Hádka

Črta z Pohroní

Hovor, zprvu zcela klidný a rozvážný, stával se hlučnějším a hlučnějším, až konečně přeměnil se v hádku, jejíž křik snášel se až do údolí, kde pes „Miko“, hlídající na „košiaru“ ovce, dal se do štěkotu.

Oba, Jurko i Jano, kteří se hádali, seděli na balvanech naproti sobě a ani nepozorovali, že oheň, jejž byli rozdělali, uhasíná a tabák v jejich zapekačkách, vložených do popela ohně, že již dávno zuhelnatěl.

Ovce, pasoucí se kolem, pobíhaly neklidný a několik koz, které okusovaly sporou trávu na skaliskách, přiběhlo až sem, což bylo spojeno s harašením kamenů, drolících se pod jejich dupotem.

Stály tak kolem a dívaly se tupě na oba hádající se pastýře. Velký kozel dodal si dokonce odvahy a přiblížil se až k uhasínajícímu ohništi, skláněje rohy, jako by se chtěl též vmísit do hádky.

Svišťové, kteří před hádkou kolem na návrších hvízdali, umlkli a skryli se do děr mezi balvany.

Celé okolí, které dosud po pět let vidělo Jurka i Jana, jak klidně hovořili a dobře se snášeli,bylo náhle vyrušeno z klidu.

Hádka tvořila velký kontrast k celému klidnému okolí, kde horský mech pokrýval omšené balvany, kde po celý čas klid nerušilo nic než potok, řinoucí se ze studánky, a někdy nějaký kámen, který se utrhl se skal a skákal s nevelikým hlukem do údolí, kde ho zadržely rozpjaté větve zelenavé kosodřeviny.

Časem přišla ovšem horská bouře, ale nevyrušila příliš, neboť tak jest tomu na horách zvykem.

Ale tohle přesahovalo všechny meze. Po pět let vídalo celé okolí Jurka i Jana, jak klidně ráno vyhnali sem nahoru ovce a kozy, jak klidně pokuřovali si ze zapekaček a se stejným klidem, když večerní mlha tam hluboko dole jako jemná síť otočila se o vrcholky jehličnatých lesů, hnali opět stáda dolů na planinu nad lesy, kde stály ohrady a dřevěná chata salaše.

Bača Poraj vylákán z chatrče, kde v kotlů vařil žinčici, štěkotem psa, který uvázán na dlouhém řetězu u ohrady, zmítal sebou a vyskakoval, vyšel ven až k ohradě.

Viděl nahoře Jana i Jurka jako malé tečky, ale slyšel zcela zřetelně jejich hádku.

„Já bych tě . . .“ křičel Jurka. „Já tě ...“ houkal Jano.

„Opovaž se, chlapče!“ hulákal Jurka.

„Tak tě chytím za krk!“ vyhrožoval Jano.

„Štětka je moje děvče!“ křičel Jurka.

„Je moje,“ houkal Jano, „já ti někde hlavu ukroutím!“

Bača Poraj přiclonil si rukou oči a starostlivě podíval se na ty malé tečky. Když viděl, že zůstávají stále na svých místech, okřikl psa a vrátil se vážně do chatrče ke kotlů se žinčici.

Při míchání žinčice kroutil hlavou a bručel si: „Bylo-li pak tohle za mých mladých let? Nebylo. A pročpak je to? Proč se hádají? Pro děvče.“

Bača se nad pěnící se žinčici zamyslil. V duchu přelétl do minulých dob a pak si opět zabručel: „Bylo-li pak tohle za mých mladých let?“

Tam nahoře zatím hádka nepřestávala a dobře, že bača Poraj vrátil se k žinčici. Byl by uslyšel leccos, co by ho zarmoutilo.

„Já bych tě ...“ křičel Jurka. „Já tě ...“ houkal Jano.

„Ještě se hádají,“ bručel bača, poněvadž štěkot psa neumlkával, „div se do sebe nepustí pro Štefku z Dolinky.“

Přimhouřil levé oko, což dělával vždy, když přemýšlel. „E co, Štefka,“ mluvil pro sebe, „když každý týden nám sem přijde nahoru ze vsi s matkou a přinese chléb, je dobře. Ale že jednou jde Jano, po druhé Jurka ji vyprovodit za večera až dolů do lesa k lávce, to není v pořádku. Buď ten nebo ten, ale oba se střídat? Buď ten pořád nebo ten pořád. Anebo nikdo.“

Bača se zadíval do par, vycházejících z vařící se žinčice, a povzdechl si: „Bože můj, je to teď svět.“

Nahoře byli zatím oba již od hádky ochraptěli a odmlčeli se.

Nyní teprve zpozorovali, že oheň již jen trochu praská a uhasíná. Vytáhli dýmky zapekačky z ohně a zpozorovali, že tabák proměnil se v uhel. Každý hodil hrst roští na umlkající oheň a vyklepal mlčky tabák z dýmek.

Jurko vyňal z opasku pytlík s tabákem a mlčky si nacpal. Jano, který zásobu tabáku vykouřil již před třemi dny, díval se dychtivě na Jurka.

Jurko sbalil pytlík s tabákem a zastrčil klidně za opasek.

Dýmku vložil do červeného popela a čekal. Když dým troubelem začal vycházet, vyňal dýmku z ohně, vyfoukl dým, natáhl nohy a kouřil.

Vypouštěl dým, který kroužil a v obláčcích stoupal v klidném horském vzduchu k jasné modré obloze.

Hádka umlkla. Ovce a kozy vzdálily se od ohně a pásly se opět klidně.

„Fiú, fiú,“ hvízdali svišťové na skalách.

Jano díval se žádostivě na Jurka, který labužnicky vypouštěl modré kotouče dýmu.

Bylo mu pojednou teskno. Dosud vždy se Jurko dělil s ním o tabák, když on neměl, až dnes ponejprv sedí zde a nekouří.

I větřík jako by se přidal na Jurkovu stranu, vál k němu kotouče tabákového dýmu, který dráždil Janovu chuť ke kouření.

Tak minulo půl hodiny. Jurko vyklepal popel z vykouřeného tabáku a opět dýmku zapekl.

Natáhl vyzývavě nohy, a potměšile se dívaje na smutného Jana, vypouštěl dým.

„Jurko,“ řekl Jano rozpačitě, „snad se nehněváš?“

Jurka neuznal Jana ani za hodna odpovědi, poněvadž vypustil z úst nový, mocný dým.

„Jurko,“ ozval se zase Jano, nemoha již odepříti si, aby si nezakouřil. „Jurášku, chtěl jsem tě s tou Štefkou jen tak pozlobit. Věř mně, že mě ani nenapadlo. Když chceš, já ti do cesty nevstoupím. Se Štefkou, slibuji ti, nikdy nepůjdu. Jurášku, buď tak dobrý, dej mně trochu tabáku.“

„Nacpi si,“ řekl Jurka, podávaje Janovi pytlík s tabákem, „vlastně tedy Štefka je moje děvče. Tos to nemoh říci hned?“

A v horské úžlabině zavládl opět úplný klid a ticho, přerušované jenom praskotem ohně a hrčením malého potůčku.

A když Jurka s Janem vrátili se s ovcemi, až slunce zapadlo za vrch Dereš, na košiar, řekl k nim bača: „Nu, chlapci, novina: Štefka se bude vdávat za Kalinčáka z Valašky a místo ní bude nám nosit chleba její matka. Kdybyste byli přišli dřív a nehádali se, mohli byste Štefčinu matku doprovodit...“