Stane-li se kdo šťastným otcem, jest tu celá
řada drobných radostí. Tak například otvíráte
stále skříň s dětským prádýlkem a každému, kdo
vás přijde navštívit a vám gratulovat, s velkou
chloubou ukazujete košilky, plenky, čepečky,
živůtky, chlubíte se, že umíte již převinovat
své děťátko a naplňuje vás jistě radostnou
pýchou, když můžete své hosty uvésti do kuchyně,
kde jako natažená pavučina křižují se z jednoho
konce na druhý natažené šňůry, na nichž se suší
velkotucet plen, ušlechtilé to dílo vašeho
potomka, který nejenže nese vaše jméno, nýbrž
začíná stejně působit ve veřejném životě jako vy
v nejútlejším věku.
A jaká radost vlévá hřejivé teplo do vašeho
nitra, když svého kluka můžete vlastnoručně
vážit. S jakou radostí znamenáte do zápisníku
každý ten gram, o který pomalu, ale jistě dle
neúprosných zákonů přírody vašemu potomku
přibývá na váze.
A opět nová radost, kluk chce pít. Odnesete ho k
matce a vrátíte se k hostům, vytáhnete ze skříně
láhev koňaku a zatímco vedle váš potomek pije,
pije i otec a hosté na jeho zdraví. Nálada se
stává bujnější, najednou vás napadne, že jste
hostům ještě neukázali, jak se umí vaše první
dítě koupat. Nalejete do dětské vany teplou
vodu, zkoumáte její teplotu na teploměru a
krokem trochu potácivým jdete statečně do
ložnice pro svoje dítě. Z toho velký rámus,
domácím lidem podaří se vyrvat vám vašeho syna z
rukou a ukrýt někde v bezpečí před vaší ohromnou
láskou otcovskou, která, jak se zdá, nezná
překážek. Neboť vy uražen v otcovské pýše, když
vám tchyně zavře před nosem, počnete kopat do
dveří a křičet: „Dejte mi moje dítě, páni si
přejí vidět mého chlapečka!“ Je to však marné.
Ze zavřeného pokoje slyšet ostrý hlas babičky:
„Nebuďte impertinentní a jděte raději na
procházku.“
Zajisté že by to mezi čtyřma očima dopadlo hůř,
ale vy máte u sebe hosty, kteří se šli podívat
na vašeho potomka a proto ten mírný tón, který
se ozývá z pokoje. Vypijete tedy s přáteli ještě
jednu láhev koňaku a opustíte slavnostně s nimi
šťastnou domácnost.
Všechno to tak právě prožíval pan Motejzlík.
Byly to těžké boje po celých těch prvních
čtrnáct dní, v okolí se vypravovalo, že pan
Motejzlík z radosti pije se svými přáteli
dokonce i sprostý rum. Pak následovala jistá
stagnace. Jednalo se o to, jak se má synáček
jmenovat. Pan Motejzlík vrátil se právě v růžové
náladě od svých přátel a bouřlivě žádal, aby
jeho synáčkovi bylo dáno jméno Hektor. V tomto
jménu viděl nejen ztělesněnou alegorii síly,
nýbrž i přívětivou vzpomínku na Homérovu Iliadu
z dob gymnaziálních studií.
Samo sebou se rozumí, že po tomto prohlášení
všichni se na něho vrhli. Tchán jak obvykle
rozšafným způsobem dosti obsáhle. ale výstižně
rozebral jméno Hektor, dokazuje, že takové jméno
mohlo by být pro budoucnost jeho vnuka kamenem
úrazu. Začal tedy se školou: Předně dítě, když
začíná chodit do školy, jest velice citlivé a
rádo rozumuje. Jak by tedy vypadalo, kdyby se na
ně volalo Hektor a současně by přiběhl nějaký
velký řeznický pes. Děti se rády baví. Zajisté
by takového potupného jména využitkovali jeho
spolužáci, čímž by dítě nesmírně trpělo,
stranilo se svých druhů, stalo se zádumčivým
samotářem a nemyslilo o samotě na nic jiného,
než na nějaké neplechy. Tento rys povahy by s
ním rostl, škola by ho netěšila, kde by byl ku
posměchu, jeho inteligence by zakrněla a
nedočkali by se jistě na něm žádné radosti. Stal
by se z něho nevzdělaný zlomyslník. A ukončil to
zcela stručně slovy: „Zkrátka a dobře, vy nemáte
do toho co mluvit, to je naší věcí!“
Pan Motejzlík skromně podotkl, že by snad bylo
přece jen na místě, kdyby uznali aspoň jen
částečně jeho otcovské právo. Dali se všichni do
jízlivého smíchu a řekli mu, že je pěkný otec,
spíš ničema než otec a že udělá nejlepší po všem
tom, co kdy provedl, když nebude mluvit do věcí,
kterým nerozumí.
To pana Motejzlíka urazilo a on odešel z domova
pln lítosti, že nemůže pro syna ani to jméno
prosadit. Vrátil se celý rozechvělý až druhého
dne odpůldne. Byl neobyčejně skromný, když
vstupoval do dveří a velmi uctivý. Asi
padesátkrát opakoval: „Rukulíbám, odpusťte, ale
já byl na schůzi v Kladně.“ Pak koktal, že v
Kladně je plno sazí, že celé Kladno je
poddolováno a že je to hrozné.
