|
Šel jsem požádat o ruku slečny Julie Mechovy.
Kvartýrská poučila mne, že až přijdu k panu
Mechoví, mám mu políbit ruku, tak prý to čtla v
jednom románu a dělá prý to báječný dojem.
Podotkl jsem, že jsem též sečtělý člověk, a
kvartýrská zastrčila mně do šosu mého fraku tři
šátky, jeden pro nos a ostatní dva pro slzy.
„Brečte jako dítě,“ poznamenala, „to dělá velký
dojem a otec vaší nastávající bude myslit, že
jste citlivý muž a že svou ženu nebudete týrat.
Tak připravil jsem se na ten důležitý okamžik.
Navlékl jsem černé šaty, vyleštil boty, vzal
bílou kravatu, na hlavu posadil cylindr, do
kapsy zastrčil knížku „O dobrém chování ve
společnosti“, zápisník s poznámkami, které jsem
si sám sestavil a které výhradně vztahovaly se k
dnešní mé výpravě.
Byly to vlastně poznámky řečnické, co budu asi
říkat, jako: „Nejváženější pane! Dnešní den
znamená pro můj život vše ...“
Nebo: „Velectěný pane! Dnešek rozhoduje o mém
životě ...“
Či jinak: „Vaše slovutnosti! Kdybych předstoupil
před vás a řekl: ‚Miluji vaši dceru’, jak
naložil byste se mnou, velectěný pane? Vy, který
kdysi miloval, vy, který víte, co láska je. -
Miluji slečnu Julínku ...“
V mých poznámkách bylo osmapadesát různých
návodů, jak požádá slušný člověk o ruku své
milenky. Byly tam poznámky, jak se žádá o ruku,
má-li zbožňovaná jen matku, má-li oba rodiče,
má-li jen otce, je-li schovankou, má-li
poručníka, je-li nemanželská, je-li adoptovaná,
zkrátka osmapadesát návodů.
Výzbroj mou doplňovala kniha „O dobrém chování
ve společnosti , kde bylo snad vše, co scházelo
v mých poznámkách. Jak se dělá poklona, nauka o
podávání navštívenek, o slušném zívání, poznámky
jako: „Nos utře se přede dveřmi“.
„Počne-li host cítit, že dostává škytavku,
vzdálí se s omluvou ze společnosti.“
Dále poznámky konverzační: „Naprosto není
přípustno obrátit se k mladé dámě s otázkou:
‚Myslím, že slečna jest mladou paní …‘ “
Byl jsem tedy důkladně vyzbrojen všemi
vědomostmi k tomuto důležitému okamžiku.
Pomalu kráčel jsem k bytu pana Mecha, prohlížeje
při chůzi ještě jednou zběžně své poznámky.
„Člověče, vy máte způsoby,“ rozkřikl se jeden
občan, do kterého jsem vrazil, zabrán jsa ve
čtení.
„Takovej mladej,“ poznamenala jedna paní, když
jsem vrazil do stromu, „von se v boží poledne
vopije.“
Tohle už mne rozčililo. „Jdu požádat o ruku své
slečny, rozumíte,“ řekl jsem hlasitě, oprašuje
si frak.
„Tak jdou, voni blázne, svou cestou,“ pravil
přívětivě ke mně drožkář, „a nevobtěžujou lidi,
nebo jim jednu ustřelím.“
„Kupte si tohle,“ křičel jsem zlostně, ukazuje
mu knížku ,O dobrém chování’, „to si kupte.“
Kráčel jsem dále, nahlížeje do poznámek, a
slyšel za sebou: „Když ho dnes nevodvezou, tak
ho vodvezou zejtra.“
Hlupáci! Polohlasitě předříkával jsem si svou
řeč: „Velectěný pane! Dnešek rozhoduje o mém
životě. Dnes vše buď bude jásat se mnou ...“
„To je hrabě Šterenberg,“ poznamenal kolem mne
jdoucí pán ke své choti.
„Nadávejte si, jak chcete,“ myslil jsem si a
poznovu polohlasně předříkával svou řeč:
„Velectěný pane! Dnešek rozhoduje o mém životě.
Dnes vše buď bude jásat se mnou, nebo horoucí
lítostí ronit slzy, slzy krvavé.“
Byl jsem již před domem a srdce zabušilo mi
silně, též jsem pozoroval, že můj žaludek cosi
svírá. Jel jsem jednou po moři, když moře bylo
rozbouřené, a měl jsem týž pocit, totéž svírání
žaludku. Ale opanoval jsem se a vkročil do domu.
