Dobrodružství vládního rady a školního inspektora Kalouse


Bylo to jedno z nejstrašnějších gymnasií v Čechách. Profesoři, ředitel i katecheta byli lidé, kteří považovali žáky za nutné zlo, za vyvrhele, za mladé ničemy, které třeba držet na uzdě, aby se z nich nestali lotři.

Mladí veselí hoši, dívající se na svět s roztomilou nenuceností svých let, byli drženi na uzdě jak se náleží, dle osvědčených metod našich středních škol. Byly to oběžníky vydávané ředitelstvem gymnasia, které v nich rozepisovalo se neustále o úpadku mravnosti, nic nedovolovalo, všechno zakazovalo, odvolávalo se na disciplinární řád.

Pak přišly hodiny náboženství, které způsobovaly hrůzu.

Katecheta a dr. bohosloví Huběnka řval do příšerného ticha školních síní hrozné zvěsti o posmrtném životě, o znemravnělosti, o nelásce ke sboru profesorskému, o mladých zkažených lidech, o úpadku mravů a o všeobecné zvrhlosti.

Poté otevřely se v jedné třídě po druhé dvéře a vážně vstoupil ředitel, přísný, šedivý, blýskající očima a hrozně zasmrkal do velkého šátku u dveří.

Když zastrčil kapesník, zvolal: „Ó zkaženci, ó nemravové!“ A jal se podobně jako katecheta klásti důraz na obsah oběžníku, sestavený celým sborem profesorským. Poznovu zahřímal v jedné třídě po druhé o úpadku mravnosti: „Ó hoši, víte dobře, co znamenal úpadek mravů v starém Římě. Úplný rozklad římské říše. A tak i mezi vámi nastane rozklad.“ To bylo to nejhroznější slovo, které vmetl do tváře vyjeveným gymnasistům, zasmrkal po druhé hrozně a odešel provázen katechetou do další třídy, zatím co třídní, který zaujímal při této celé aféře ponuré mlčení a stále cosi zapisoval v třídní knize, obrátil se za odcházejícími a pronesl v patrném pohnutí: „Ne, oni se nepolepší, pane řediteli, lámu nad nimi hůl!“

Tentýž obrázek poskytovaly i ostatní třídy.

Profesoři, všude připravení na tuto návštěvu, tvářili se vážně a měli v obličejích výraz indické bohyně smrti. A bylo to od počátku totéž.

Přišel katecheta a zařval hrozným hlasem: „Doba milosrdenství, vypršela, nastává doba zkázy!“

A gymnasisté, připraveni na tuto scénu právě došlým oběžníkem ředitelstva, který jim před chvílí četl profesor, otřásli se hrůzou. A znovu hovořil katecheta o Sodomě a Gomorhě, o neskonalém milosrdenství božím, které má také své meze, o zkáze světa, o čistých vzorech světců, znovu promluvil všude o rapidním klesnutí mravnosti, úpadku mravů a nakonec, když slyšel na chodbě smrkání ředitele, poznovu zvolal, že je konec doby slitování!

A opět otevřely se jako v jiných třídách dvéře, ředitel hlučně zasmrkal na prahu a opět hovořil o úpadku mravů ve starém Římě a o katastrofě, která po tom následovala.

Tak vystřídali všechny třídy až na septimu, kam zdráhal se jít katecheta i ředitel. To byla právě ta nejhorší třída, která způsobila takovou zvrhlost mravů v celém gymnasiu, že na městské plovárně dávali školnímu inspektorovi Kalousovi, vládnímu radovi, pasáky bez rozdílu tříd.

A přece přijel pan školní rada na inspekci.

Již delší dobu bylo pozorovat jakousi nemravnost mezi žáky gymnasia a zdivočelost mravů. A přece četli ve kvartě Ovidia Nasona básně popisující zlatý věk, a nepomohlo to. Mohli své duše vroucně připjati k oněm větám, kde bylo psáno, jak bez hříchu žili. Oni však raději vrhli se na nepravosti a zastrčili jednou třídnímu profesorovi do zimníku jakési onuce. Ačkoliv houpali se na člunech klasické vzdělanosti mezi moři Reků a Římanů, byli přistiženi přece na řece, plynoucí tímto okresním městem, dva terciáni plující v neckách odcizených ze dvorku domu profesora fysiky a botaniky. Necky plynuly tiše za večera po řece. Pak proti nim vypluly z protějšího břehu jiné necky, obsazené Peršany. Přirozeně, že Peršané byli také terciány.

Nastala bitva u Salamíny, jakou nečtli ani v krásných dílech Cornelia Nepota. Zmítáním oněch válečných necek na straně Řeků, ačkoliv to bylo proti historické pravdě, uvolnila se zátka, která má sloužit za normálních poměrů na souši, aby voda z nich vytékala. Zde nastal pravý opak. Necky klesly ke dnu. Poněvadž však necky náležely členu sboru profesorského, považováno to za nejkrajnější přestoupení disciplinárního řádu, ačkoliv v ministerstvu vyučování dosud nevypracovali zákaz používání necek pánů profesorů za plavidlo. Dva z viníků byli vyloučeni z ústavu a dva se utopili, což bylo jejich štěstí, neboť by byli dostali nezákonnou známku z mravů, jak řekl pan katecheta, a byli by také vyloučeni z gymnasia.

Vyloučení z gymnasia jest trest, který stále hrozil nade všemi v této ponuré školní budově.

Jednoho dne byl vyloučen kvintán Mřenko, který přes výslovný zákaz ředitelstva zúčastnil se kopané. Ředitel totiž stal se horlivým nepřítelem volného pohybu mládeže, poněvadž trpěl vleklým revmatismem. Předepsané hry snažil se omezovat, konečně dovolil jen to, že se smí koupat gymnasisti na plovárně tohoto okresního města. Zákaz přivodil hlavně pan katecheta, který prohlásil, že koupat se mimo obvod města jest na úkor mravnosti žactva.

