|
Žádný v klášteře neměl takové. Byla tak
zvláštní, že i starý opat, který měl sbírku
dýmek, kroutil nad ní hlavou. A byly v té sbírce
dýmky různých tvarů a různých národů, malé,
velké, dýmky ze dřeva, z hlíny, z porcelánu, z
kovu, z mořské pěny, z různých mas, dýmky s
vyřezávanými ozdobami, litými a tepanými, s
kovovým kováním, které se krásně lesklo, dýmky
emailované, byly zde dýmky historické, jako
dýmka švédského důstojníka, který za války
třicetileté raněný byl odnesen do kláštera, kde
umřel, dýmky francouzských vojáků, dýmky
námořnické, krátké, s ohnutou troubelí, čibuky
perské, turecké a indické, které dodávaly sbírce
orientálního rázu svým tvarem a pestře zlacenými
ozdobami v cihlově červené hlíně, dvě vodní
dýmky s hadovitou, ze samých lesklých kovových
šupin složenou troubelí, na které opatův sluha
Anatolius, kdykoliv se díval, pokřižoval se,
jmenuje je v duchu „hříšnými“, poněvadž možná,
že nějaký Turek, hříšník, kouřil z nich, maje
hadovky jejich troubel v ústech, obklopen
polonahými huriskami svého harému. Hleděl vždy,
abych tak řekl, ty dvě dýmky polepšit, obklopuje
je zbožným okolím. Toto zbožné okolí byly dýmky,
obyčejné porcelánky, dýmky poutní s nápisy: „Na
památku ze Svaté Hory“, „Na památku z Vambeřic“,
„Na památku z Kalvárie“ a pod.
Ale všechny ty dýmky, s vodníky i bez vodníků, s
dlouhými, krátkými, vyřezávanými troubeli, s
točenými, rovnými špičkami z různých látek,
pravím, všechny, a byla jich spousta, měly s
dýmkou pátera Jordána společného jen to, že měly
stejný účel, aby se z nich kouřilo a kouřilo.
Dýmka pátera Jordána nebyla ani příliš dlouhá,
ani příliš krátká, měla podobu hradní věže, věže
kulaté s ochozem mřížkovaným, a co bylo ještě
zvláštnější, byly tři otvory nacházející se na
této obdivuhodné dýmce, ano, tři otvory,
uzavřené kovovou uzávěrkou, z nichž každá,
opatřená silným pérem, klapala, jako když se na
ručnici kohoutek spouští. A ty tři otvory
nacházely se roztroušeny po jejím válcovitém
těle, jeden dole, druhý uprostřed jako okno
hradní věže, a třetí nahoře.
A nikdo z celého kláštera nevěděl, k čemu ty tři
otvory vlastně slouží.
Veliká záhada točila se kolem dýmky pátera
Jordána, záhada, stále nadarmo rozřešovaná za
hovoru páterů v klášterní zahradě.
A druhá záhada, ještě větší, byla, jak se
vlastně ta dýmka zapaluje.
Nikomu se tím nesvěřil, ba i opata odbyl páter
Jordán, když ten vyzvídal, zdali se sirka při
zapalování přiloží na otevřený otvor první, či
druhý, či třetí.
V klidném klášteře způsobila neobyčejný rozruch.
Páni páteři, kteří znali rozluštit nejtěžší a
nejspletitější náboženské záhady, kteří znali a
věděli, co znamená ten a ten háček, ta a ta
čárka nad písmeny starých hebrejských a syrských
rukopisů, kroutili povážlivě hlavou a tu záhadu
rozluštit nedovedli, neznali.
Přišlo to tak náhle. Páter Jordán, který dosud
klidně kouřil ze sádrovky, vypaluje každou v
klášterní kuchyni, v těch velikých kamnech,
které připravily již páterům tolik dobrého,
odjel na pohřeb svému strýci.
A vrátil se s tou obdivuhodnou dýmkou.
Obdivuhodnou a zatrolenou. Ba, páter Flavian,
ten dokonce řekl horší slovo než „zatrolená“.
Po prvé ve svém životě zaklel a musil si uložit
přísné pokání.
V tichém klášteře bylo po klidu. Připravila
všechny o duševní pokoj, jen páter Jordán se
svou novou dýmkou objevoval se v zahradě,
procházeje se klidně s úsměvem po stezkách, kde
žlutý písek vrzal pod nohama, usmíval se a na
všechny otázky, co a jak je to vlastně s tou
dýmkou, odpovídal: „Přemýšlejte, amice!“
Jemu bylo lehce říct „přemýšlejte“, jemu, který
znal celou její konstrukci dokonale - ale jim!
„Jak se zapálí ta dýmka?“ tázal se ho opat již
po třetí.
