|
Student Otto seděl v besídce a pil mléko.
Naproti němu seděl jeho strýc, důstojný pan
farář dobronivský, kouřil z dýmky a díval se
smutně na synovce.
Ottovi zdálo se půlhodinné mlčení dlouhým, a
proto promluvil: „Žito už pěkně dozrává.“
„Dozrává, nedozrává,“ řekl přísně pan farář,
„ale o tobě jsem přesvědčen, že uzráváš na
darebáka...“
„Dovolíte, milý strýčku,“ pravil elegantně Otto,
„abych o vaší laskavé větě pochyboval.“
„Četl jsi vůbec někdy Tomáše Kempenského?“
„Nečetl.“
„Jednáš také dle toho. Já v tvých letech jedině
oddával jsem se ušlechtilému studiu. Ve 24
letech vydal jsem vědecké dílko o Noemově
korábu, ve kterém jsem nezvratně dokázal, že
obsah Noemova korábu byl 2 075 000 krychlových
stop. Tenkrát jsme ještě počítali na stopy. V
šestadvaceti letech potvrdil jsem mínění sv.
Hippolyta, že žena Semova jmenovala se Nahalath
Mahnuk, žena Chámova Zetdkalhnabu a Jafetova
Arathka. Ty ovšem nejsi theologem, ale neškodilo
by ti, abys si všímal takových otázek. Kdybys
věnoval denně jen dvě hodiny podobným věcem,
nemyslil bys na darebnosti. Otto, řekni mně, kde
jsi dneska spal?“
,,V městečku, milý strýčku.“
„Pěkně začínáš prázdniny, Otto. Já to čekal, a
proto musím ti domluvit. Celý tvůj život v městě
byl, jak jsem se dozvěděl, řetězem špatných
kousků. Přidržel jsi se darebných přátel, a co
praví o přílišné přátelnosti ve své 8. kapitole
první knihy. Napomenutí k životu bohomyslnému
prospěšná Tomáš Kempenský?
,Ne každému člověku zjevuj srdce svého! S
mladými, světsky smýšlejícími zřídka zacházej.’
To jsi měl znát a nebyl bys prohrál s Josefem
Zajíčkem a Karlem Mahulkou čtyřicet zlatých ve
ferblu. Dále praví Tomáš Kempenský: .Neměj
přílišné známosti s nějakou ženskou cizí; všecky
pak dobré ženské vůbec Bohu poruč. Ale ty jsi je
nejen Bohu neporučil, tys časem dokonce vodil je
k sobě do bytu.
Jedné slečně zůstal jsi dlužen 30 K - zač, to
nevím; psala mně, abych jí je poslal, jinak že
způsobí skandál, - a ty jsi nerozvažoval o
bídnosti lidské dle 22. kapitoly Kempenského:
,Bídný jsi, ať bys kdekoliv byl a kamkoli se
obrátil, jestliže se k Bohu neobrátíš.’ Co však
bylo plátno, že jsem ti psal dopis, ve kterém
jsem tě prosil, abys zanechal takového života,
vždyť nezáleží štěstí člověka v hojném požívání
věcí pozemských. A vidíš, za několik dní nato
musel jsem v tvé hospodě platit za tebe 360
sklenic piva - to bylo přece přílišné požívání
pozemských věcí! Již Kempenský řekl, že člověk
není docela bezpečen před pokušením, pokud živ
jest, poněvadž v nás to jest, z čeho pokušení
pochází. Sotva jedno pokušení neb protivenství
odchází, již druhé nastupuje, a tak po tom
zaplaceném účtu v hospodě porval jsi se s
domovníkem, a já musel mu poslat peníze, aby
mlčel. Ze ti činil stále nepříjemnosti a že tě
pomlouval po domě? Měl jsi si přečíst 12.
kapitolu o užitku protivenství: ,Dobře nám jest,
že časem míváme nějaké těžkosti a protivenství;
neboť častokráte člověka k poznání srdce svého
nazpět přivádějí, aby se zde jako v cizině býti
poznal a své naděje v žádnou pozemskou věc
nezakládal.’
Ale ty místo toho dáš mu čtyři pohlavky.“
„Pět, milý strýčku!“
„Na počtu nezáleží, Otto, raději přečíst jsi měl
sobě třetí kapitolu z knihy ‚Napomenutí k
vnitřnímu životu prospěšná’, ,O člověku dobrém a
pokojném’: Jsou lidé, kteří ani sami pokoje
nemají, ani jiným pokoje dáti nechtějí, a tito
jiným jsou obtížní a sobě pak nejobtížnější.’
Měl jsi dělat zkoušku, ale nedělal jsi ji,
prostě z toho důvodu, že...“
„Pohrdal jsem všelikou ctí časnou,“ přerušil ho
Otto.
„Bože, Bože,“ vzdychl pan farář, „kdy
prostuduješ 25. kapitolu: ,O horlivém
napravování celého života svého.’ Vždyť dvojí
věc zvláště k velikému polepšení dopomáhá: totiž
násilné se odtržení od toho, k čemuž přirozenost
hříšně se kloní, a pak horlivé dychtění po
dobrém, jakého se komu nejvíce nedostává.’
Neškleb se! Kdo vroucně Bohu oddán jest, všecko
mile snáší a přijímá, co se mu káže. Proč se
směješ, Otto?“
„Ale vzpomněl jsem si na jednu anekdotu, kterou
vypravoval včera v hospodě pan adjunkt: Kuplířka
je před soudem a soudce se jí táže, má-li
nějakou polehčující okolnost. ,Ano, milostpane,
ráčejí uvážit, mám čtyry dospělé dcery a jen
jednu jsem prodala do vykřičeného domu.’ To je
přece k smíchu, strýčku.“
Panu faráři vypadla leknutím dýmka z úst... |
