl můj nos
takový? Nikoliv, byla to věc, podobající se
zprvu nosu Kalmuků a později hadru, ale v Paříži
opravil mně nos specialista tím, že mně vstřikl
do nosu parafín. Předložil mně několik modelů a
já se rozhodl pro římský nos. Dnes už se může
každý na něj dívat.“
Vytáhl z kapsy zrcátko a láskyplně díval se na
výrobek moderní rhinoplastiky. „Víte,“ hovořil
dále, „je to jedna radost, pracovat s chirurgy.
Když jsem z automobilu vyletěl na strom a
rozbila se mi lebka, nahradili scházející kus
celuloidem, abych té ztráty neželel. Prosím,
račte se laskavě přesvědčit, je to jako by ji
ulili.“
Sňal paruku, kterou jsem teprve teď zpozoroval.
„Můžete mně věřit na slovo,“ řekl vřele „že když
později při sáňkování ztratil jsem kus kosti
podramenné, byla úplně roztříštěna, tu mně
chirurgové zasadili místo ní pěknou stříbrnou
rourku, tak dovedně až jedna radost.“
„To jste ale hodně zkusil,“ poznamenal jsem
důrazně.
„Ještě to ušlo. Co jsem měl také dělat.
Posledně, když jsem spadl s koně a rozmáčkl si
ledviny, tu kdyby mně nebyli chirurgové
nahradili pochroumanou kusem telecí ledviny, tu
ptám se vás, co by ze mne bylo? A že mně spojili
rozbitou hlavní tepnu rourkou z alumínia, to
bylo rozhodně uměním, dokonalým uměleckým
kouskem.“
Vyjádřil jsem svůj podiv.
„Ano,“ pravil zřejmě potěšen, „sport mně tak
dalece neuškodil, jako ta zatrolená politika.
Když mne zvolili poslancem a byla první velká
debata ve vídeňském parlamentu, tu mně můj
politický odpůrce smáčkl tak při škrcení krk, že
bylo hrdlo nadobro poroucháno. Co si chirurgové
mohli počít, než že mně udělali otvor do
žaludku, kudy šest neděl do mne lili bujón a tak
mne vyživovali. Vykřesal jsem se z toho, ale
otvor v žaludku nedal jsem si zašít, neboť
člověk nikdy neví, co ho čeká.“
Vyjádřil jsem svou úctu nad takovou
obezřetností.
„Není třeba,“ odpověděl, „nemohu si celkem vzato
stěžovat, dokonce jsem na sebe trochu hrdý,
znají mne po celé Evropě a byl bych spokojen,
kdyby nebylo těch zatrolených německých hranic.“
„Hranic?“
„Ano,“ řekl smutně, „těch hranic. Mám v Německu
jistou záležitost skoncovat a jestli byste chtěl
jeti se mnou, podívat se třebas do Berlína, bylo
by mně to velkým potěšením a uviděl byste, co
bude na hranicích. Pozítří jedu.“
Myslel jsem si, proč bych se nemohl podívat do
Berlína a tak ukončit svou dovolenou, pak jsem
byl zvědav, co bude, i svolil jsem k cestě.
Jeli jsme. Můj zajímavý, z tolika cizích částí
složený společník bavil se živě se mnou, ale
pozoroval jsem, že to činí jen z toho důvodu,
aby zakryl svůj nepokoj.
Krátce před pohraniční celní revizí, když jsem
pečlivě ukryl všechny předměty podléhající clu,
ozval se můj společník: „Což vám je hej, vy si
ušetříte všechny ty sekatury, ale já, já nemohu,
mne příliš dobře znají zde v Německu.“
Byli jsme již na celní stanici.
Celní úředník namaloval křídou na můj kufr a
zavazadla několik hieroglyfů a mohl jsem jít.
Též cestovní zavazadla mého nového přítele byla
opatřena podobnými hieroglyfy, on však zůstal
ještě v sále. Vyzval jsem ho, aby šel se mnou,
on se však smutně zasmál.
A skutečně! Nyní přišel vrchní celní úředník s
tlustou knihou celní sazby a se spoustou
formulářů a počal mého ubohého společníka
vyslýchat. „Přibylo něco nového?“
„Děkuji, nic zvláštního.“
„Dobře, pak máme zde tedy jen několik známých
clu podléhajících předmětů. A to číslo 343
celního tarifu, celuloid, metrický cent 200
marek, dělá pro váš kus lebky 33 feniků,
okrouhle 35.“
„Ale já ji povezu nazpět.
„Může být, pak ale musíme ten kus zaplombovat.
Jest to předpis. Dále máte v sobě alumínium,
číslo tarifu 845, poněvadž je zpracované.
Metrický cent 12 marek, nestojí za řeč ten váš
kousek, řekněme okrouhle 5 feniků. Dobře. Dále
parafín jako náhrada léčivých prostředků, číslo
388. Clo činí 40 marek na tisíc kilogramů.
Platíte dvě setiny feniku, okrouhle 1 fenik.
Dále stříbrný drát nebo rourka, vše jedno. Číslo
772. Jest pozlacen? Není? Pak jen 100 marek za
100 kg, to činí ve vašem případě 20 feniků. To
by bylo všechno. Máte snad něco nového?“
„Nepatrnou ledvinu telecí.“
Úředník se zasmušil. „To je nemožné,“ řekl
přísně.
„Proč to? Ona mně přece zcela dobře slouží.“
„Ó zajisté, ale nemohu si pomoci. Ledvinu nemohu
pustit přes hranice, neboť, prosím, je zde zákon
ze dne 3. ledna 1900, kterým jest zakázán průvoz
masa v krabicích neprodyšně uzavřených nebo v
podobných nádobách.“
„Ale dovolte...“
„Zde nemohu nic dovolovat. My přece v Německu si
nemůžeme nechat zničit naše dobytkářství. Nechte
zde ledvinu.“
Vmísil jsem se skromně do hovoru: „Nebylo by
možno učiniti snad výjimku při stávajícím
nedostatku masa?“
Úředník se na mne přísně podíval a řekl:
„Ledvina zůstane v Rakousku.“
„Pak já taky!“ odvětil můj ubohý přítel. |