A páter Jordán usmál se a odpověděl uctivě:
„Račte přemýšlet, reverendissime,“ a dál
procházel se po cestách zahrady, usmívaje se a
kouře ze záhadné dýmky, jsa zastavován pátery,
kterým vlídně odpovídal stále totéž:
„Přemýšlejte, amice.“
A kdy ji zapaloval a kde? „Kdy?“ Měla tak
objemný prostor, že jen dvakrát denně, dopoledne
a odpoledne. „Kde?“
Ve svém pokoji, který v tomto klášteře nebylo
možno nazvati celou. Tento řád nečinil nikdy
přísných požadavků.
„Kdy?“ Zas nové porušení klidu. Když šel zapálit
svou dýmku, členové kláštera nadarmo klepali na
dveře jeho pokoje.
Zamkl se. A bylo slyšet jen rozškrtávání sirek.
Číhali na něho, že dýmka snad mu na procházce
uhasne, že si ji bude hledět zapálit někde na
zahradě v úkrytu, nevypouštěl-li z úst mocné
obláčky modravého dýmu, vypouštěl-li jen dým
slabý, obsadili besídku a všechny křoviny, s
domněnkou, že dýmka uhasíná, že uhasne a páter
Jordán že nebude chtít vracet se až do svého
pokoje. Zapálí ji někde zde! Nestalo se tak.
Dráždil jen jejich zvědavost, náhle rozdýmal
dýmku a chodě po zahradě ke každému
poznamenával: „Výborná dýmka, amice.“ -
Což však bylo jim do její výbornosti, když
nerozluštili její záhadu.
Kde byly ty klidné odpolední procházky klášterní
zahradou, kdy hovořilo se o všem možném, tak
tiše, jako šuměly staré stromy nad nimi.
Hovory o posvátných věcech, o nových
pobožnostech, výklady o kázáních, které někdo z
nich na neděli připravoval.
Vše prchlo a patřilo minulosti.
Místo slov „co soudíte o pastýřském listě?“,
slov tichých, zahřímalo nezvykle: „Myslím, že se
zapaluje zdola.“ „Nikoliv! Myslím, že shora!“
„Kdež? Z prostředu!“
Ctihodní páteři dokonce zapomínali na obvyklé
pobožnosti. Odpolední modlitby z breviáře byly
odbývány rychle. Dřív při modlení z breviářů
usínali příjemně, ale nyní ani spánek neklížil
jejich oči a nemodlili se také.
A kázání? Lid, který chodil do klášterního
kostela, nerozumněl-li někdy dříve kázáním
páterů, nyní teprv nerozuměl nikdy žádnému.
Neucelené věty (o logice nemluvím, ta obyčejně v
kázáních schází), věty přecházející s jednoho
předmětu na druhý bez vší spojitosti, tak
hřímaly nesrozumitelně věřícím do duše, kteří
nevycházeli z úžasu.
A nejen páteři byli připraveni o klid. Přeneslo
se to i mezi laiky, prosté mnichy, pletlo to
kuchaře, který často se zadumal a jídla zkazil.
Nikdo nepamatoval něco podobného. Zpěvy prostých
mnichů při náboženských slavnostech nebyly již
zpívány s takovou vroucností. Pletli se při
sborovém zpěvu.
A nová zvěst proběhla ambity kláštera. Opat chce
tu dýmku!
Chtěl ji vskutku a dával páterovi Jordánovi za
ni drahocenný čibuk se zlatými ozdobami.
Pak zas ambity prolétla zpráva o tom, co řekl
páter Jordán na tu nabídku.
„Reverendissime, „pravil, „jest to jediný odkaz
po nebožtíkovi strýci, jediná památka po bratru
mého nebožtíka otce. Dýmku, reverendissime,
nemohu darovat.“ Pak vyprávělo se, co na to
prohodil opat.
„Milý Jordáne,“ pravil, „jednou mně dýmku budete
musit vydati. Pakli totiž ta dýmka bude
příčinou, že zanedbáte svých povinností.“
Páter Jordán se usmál. On přece dosud nikdy
nezanedbal ani té nejmenší povinnosti.
Ale stalo se, že jednou šel do besídky v
zahradě, zapálil si dýmku, a mysle, že ho nikdo
nevidí, vytáhl z kapsy breviář s červenou
ořízkou a pokuřuje modlil se jednu stránku za
druhou.
Ovšemže na modlitbu nemyslil. Přivykl tak té
obdivuhodné dýmce, že nemohl se od ní odloučit.
Kouře z ní zpříjemňoval si nudný obsah breviáře.
Ostatní byli roztroušeni po zahradě, páter
Jordán polohlasně četl a modlil se, vypouštěje
obláčky dýmu z úst: „Uděl mně, Otče,
spokojenosti, neb co Ty činíš, dobře činíš. Nic
pozemského nemůže ukojiti ducha. Každodenní
zkušenost nás učí, že kdo mnoho má, ještě víc
míti si žádá. Protož výsledek pro mne ten,
mohu-li postavení své na zemi poctivým způsobem
zlepšiti...“
Vypustil nový mocný kotouč dýmu z úst a
pokračoval polohlasně: „Učiním to, nebo toho mně
nezabraňuje žádný zákon; nemohu-li však učiniti
tak, budiž Bohu poručeno...“
„Budiž Bohu poručeno,“ ozval se hlas a před
překvapeným páterem Jordánem stál opat.