A tu stal se onen hrozný případ, ve kterém dostal pan školní inspektor tolik pasáků ve vodě.

Myslím, že každému jest znám význam „pasáka“ ve vodě. Jest to nevinná zábava, záležející v potopování spolukoupajících do vody.

Obětí této zábavy stal se pan školní inspektor a vládní rada, když přijel na inspekci.

Bylo sobotní odpůldne, kdy studenti gymnasia vypravili se na plovárnu, aby se osvěžili.

Skončena celotýdenní muka algebry, latiny, řečtiny, geometrie a jiná a jiná, kdy v dusných jizbách učí se studenti pod hrůzou nedostatečného prospěchu připravovat se na život skloňováním řeckých a latinských slovíček.

Zato však voda v řece po celém týdnu spláchla z nich vědomí otrocké závislosti od soustavy učební.

Skákali do vody, primáni, sekundáni, terciáni, kvartáni, dále z vyššího gymnasia, veselí, šťastní. Skákali z žebříku, smáli se rozkoší v chladných proudech čisté vody.

A nad nimi slunce vysoko v modru oblohy a kolem stromy, zeleň lesů, naproti luka. Pak přišel na plovárnu nějaký neznámý pán, svlékl se a za funění vlezl do vody.

Kolem něho právě sextán Šetelík skočil do řeky.

Voda se zpěnila, vysoko stříkla a neznámý pán počal volat: „Nezvedenci, co to činíte, co to pášete!“

Bum! Kvartán Matucha skočil před něho po hlavě do vody.

„Ach, co to děláte, zlomyslníci?“ počal volat zuřivě, „ven z vody, marš, všichni ven!“ Všeobecný smích mu byl odpovědí.

„Co si přejete?“ pravil k němu oktaván Smrčka. „Ven z vody, běžte se učit, ničemové, buďte rádi, že máte volné chvíle, kdy můžete doma pilně...“ Nedořekl. Pod vodou mu někdo podrazil nohu, a již potápěl se chytaje se ve vodě. Zvedl se a vykřikl, kuckaje se vodou: „Nešťastníci, já jsem vládní rada. Marš, ven, všichni z vody, ven, holomci!“

Co jim bylo do vládního rady. Ve vodě byl jim roven. Sotva to dořekl, někdo vládního radu podplaval. Zakuckal se a vyřítil na povrch. A vtom ho zezadu převrátili a dali mu nového pasáka.

„Nešťastníci,“ podařilo se mu vykřiknout, „já jsem školní inspektor, počkejte v pondělí!“

Sotva to dořekl, odplavali pod vodou od něho primáni, sekundáni, terciáni, kvartáni i z vyššího gymnasia s neuvěřitelnou rychlostí na všechny strany a počali vnikat do kabin plovárny a oblékat se bleskurychle. Zatím snažil se jednotlivce pan školní inspektor zachytit. Ploval mocným tempem k plovárně, volaje neustále: „Já jsem školní inspektor, počkejte v pondělí.“

Konečně dostihl sekundána Špirka, který neuměl dobře plavat a hrabal se ve vodě před školním inspektorem jako opilý námořník spadlý z paluby do moře a pronásledovaný žralokem.

Pan vládní rada a školní inspektor Kalous doplaval k němu, přitáhl ho za nohu a jal se nyní vléci ho za plavky vedle sebe. Ubožák prosil, aby ho neutopil, takový strach vznikl v duši jeho z představy rozčileného školního inspektora. Byl však vlečen dál, až konečně mohl jít v mělké vodě. Na cestě k šatnám přiznal s pláčem všechno. Viníci jsou ze všech tříd, pozná je. Chodí se sem koupat.

„Oh,“ řekl hrozným hlasem školní inspektor, „v pondělí si tě odpůldne zavolám a budu chodit s tebou po třídách. Však je poznám též. Půl třídy bude vyloučeno!“

Hned odebral se do ředitelny přímo z plovárny, v neděli objevil se v kostele, pak odešel do vinárny, a od té doby v pondělí, kdy přečítali po třídách oběžník a kdy chodil ředitel s katechetou hlásat o nemravném chování, nebylo ho více vidět. Lidé viděli popsaného neznámého pána jít do předměstí Žabáku, kde jsou dva vykřičené domy, ale kudy jde také silnice k blízké čarokrásné zřícenině uprostřed lesa, což poslední rozhodovalo v domněnkách o cestě pana vládního rady a školního inspektora.

Podivným řízením osudu objevil se pan katecheta toho dne v noci v předměstí Žabáku a vstoupil k Pichům do domku se zelenými okenicemi. Byla to ta druhá místnost pro honoraci.

Ku svému zděšení spatřil na pohovce vedle jedné slečny z Německa sedět školního inspektora.

Školní inspektor zvedl opilé oči k němu. Pan katecheta neztratil však duchapřítomnost a řekl: „Odpusťte, přicházím se vás pozeptat, co uděláme s těmi uličníky.“

„Vyloučíme některého nemravu,“ rozkřikl se vládní rada.

„Pak jsem spokojen,“ řekl katecheta, a obraceje se k „madame“, něco jí zašeptal.

Za chvíli přišla Mína v rozkošném empiru. Ačkoliv ho to uspokojilo, přece zůstal důsledným.

Na přímluvu vládního rady postaral se o vyloučení sextána Šetelíka, který skočil před ním do řeky, a oktavána Smrčky, který se ho tázal, čeho si přeje.

Tak skončilo dobrodružství vládního rady a školního inspektora.