Dýmějový mor

Humoreska

Příhoda tato stala se před několika lety v době, kdy jsem se učil materialistou, a den předtím, kdy vypukl ve Vídni mor, který si naštěstí nevyžádal velkých obětí.

Táhl jsem Žitnou ulicí nahoru vozík s velkou lahví kyseliny sírové, když na rohu Štěpánské ulice mne potkal Bašta.

Bašta byl o tři léta starší mne a pověstný darebák. Hokynářkám kradl ovoce, když šel kolem krámu, v trafikách kradl cigarety, pokus loupeže nevykonal dosud žádný, ale chlubil se, že až bude starší, někam se vloupá. Jinak byl dobrý kamarád. Poslední dobou učil se ve Vídni zámečníkem u svého strýce. Proto byl jsem překvapen jeho vyčouhlou postavou.

„Já ti pomohu tlačit vozík,“ ochotně se nabídl Bašta, podávaje mi půl cigarety, „to koukáš, že jsem v Praze. Ať nikde nic neříkáš, že jsi mne viděl! Já strýci ujel a v Praze mám se dobře. Vzal jsem si z jeho stolku pár zlatých. Doma nic o tom nevědí. Vždy spím teď za branou v lomech. Ať tedy mlčíš, nebo ti rozbiju hlavu!“

Bašta se ještě jednou přívětivě usmál, dal mi druhou půlku cigarety a pak kolébavým krokem zahnul do Smeček. Druhého dne přinesly již noviny zprávu, že ve Vídni vypukl dýmějový mor.

Krám byl od rána až do večera nabit obecenstvem, které si kupovalo bílou skořici, poněvadž jisté noviny psaly, že odvar bílé skořice jest dobrý proti morové nákaze.

Domovnice z vedlejšího domu každou chvíli byla v kráme, poptávajíc se, zdali se nic nového o moru neví.

„Má zlatá paní,“ strašil ji posluha Koudelka, který chodil k nám vždy pro různé klepy, „ta morová rána přijde náhle. Ta je rychlejší než vítr. Ofoukne vás a jste pryč.“

Penzista Hlaváček vykládal zatím lidem stojícím před krámem, že je mu to všechno jedno, žena mu umřela, dětí nemá, a když to přijde, posluhovačka mu ustele postel, on si lehne a umře.

„Lidi potom budou házet jen do šachty a polévat je vápnem,“ vykládal někdo ze skupiny.

„Nejlepší je pít odvar z marjánky a kouřit hřebíček s melisovým listím,“ ozval se ze skupiny jiný hlas.

„Bane, já jsem četla, že je nejlepší žvýkat bílý pepř,“ ozvala se domovnice, „a pít každý den pět skleniček kmínky.“

Bylo po poledni, když do krámu vběhla paní Baštová. „Prosím jich, pane lékárník (našemu příručímu říkala pane lékárník), můj syn je ve Vídni, nečetli nic o něm v novinách, zdali už není také mezi mrtvými, prý už je házejí do šachty a polévají vápnem.“

Příručí Koubek v dlouhé řeči ujistil paní Baštovou, že ještě nic o tom nikde se nepíše, že by její syn byl umřel na dýmějový mor.

„Tak ten holomek ještě je naživu,“ ulekaně vyhrkla ze sebe Baštová, „tomu lumpovi se i mor vyhýbá, prosím jich, jaký že je to mor?“

„Dýmějový,“ odpovídal příručí chraplavým hlasem.

„Prokristapána, dýmějový mor, a co je to, prosím jich, za morovou ránu?“ tázala se Baštová.

„No, víte, matko, dýmějový mor, no, hm, no, víte, to jsou jako boule,“ vykládal příručí.

„Pro Ježíše Krista, tak jsou to boule, a prosím jich, kde se na člověku vyrazí?“

„Nejprve se vyrazí velké černé boule na hlavě,“ odpovídal příručí, který měl výbornou vlastnost, že když něco nevěděl, hned si výklad vymyslil, „a pak člověk začne třeštit a už je za dvě minuty na prkně.“

„Prokristapána, prý je to rychlejší než vítr.“

„Dvacetkrát,“ odpovídal klidně příručí Koubek.

„Tohle jsou noviny!“ bědovala Baštová, „já vím, že tomu holomkovi se to vyhne, kluk vždy ze všeho vyváz. Jednou měl osypky, utek nám z postele a běžel až na Karlovo náměstí. To se podiví doma, až mužovi o tom moru budu vypravovat. Tak se mějte hezky.“

Baštová vyšla z krámu.

Odpoledne ve tři hodiny byl krám opět plný lidí, kteří si kupovali kyselinu citrónovou, poněvadž v odpoledních novinách stálo, že kyselina citrónová je antiseptická látka proti dýmějovému moru. (Pisatel článku se totiž zmýlil a změnil dýmějový mor s kurdějemi.)

„Za pět kyselinu citrónovou, za deset, za patnáct. Jak to mám užívat? Kolipakkrát za den?“ ozývalo se na všech stranách, a poněvadž nám kyselina citrónová vyšla, prodávali jsme místo ní kyselinu vinnou.

„Kyselina jako kyselina, každá pálí v krku,“ vysvětloval nám vzadu šéf, „kápněte do práškované kyseliny vinné pár kapek citrónové kyseliny a prodávejte jedno deka za deset, a každý bude myslit, že si koupil citrónovou.“

Vraceli jsme se s příručím ze skladiště do krámu, když vtom ozve se u dveří krámu výkřik: „Pro umučenou hodinu, už je to zde,“ a zástup lidí se rozvlnil a před pult vběhla Baštová.

„Vojta přijel dnes z Vídně,“ naříkala, „a prokristapána, pane lékárníku, zrovna jak to povídali, už se ho to chytá. Na hlavě má boule a třeští. Běžím pro doktora.“ Za hodinu byla Baštová opět v krámě.

Neplakala a tvářila se spokojeně. „Jestlipak vědí, pane lékárníku, že klukovi nic není! Panu doktorovi se přiznal, že se pral v kořalně a od toho že jsou ty boule. Chválabohu, je z něho cítit jen kořalka.“

Přítel Bašta si pak zanedlouho šel odsedět čtrnáct dní vězení pro krádež, kterou spáchal ve Vídni u svého strýce. „To je přece morová rána!“ řekl, když jsem ho zase potkal.