„Neznám dosud pana Mecha,“ pomyslil jsem si,
„dle vypravování Julčina jest dobrák, tak co se
mně může stát, než že mne nanejvýš vyhodí.“
V prvém poschodí na dveřích byla tabulka: Jan
Mech, soukromník a frenolog.
„Frenolog,“ četl jsem udiven. Ve své vzdělanosti
objevil jsem náhle mezeru.
„Frenolog? Jaké je to zaměstnání? Jakáž pomoc,
musím dále.“ Připravil jsem si vizitku a
zazvonil.
Když přišla služka otevřít, otázal jsem se: „Je
pan Mech doma ? „
„Milostpán je doma,“ odpověděla. „Nuže, ohlaste
mne, řekl jsem, podávaje vizitku.
Sotva jsem na věšák v předsíni zavěsil svůj
cylindr, otevřely se dveře pokoje naproti a v
nich objevil se starší pán, holohlavý,
dobromyslného výrazu.
Běžel ke mně usmívaje se a podával mně přátelsky
ruku, jako by mne již dávno znal.
Takového přivítání jsem nečekal. „Račte
dovolit,“ řekl jsem rozpačitě.
„Jen račte dál,“ táhl mne pan Mech do pokoje,
„zde račte se posadit!“
„Už ho asi Julča připravila na můj příchod,“
pomyslil jsem si a rozhlédl jsem se po pokoji,
připravuje si řeč.
Všude, kamkoliv jsem pohledl, viděl jsem na
stěnách nějaké hlavy s číslicemi na vlasech: 15,
29, 23, 17, 13, 5.
Na stolku naproti mně šklebily se lebky,
rozdělené červenými čarami na několik polí.
Pan Mech pozoroval mne bedlivě a náhle pohladil
mne po hlavě, přičemž pochvalně zabručel: „Velmi
dobře, velmi dobře.“
Toto přátelské pohlazení mne vzpružilo: „Vy
račte být ... pravil jsem.
„Frenologem, jak vám známo, drahý příteli,“
promluvil pan Mech, posadiv se naproti mně a
nespouštěje zraků z mé hlavy. „Frenologie, tor
znamenitá věda, obrodila lidozpyt, znamenití
učenci, jako dánský profesor MUDr. C. Ott,
Angličan MUDr. Rich. Evanson, Jean Neal,
arcibiskup Whately, kazatel Henry Ward Beecher,
MUDr. John Bell, dr. Karel Schmidt, dr. C.
Wiener, vídeňský profesor dr. Benedict, dr. J.
Mobius, president medicinální společnosti dr.
John Elliotson, Francouz dr. Vimont, ti všichni,
drahý příteli, jsou zastanci frenologie.
Frenologie znamená vlastně dušezpyt, jest to
slovo obvyklé, mělo by se říci spíše
kraniologie, neboť lebka řecky značí kranion,
měl bych se tudíž vlastně jmenovat kraniologem,
a ne frenologem, užívám ho však jako slova
obvyklého. Frenolog, toť lebkozpytec.“
Pan Mech pohladil mne podruhé po hlavě a pak
pokračoval: „Každá myšlenka jest utvářena
určitým směrem, a proto odpovídá určitý tvar
hlavy určitým vlohám duše a naopak. A v tom
záleží celý lidozpyt. A pak, drahý příteli,
celek jest v každé částce. Jeden výborný
frenolog napsal: ,A nemusí být člověk právě
botanikem, chce-li umět rozeznati list nati
bramborové od listu ořechového.’ A já pravím:
,Nemusí být člověk kuřákem, aby rozeznal tabák
od žita.’
Týž výborný frenolog napsal: ,Rohlíčky poznáte
od ledvinek.’ Tedy celek jest v každé částce a
naopak. Podívejme se někomu na ruku, a už
vidíme, jaké konstrukce jest jeho tělo. Tlustá
ruka náleží tlusté osobě a tenká hubené. Jsme u
nového bodu; u síly. Měřítkem síly může být
především velikost. A tak jest tomu i při duši
...“ Zamlčel se.
Pan Mech se zálibou prohledl si můj obličej a
pak řekl: „Vy se mně zamlouváte ...“
Povzbuzen jeho vlídným chováním, povstal jsem a
spustil: „Velectěný pane! Dnešek rozhoduje o mém
životě. Dnes vše buď bude jásat se mnou, nebo
horoucí ronit slzy, slzy krvavé ...“
„Račte se posadit, drahý příteli,“ pravil pan
Mech, „tak se mně to líbí, přijít a říci tak a
tak ...“
„Jak jsem vám zavázán díky,“ koktal jsem
pohnutím.