Číhal za křovím již půl hodiny.
„Milý Jordáne,“ pravil vážně, „modlitba a
kouření z dýmky nepatří k sobě. Jak může se duše
povznésti k Bohu, sleduje-li člověk dým tabáku?
Jak může se člověk při kouření vroucně modlit? A
kdo se vroucně nemodlí, milý Jordáne, co se s
ním stane, ty konce, amice?“
Zamlčel se a pak řekl: „Dejte sem dýmku, která
vás vytrhuje z pobožnosti...“
Páter Jordán vyhlížel v tom okamžiku jako
poražený velitel, odevzdávaje vítěznému
nepříteli svou šavli.
„Zde, reverendissime,“ řekl smutně, odevzdávaje
dýmku opatovi.
„Dobře,“ pravil opat, „a kajte se, amice.“
Odešel, taje stěží vítězný úsměv, a za ním nesl
se hlas opuštěného pátera Jordána, který hlasitě
se modlil: „Uděl mně, Otče, spokojenosti, neb co
ty činíš, dobře činíš. Nic pozemského nemůže
ukojiti ducha...“
*
Rozneslo se rychle, že opat zkonfiskoval
obdivuhodnou dýmku.
Až do obvyklé večerní pobožnosti o ničem jiném
se nemluvilo.
Toho dne stíhalo všechny v klášteře jedno
překvapení za druhým.
Všichni se již sešli v klášterním kostele, po
třetí zahučel do večerního ticha hlas
svolávající je k pobožnosti před večeří, a kdo
se neobjevil, byl opat.
Šli ho hledat. Pokoj, který obýval, byl zamčen.
Na zahradě nebyl, ve sklepě se nenacházel, na
chodbách nikde neobjevila se jeho postava. Nebyl
nikde.
Zvonilo se toho večera neobvykle po čtvrté.
A ani tu nepřišel. Jeho sedátko u oltáře bylo
prázdné. Nikdy se to nestalo. Večerní pobožnost
musila se konat bez opata. A jaká to byla
pobožnost? Všichni divili se a hádali, co se
stalo s opatem, kde je, co dělá.
Pobožnost bez opata. Slyšel to někdo, zažil
někdo něco podobného, že by přísný a nábožný
opat nedostavil se do chrámu?
Již aby byl konec. Co se to jen stalo? Pobožnost
odbyla se rychle. Věty celé se polykaly. Při
litanii křičelo se místo „smiluj se nad námi!“,
„smujsdi!“ Jeden řádek za druhým rychle a ještě
rychleji. Konec! „Amen!“
Všichni vyhrnuli se na chodbu kláštera hledat
znovu opata. Šli do prvého poschodí k jeho bytu,
chvíli tloukli a pak uvnitř ozval se šramot a
dvéře se otevřely.
Naproti nim stál opat s dýmkou, z které ani
obláček dýmu nevycházel, a kamkoliv pohlédli,
viděli po pokoji na zemi rozházené ohořelé
sirky.
„Nelze ji zapálit,“ pravil opat, „pojďme k
večerní pobožnosti.“
Zděsili se a páter Jordán prohodil jízlivě:
„Vracíme se, reverendissime, právě z kostela...“
Dlouho do noci ozývala se z opatova pokoje
vroucí modlitba: „Jsemť jen člověk, Pane! mdlý a
křehký to tvor, který zhyne, nezadrží-li jej
pravice Tvá. Osidla hříchu opletla mne a hrozí
duši mé zkázou. K Tobě tedy volám, Otče a Bože
můj! Uchovej duši mou, hříchů odpusť těžkých, ó
Bože, Otče můj...!“
Dýmka pátera Jordána druhého dne ocitla se v
opatové sbírce a jeho sluha Anatolius postavil
ji do řady „hříšných“, mezi vodní dýmky, nargilé
tureckých pašů.
*
Uplynulo několik let. Páter Jordán umíral ve své
cele. Ležel na loži, na stolku hořely svíce a na
klekátku modlili se dva páteři.
Opat seděl u jeho lůžka a díval se smutně na
jeho vyhublou tvář, zažloutlou, s ostrými rysy.
Páter Jordán spal. Náhle sebou trhl a počal
prsty hrát si s peřinou.
Probudil se. Upřel kalné zraky na opata a
zašeptal: „Reverendissime!“
Přitáhl opata vyhublou rukou k sobě a řekl s
namáháním:
„Ta - dýmka - reverendissime, zapaluje se - ve
všech třech otvorech - otevrou se - jeden - “
Klesl naznak. Vzchopil se a pokračoval,
oddychuje prudce: „Jeden - za druhým - a zapálí
se na třech místech -“
Páter Jordán zachroptěl, klesl na polštář a
klášter opustil navždy. Umřel!
Tak bylo prozrazeno tajemství dýmky pátera
Jordána... |