Bylo mu odpověděno: „Ba, je to hrozné!“ Dále si
ho ani nevšímali, zavřeli se v pokoji a když pan
Motejzlík zkroušeným hlasem ozval se u dveří:
„Mohl bych, prosím, vidět svého synáčka,“ dostal
za odpověď: „Až vystřízlivíte.“
„Rukulíbám,“ volal pan Motejzlík, „já dnes
doopravdy nejsem opilý, přál bych si snažně
vidět krev mé krve, milostivá paní matinko.“
Milostivá paní matinka na to neodpověděla a
počala hvízdat árii z Hugenotů, když počínají
vraždit hugenoty.
Panu Motejzlíkovi nezbývalo nic jiného nežli
sednout si k psacímu stolu, probírat se došlými
dopisy, ve kterých někteří jeho přátelé teprve
teď po čtrnácti dnech mu gratulují k jeho
otcovskému štěstí. Ta věta mu zhořkla. Vytáhl z
kapsy pět krabiček cukroví, které vyhrál pro
svého syna a díval se bolestně na ty červené a
bílé škatulky, uznával, že je naprosto
nepochopen a že všechno jeho podnikání, kterým
chce dokázat, že si váží narození svého prvního
syna, není chápáno jako radostný projev, nýbrž
jen jako orgie, zlotřilost a sprosťáctví.
A v té nesmírné melancholii ozvalo se zaklepání
a vstoupil tchán, který poklepal mu na rameno a
řekl: „Tak, to jsem rád, že konečně jste jednou
v pořádku doma a že pracujete. Spěchám a zde vám
dávám sto padesát korun na kočárek. Právě o tom
jsme mluvili včera, když jste odešel, že se vám
musí také něco povolit. Vyberete podle svého
vkusu pěkný kočárek, no, vždyť bude zas všecko v
pořádku. No a teď se podívám na vnoučátko.“
Pan Motejzlík pln neblahé předtuchy, dříve ještě
nežli tchán došel ke dveřím, vzal klobouk a už
byl ze dveří, po schodech dolů, na ulici a do
kolemjedoucího vozu elektrické tramvaje.
Když seděl ve voze, můžeme říci, že tam seděl s
čistým, nevinným srdcem. Jeho radost nelze
popsat, konečně samostatně mohl jednat pro blaho
svého syna. Již viděl před sebou, jaký krásný
kočárek mu koupí, z krajek záclon u kočárku
viděl vyhlížet baculatého cvalíka, který hrabe
růžovýma ručičkama po peřince. Zdálo se mu, že
elektrika jede pomalu. Den se mu zdál takový
světlý, rozjasněný, pan Motejzlík by nejraději
zhubičkoval celý svět.
Uznal také, než dojel na Václavské náměstí, že
koupit kočárek pro své první dítě jest
velkolepým novým vstupem do nového života. A že
vybírání kočárku musí se dít systematicky,
prohlédnout ceníky, nejraději napřed obejít
všechny krámy a požádat o vzorníky, pak někde v
klidu kavárny se usnést definitivně na nějakém
nejlepším, vkusném exempláři. Také tak učinil a
celý rozjasněný s balíkem ceníků vstoupil do své
denní kavárny. Pak v rohu, poručiv si černou
kávu, probíral se s rozkoší různými vzory,
líbily se mu všechny, takže poznovu probíral
ještě jednou tlusté svazky ceníků a shledal, že
opravdu každý kočárek bude jeho chlapečkovi
slušet.
Když vyšel na ulici, shledal ke svému úžasu, že
je již osm hodin a že jsou již krámy zavřeny. Na
rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice stál
chvilku bezradně a díval se na kostky chodníku.
Jeho radost jaksi náhle zmizela. Představoval
si, jak to bude doma, až se tam vrátí. Zatím
tchán už ví všechno, v jeho duši počínalo býti
tak nějak divně pusto, že uznal za dobré vrátit
se, až tchán už jistě bude pryč. Říkal sice, že
spěchá, ale v takovémto případě si počká až
bůhví do kolika hodin. Zmocnila se ho touha po
rozptýlení myšlenek štvaného člověka veselým
rozhovorem s věrnými přáteli, s kterými denně,
když se mu podařilo zmizet z domova, sedával v
restauraci U Zvěřinů v Košířích. Tam rozptyloval
své truchlivé myšlenky při dobrém pivě, ale
nebylo to ještě to pravé, něco mu stále
scházelo, nějaké takové rozčilení, při kterém by
zapomněl na svůj smutný osud.
Dnes se zde nic nehrálo ani nerecitovalo, až
konečně jeden z jeho přátel navrhl, aby šli hrát
karty do jisté noční kavárny. Tam že se hraje
„boží požehnání“. Jaká to byla kavárna a kde to
bylo, se pan Motejzlík nepamatuje, dokonce také
neví, proč tam také šel, proč se dal strhnout k
takové hazardní hře; ve dvě hodiny v noci musel
měnit stokorunovou bankovku, v půl třetí zbylo
mu dvacet korun. Vypravuje se, že vykřikl:
„Všechno pro synáčka!“ a těch dvacet korun že
vsadil na poslední kartu... a s velkou slávou za
chvíli shrábl pět set korun.
Bylo to druhého dne k desáté hodině ranní, když
pan Motejzlík vrátil se domů k rodině. Ale v
jakém stavu!
Před sebou strkal jeden krásný kočárek, za sebou
táhl druhý a za ním vážně posluha nesl druhý pár
krásných nových kočárků a to jeden do pokoje,
druhý na procházku, třetí do zahrady a čtvrtý do
deště, tak jak mu to v obchodě doporučili. |