„Nevadí, nač děkovat,“ usmíval se pan Mech,
tlače mne na židli, „lepší hned než později ...“
Vytáhl z kapsy pravítko a přiložil mně na čelo.
„Šířka čela 19 cm,“ řekl vážně, „výška 7 a Račte
mně hleděti do očí.“
Pan Mech odstoupil na několik kroků a pak
prohlásil: „Máte obličej hruškovitého tvaru. Vy
jste myslivého temperamentu. Oko vaše se leskne
a jest výrazné. Vaše celá postava jest
oduševnělá. Pracujete raději hlavou, duší než
rukama neb nohama.“
„Nepěstuji vůbec fotbal,“ prohlásil jsem udiven,
co to provádí pan Mech.
„Jste jemnocitný,“ vážně řekl, blíže se ke mně,
„dovolte, ať vám otočím hlavu.“
„Spánky vaše,“ pokračoval, „jsou klenuté, a to
hořejší část, vy jste dovedný člověk. Máte
vystouplé čelo nahoře, kde obyčejně bývají
vlasy, máte proto schopnost vypozorovat, co se
líbí a co ne, prosím, otočte se.“
Obrátil mne na židli a tu teprve jsem
zpozoroval, že mne posadil do pohyblivého
křesla.
„Jste energický,“ řekl, pohybuje rukou po mém
čele, „máte zálibu v řezání zvířátek ...“
„Račte dovolit,“ vyhrkl jsem. - „Měl jste
studovat medicínu,“ pokračoval pan Mech, toče s
mou hlavou dokola.
Chytil mne za nos. „Máte velký nos,“ jásal
hlučně, „jste vlídně energický.“
„Pánovitý nejste,“ prohlásil, hmataje po zadní
části mé hlavy, „zadní vrch zvyšuje pánovitou
povahu, podejte mně ruku!“
„Vřele jste mně podal ruku,“ řekl, „jste tvor
společenský. Dovolte, obrátím vás šikmo.“
„Prosím, prosím,“ koktal jsem, „račte dle své
libosti ...
„Nosíte rád vysoké boty,“ pravil, plácaje po mém
spánku, „v čemž spatřujete ideál síly, váš oděv,
jak vidím, jest vybraný.“
„U příležitosti,“ vyhrkl jsem. - „Jste
inteligentní člověk,“ řekl, otáčeje křeslo,
„zadní část hlavy v pořádku, myslivé vlohy,
dobrá paměť.“
Pan Mech ustoupil a pravil: „Jsem hotov. Malý
rozbor frenologický 2 K, velký 3 K. Dostanu tři
koruny. Přejete-li si písemní, je to o korunu
dražší ...“
Do mne jako by byl hrom udeřil. Lebky, hlavy na
stěnách, pan Mech, pokoj, vše tancovalo přede
mnou. Mechanicky vyňal jsem z kapsy tobolku,
vyňal tři koruny a položil je na stůl.
S přátelským stisknutím ruky loučil se se mnou
pan Mech, doprovázeje mne do předsíně.
Doprovodil mne až před dveře a tam pravil ke
mně: „Něco jsem vám zapomněl říci. Máte trochu
větší uši. Nežeňte se, drahý příteli, neboť
dlouhé uši značí žárlivost, a vy byste ženu
zabil ...“
Když jsem se ocitl doma, nedostala kvartýrská ze
mne žádnou jinou odpověď než: „Prokristapána, to
by byl tchán. Kriste na nebi ...“
*
Stal jsem se úřadníkem v blázinci. Nedávno
přišel ke mně dozorce a povídá: „Vašnosti, oni
viděli už hodně bláznů, ale takového zde ještě
neměli, jdou se, prosím, podívat na chodbu.“
Na chodbě procházeli se blázni. „To je on,“ řekl
dozorce před jednou skupinou.
Zpozoroval jsem holohlavého muže s dobráckým
výrazem v obličeji, jak kladl ruku na hlavu
jiného pronášeje: „Obraťte se, prosím, tak, máte
smysl pro vnímání tvarů. Prosím trochu šikmo,
velký nos, energie ... Trochu nalevo, děkuji,
toť smysl pro náboženství ... Odebíráte Zdroj?“
Ten blázen nebyl nikdo jiný než pan Mech. |
