Do nového roku vstupujeme...

Do Nového roku vstupujeme se třemi základními pěknými věcmi, které budou jistě příčinou velmi četných debat. Totiž se stým jubileem rakouské státní policie, se sebeurčením národů a reformou manželství. Začneme po pořádku.

Jsou výkony umělecké, při nichž zastavujeme i srdce, zavíráme oči, nevnímáme řeči, neslyšíme rytmů a jsme unášeni živly, které budují tento svět a které nás omamují harmonií sfér. Myslím tím krásným zjevem rakouskou státní policii. Nejhezčí báseň se jí nevyrovná a na památku stého jubilea vineme tento věnec na její památku.

Počátkem roku 1818 stal se prvním rakouským policejním presidentem hrabě Josef Maria von Sedlnitz. Jest to velmi smutné, že přitom jsme nuceni konstatovat, že byl až do roku 1848 osobou nejnenáviděnější. A přece to byl jeden z nejnádhernějších zjevů lidské omezenosti. Není slušné psát a velebit jediné lidi se skvělým, bystrým duchem. Pějí se hymny i o ošklivých věcech. Na ostrově Manu žije jeden druh kočky ošklivé, bez ohonu, která je tak umouněná, až je krásná, a každý přírodozpytec hledí si ji opatřit, vycpat a postavit do svých sbírek. A tak tomu bylo i s panem hrabětem Josefem Maria von Sedlnitz.

Byl tak nádherně omezený, tak čarokrásně hloupý a znamenitě zabedněný, že jeho život byl jedinou pohádkou. Po celých sto let snažili se ho páni od policie u nás napodobit, ale to byl jen mizerný plagiát. Jeho pán císař František I. nazval ho ve zvláštním přípise břečťanem všemi odvětvemi státní administrace se proplétajícím. Inteligence byla u něho zjevem upozorňujícím na nejzhoubnější náklonnosti. On přivedl policejní špehounství k plné dokonalosti, nerozuměl vůbec ničemu a jeho jediným ideálem bylo, všechno, co se hýbalo, zavřít.

Když cenzuroval kusy divadelní, tu dle historiků měl srdce čisté jako křišťál. Představení Dona Carlosa dovolil jen s podmínkou, že se princ nezamiluje do své macechy, ve Wallensteinu změnil kapucína na vesnického konšela, v Loupežnících otce na strýce a jednoho nešťastného dramatického spisovatele dal zavřít pro větu „Měla bílá a plná ňadra“ a držel ho tak dlouho pod zámkem, dokud zlořečenou větu neopravil, že byla zpředku pěkně rostlá.

K českým spisovatelům choval se ještě přísněji. Zakázal vydání Didaktiky Komenského s odůvodněním, že byl vyhnanec český, a zvláštním přípisem zatratil vydání spisů Všehrdových, právníka ze století patnáctého, neboť kniha je složena v duchu, který není v nijakém souladu „s nynějšími státními poměry mocnářství rakouského“.

Když zemřel, byla jeho mrtvola místo balzamování vycpána a k úžasu lékařů, kteří ho pitvali, shledáno, že mozek tohoto prvního presidenta rakouské státní policie vůbec nic nevážil, a proto je toto jubileum pro nás tak radostně jasné a bez záhady.

Méně jasnou je Němcům otázka sebeurčení národů a spojení s ní míru bez anexí a kontribucí. Němci se totiž obávají, že by byli nuceni se vystěhovat z Evropy. Aspoň to tak tvrdí drážďanský profesor Mosdorf. Přitrhli totiž v pravěku do Evropy z Asie a anektovali krajiny mezi Rýnem, Mohanem, Sálou, Labem a mořem Severním. Profesor Mosdorf se domnívá, že Trocký učinil nátlak, aby se Němci celé anexe vzdali a vrátili se do asijských stepí.

Koncem října píše Vorwärts, že nestojí za to ani debatovati o tom, zdali je možno anektovat italskou půdu. Všeněmecká Deutsche Tageszeitung na to hned odpověděla:

„Jest však otázkou, nejsou-li v Benátsku a Lombardsku území, jejichž pravým vlastníkem je Rakousko, území totiž doposud nevrácená pravému majiteli.“

Na to odpovídá Vorwärts: „Dnes už není ničeho, čeho by si všeněmecký žaludek netroufal stráviti. Umí-li člověk jen trochu dějepis, dokonce mu musí ihned napadnout, že před dvěma sty lety panovali v Neapolsku Staufové a též v jižní Itálii a že císař Bedřich II. ve 13. století byl králem na Sicílii. Podnikněme proto každoročně po vzoru císařů slavné římské říše jazyka německého tažení do Říma, které povede redaktor všeněmecké Deutsche Tageszeitung pan Rewentlow.“

K tomu sluší jen to podotknout, že by nás nijak nepřekvapilo, kdyby císař Vilém II. chtěl z míru bez anexí a kontribucí vytlouci, aby se mohl stát králem i na Sicílii. V Bohnicích u Prahy na čtvrtém koridoru žije také jeden takový člověk, a jakmile začne křičet, že je králem siciliánským, dostane svěrací kazajku.

Nyní o něčem veselejším, a to je reforma manželství. Jest samozřejmé, kdy dnes jde světem heslo, že musí proniknout vědomí vlastní důstojnosti, místo aby se jako dosud hledala čest v podřízenosti,
ve psí věrnosti, že mužové poznají, že poroučení ženám je neoprávněné osobování, otrocká poslušnost že je odříkáním a obojí že jest sebezneuctíváním, jímž svobodný člověk opovrhuje.

Kdyby se snad měli proto manželé na mne hněvat, upozorňuji, že jsem si to já nevymyslil. To napsal John Henry Mackay.

V nesčetných případech je žena rozumově a mravně mnohem lepší než muž. Právo manžela bylo až dosud určováno převahou surové moci. Muž si vymyslil, že žena je méněcenná, muž pán, žena otrokyně. Starý zákon povídá, že žena byla udělána ze žebra mužova, a tou větou se jistě vždy oháněl Adam, když chtěl, aby mu Eva uvařila oběd. V Novém zákoně stojí psáno:

„Žena nechť mlčí v církvi“, a ještě drsnější:

„Ženy buďtež svým mužům poddány jako Pánu“.

Volá-li se po reformě manželství, znamená to opravdu pokrokově upravit poměr muže k ženě.

Otázkou jen je, máme-li se vůbec ženit nebo vdávat. Sebral jsem názor několika učenců a mudrců na sňatek.

Beaumarchais tvrdí, že ze všech vážných věcí je sňatek nejžertovnější.

Halleng napsal: „Sňatek bývá často srovnáván se zakotvenou lodičkou v tichém přístavu, ale myslím, že po dlouhých životních bouřkách člověk se sám vrhne do moře s kotvou na zádech.“

Filosof Hippel pláče:

„Sňatek je svazek, kterým muž zavazuje se po celý život stěžovati si na svou bídu,“ a mudřec Hippokrates dívá se na to jako lékař slovy:

„Sňatek je pravý opak horečky. Napřed je horko a pak se to skončí zimnicí.“

A filosof Sokrates, který prodělal v životě manželském tolik zápasů a bouřek, s klidem praví:

„Sňatek, jestli mám říci pravdu, je zlo, ale neodvratné zlo.“

K čemuž podotýkám:

„Zaplať pánbůh, že se tento fejeton nedostane mé ženě do ruky.“