|
Domovník Jakoubek sloužil věrně svému domácímu
pánovi. Jednou rozbil dokonce hlavu malíři
krajin, který nezaplatil činži a zdráhal se
opustit byt. Byl za to potrestán třemi nedělemi,
ale od domácího pána obdržel pochvalu a jako
náhradu za prožité utrpení balíček obyčejného
tabáku v ceně 8 hal.
Měl z toho nesmírnou radost, neboť si velice
vážil svého domácího pána Flajšíka, který
nepřestával vykládat mu vždy o tom, že sloužil
kdysi na vojně a měl pod sebou stejně takovou
hloupou tvář, jako je jeho domovník.
Tak ho těšily všechny sebenepatrnější důkazy
přízně se strany domácího pána, a když nakonec
domácí pán onemocněl, tu nepřestal mu věrně
sloužit; když ráno zametal schody, plakal po
schodech jako stará bába a když šel otvírat dům,
kapaly mu slzy z očí. „Ten je citlivej,“ říkal o
něm hokynář, kam chodil Jakoubek na rum,
„rozbrečí se mně tady v krámu, div si oči
nevypláče.“ Totéž říkal i lékař, který denně
viděl Jakoubka. Domovník k němu chodil vždy s
uplakanou tváří a se skromnou otázkou, jak
dlouho to bude ještě s panem domácím trvat.
Jednou přišel na lékaře s dotazem, aby mu lékař
řekl úplnou pravdu, že je na všechno připraven.
A nahoře u pana domácího mluvil s nádechem
jistého roztrpčení, že si pánbůh už takového
hodného člověka co nejdřív povolá, jako je pan
domácí, ale ti lumpové že tady zůstanou, jako je
kupříkladu on sám, domovník Jakoubek. A bylo to
tak dojemné, když jednou u domácích v kuchyni
omdlel. Dostal kávu a řekl, když ji snědl:
„Milostpaní, nelekají se, ale kdyby pánbůh
dopustil a oni tak, milostpaní, byly vdovou, že
bych milostpána nepřežil.“ A svalil se, jako
když by vypil přinejmenším dva litry slivovice.
Když ho vzkřísili pěti skleničkami koňaku (po
prvé se oblízl, po druhé zase omdlel, po třetí
se oblízl poznovu a dělal, že se nehýbá, při
čtvrté se vůbec nehnul, jen trochu pootevřel
oči, aby viděl, co je ještě v lahvičce. Když
viděl, že už je tam jen jedna sklenička, dělal,
že chce vstát, a když ho posadili, prosil
třesoucím se hlasem o trošku koňaku. To byla ta
pátá sklenička), dal se do velikého pláče a
tvrdil, že nikdo tak nemá rád milostpána, pana
domácího, jako on. Pak chtěl omdlít poznovu,
když se však podíval na prázdnou láhev koňaku,
umínil si, že to může udělat až zítra.
Druhého dne byl opět u lože domácího pána a
říkal mu: „Milostpane, já jich mám moc rád.“
„Vědějí, Jakoubku,“ pravil slabým hlasem domácí,
,,já na nich taky nezapomněl při poslední vůli.
Já jim za ty věrný služby odkázal něco na
smutek.“ Hlas mu čím dále tím více slábl, až
konečně položil si ruce pod hlavu a usnul. Když
ho budili, shledali, že je studený. Jakoubek
chtěl omdlít, ale vzpomenuv si šťastně, že je
láhev koňaku prázdná, odešel se smutným,
uplakaným obličejem. Bylo mu celkem veselo,
neboť v duši stále vzpomínal na poslední slova
starého pána: „Já na nich taky nezapomněl při
poslední vůli. Já jim za ty věrný služby odkázal
něco na smutek.“
Dostane tedy na smutek. Byl by hlasitě zajásal,
ale vzpomenuv si, že se to v době smutku nehodí,
nechal toho až v hospodě na rohu.
Předně řekl, že dostane něco na smutek a že mu
to odkázal jeho domácí pán. Vykládal, jak věrně
sloužil, a dal nalít asi celkem 20 půllitrů
piva, za které zůstal dlužen.
Pak šel domů a na schodech plakal. Řval v pravém
slova smyslu: „Můj zlatej milostpán, ona to byla
taková poctivá duše.“
*
Pak přišlo za tři dny po pohřbu, když chtěl
skočit Jakoubek do hrobky za panem domácím a
křičel: „Pusťte mne, já musím za ním,“ k
otevření závěti. Domácí pán v této diktoval
notáři mezi jiným: „A svému věrnému domovníkovi
Antonínu Jakoubkovi odkazuji na smutek deset
korun za všecky věrné služby, které mně
prokázal.“
„Zatracený lump,“ vykřikl Jakoubek, když měl v
kapse těch deset korun, „tohle že má být na
smutek. Ať to tedy na smutek je!“
Šel to propít do nejbližší vinárny, a vrátiv se
domů v noci, nechal vrata otevřeny s tou blahou
nadějí, že se někdo v noci vplíží do domu a
vykrade truchlící rodinu po tom, který mu na
smutek, když se on, Jakoubek, tak již angažoval
pro smutek za života nebožtíka, odkázal na další
smutek jen deset korun. A bylo to smutné, jak si
to špatně spočítal. Přišel správce pozůstalosti,
právní přítel rodiny, JUDr. Kamil Stein, a
požádal Jakoubka, aby k soudu, kde se vyřizuje
poslední pozůstalost, poslal stvrzenku, že
skutečně také právoplatně obdržel vyplacený
legát. A s proklínáním Jakoubek tak učinil. Ve
formě obyčejného dopisu napsal: „Slavný okresní
soude na Novém Městě v Praze! Stvrzuji tímto, že
jsem dostal odkázaný mně obnos deseti korun z
poslední vůle Františka Flajšíka, majitele domu
Praha II, čís. 1012, kde jsem domovníkem. Je to
málo, co jsem dostal na smutek, poněvadž jsem mu
patnáct let uklízel dům, schody i jinak věrně
sloužil.“ Za týden dostal rekomandovaný přípis z
finanční prokuratury, ve kterém jest povolán k
osobnímu výslechu na prokuraturu stran dědictví
po majiteli domu Flajsikovi.
„Já to věděl,“ říkal všude Jakoubek, „že přece
ještě něco dostanu na smutek.“
Když tam přišel, vyslechli ho, že dostal
skutečně legát deseti korun, ale že v podání na
soud, oddělení pozůstalostní, řádně nekolkoval
své potvrzení, že nevyhotovil dle zákona
předepsanou kvitanci, nýbrž že kromě toho, že
neokolkoval náležitě své podání a stvrzenku,
nezaplatil také dědické poplatky, které činí osm
procent z celé odkázané sumy.
„Nic vám nedám, vy zaprodanci, já měl dostat
ještě víc na smutek,“ zvolal Jakoubek v
největším překvapení a rozčilení.
Následkem toho přidali mu na smutek za čtrnáct
dní pro urážku úřadu pět dní a berní úřad mu
zabavil nábytek, aby vymohl na něm
šestnáctinásobnou pokutu kolkovní a
osmiprocentní daň z dědictví po panu domácím.
Tak dostal Jakoubek na smutek. |
