|
Na srázech nad údolím svatého Jana rozhostilo se
večerní ticho. Svišťové, kterých zde z celého
ďumbírského pásma bylo nejvíc, přestali hvízdat,
draví ptáci horští usadili se v rozsedlinách
bílých skal a dřímali nad propastí; několik koz,
které se zde ještě před chvílí pásly, přivábeny
štěkotem hlídacího psa, vyšplhaly se rychle se
srázů na planinu a běžely směrem, kde stál
košiar bači Hronka.
Valaši vehnali stádo ovcí a přibylé kozy do
ohrady a vešli do koliby.
V nízké, ze dřeva sroubené kolibě plál a praskal
oheň, nad kterým se v kotli vařila žinčice.
Stmívalo se rychle. Teplo jarního dne ustoupilo
chladnu noci, a když vítr vehnal do koliby proud
chladného vzduchu, všichni poposedali k ohni.
Bača Hronek ležel na ovčím kožichu a házel do
ohně kusy uschlé kosodřeviny, jejíž štiplavý dým
naplnil zanedlouho celý prostor mrakem, takže
nebylo lze rozeznati po stěnách rozvěšené
sváteční širáky, bité opasky, črpáky, ze dřeva
vyřezávané nádoby.
Žinčice v kotli byla ve varu, kypěla.
Valaši nabrali si ji do črpáků, jeden podali
bačovi a pili vařící.
Když se nasytili, vytáhli z opasků malé dýmky,
nacpali tabákem a vložili je do ohně, aby se
zapekly. Když vycházel dým troubelem, pobitým
mosazným plechem, vyňali je z ohně, opatrně
vyfoukli napřed dým a kouřili.
Natáhli se po příkladu bačově na ovčí kožichy.
„Dnes je na Ďumbíru málo sněhu,“ řekl bača
Hronek, dýmaje ze zapekačky.
„Málo,“ odpověděl mladší valach Jano.
„Na Děreši je ho ještě trochu,“ řekl starší
valach Jurčík.
„Tráva už rychle roste,“ prohodil bača.
„Mech kvete,“ pravil Jurčík.
„Přilož na oheň,“ vybízel bača, „a ty, Jano, spi
nyní s pomocí boží, ráno půjdeš dolů do Valašky
pro sůl. Ovce již skoro nemají.“
Nebylo třeba vybídnutí, aby Jano usnul. Beztoho
již trochu klímal. Unavil se dnes znamenitě.
Dvakráte vylezl dnes na Vysoký Ďumbír, aby se
podíval, kde leží ves Valaška. Ráno bylo celé
údolí Hronu naplněno mlhami. Sestoupil proto,
aby po poledni vylezl znovu. Po poledni uviděl
Jano konečně Valašku hluboko dole pod lesy, a
když se okolo čtvrté hodiny mlhy ještě lépe
rozptýlily, rozeznal jeho bystrý zrak na konci
vsi u řeky malý domek. Na tento domek díval se
dobré dvě hodiny. V domku žila jeho Marka.
Jano nyní spal na ovčím kožichu tak tvrdě, že mu
bača musil posunout nohy od ohně, sice by se mu
opánky spálily.
Za chvíli spali ve výši přes půl druhého tisíce
metrů tři spokojení lidé.
Tichou nocí na horách ozývalo se jen chvílemi
bečení ovcí v košiáru za kolíbou a štěkot
ovčáckých psů.
Ráno budil bača Jana. Trvalo to dost dlouho, než
ho probudil, ale jakmile mu řekl, že má jít dolů
do Valašky pro ovčí sůl, Jano vyskočil.
„Koupíš jí dvacet liber,“ pravil k Janovi,
„pozdravíš starého Míšu, že jsme všichni zdrávi,
nikde se neopiješ a u Marky se dlouho nezdržíš.“
Jano snědl rychle kousek tvrdého chleba, vzal si
valašku do ruky a šel.
Bylo temno. Ranní mlha pokrývala vše. Nikde
nebylo znát nijakých ostrých obrysů, dle kterých
by se mohl říditi, ale Janovi to nevadilo. Znal
cestu tak dobře, že by se zavázanýma očima sešel
v největší nepohodě dolů do údolí. Všude bylo
šedivo a tma. Když přišel na Priehybu, prorážely
již matně skrze mlhu paprsky vycházejícího
slunce. Byly fialové. Když ranní vítr rozehnal
trochu mlhy, zjevila se za skalisky rudá koule
sluneční. Zdála se být tak blízko, že by člověk
jí rukou dosáhl.
Jano vyhodil valašku do výše. „Hej, boží
slunce,“ volal na počest vycházejícímu slunci.
Mlha náhle ustupovala. Zdálo se, že teče a běží
do údolí a do černých lesů.
Slunce se zmenšovalo a vystupovalo výš. Ranní
jasno přišlo náhle.
Před chvílí nebylo před sebe vidět ani kroku, a
nyní zjevilo se vše, pole i skály, tak jasně a
ostře. Bylo vidět Malý i Velký Ďumbír, na levé
straně kamenitý, mechem porostlý Dereš, dále
Priehyba, Leskovec, všechny ty vrchy a skály
vyvstaly náhle, jako by vyrostly z šedivé, vlhké
mlhy.
Větve kosodřeviny leskly se na všech stranách a
zbytky sněhu v rozsedlinách Děreše třpytily se,
až Janovi vnutily slzy do očí.
Jano spouštěl se pod Priehybu stezkou mezi
kosodřevinou a smál se.
„Hej, Marko, překvapím tě,“ myslil si pln
radosti. „Od začátku jara, kdy jsme se zde
usadili na salaši, jsem tě neviděl.“
Několik plachých svišťů, vyrušených jeho krokem,
zahvízdalo a skrylo se v děrách.
Jano se dal do zpěvu. Lesy odpovídaly na jeho
zpěv ozvěnou.
Jano přestal zpívat a křičel do lesů: „Hej,
Marko!“
Černé lesy odpovídaly: „Hej, Marko!“
„Hej, Jano!“ křičel poznovu. Z černých lesů
ozvalo se burácením: „Hej, Jano!?“
Pláně kosodřeviny zmizely a na místě nich počaly
se objevovat zakrslé sosny a borovice.
Jano se smál, vesel v srdci, že uvidí svou
Marku, a spouštěl se dále dolů.
Všude hrčely jarní vody a chladný vítr ranní
ustupoval teplému, jarnímu.
Les stával se vyšším a hustším, objevovala se i
zpráchnivělá dřeva padlých stromů, z nichž
vyrážely mladé stonky nových stromů. „Za tři
hodiny jsem u Marky,“ řekl si Jano, dívaje se na
slunce, a znovu volal do lesů: „Hej, Marko!“
*
Bača Hronek měl rád pořádek, proto, když se Jano
večer nevrátil se solí z Valašky, řekl k
Jurčíkovi: „Já to vždy říkal, že nikdy z Jana
nebude pořádný juhas. Pošlu ho pro sůl, a on
nejde, ovce nemají co lízat.“
Když se Jano nevrátil ani druhého dne večer,
pravil bača k staršímu valachovi: „Janovi se
stalo nějaké neštěstí.“
*
Janovi se nestalo žádné neštěstí. Když přišel po
onom krásném jitru do Valašky, šel přímo
navštívit Marku.
Starému Míšovi, otci Marky, utopil se před
týdnem v rozvodněném Hronu čeledín a velmi těžko
jest za dnešních poměrů v Pohroní získat dobrou
pracovní sílu.
Jano zapomněl úplně, že má koupit pro baču
dvacet liber soli, a zůstal u starého Míši.
Starý Dereš a celé pásmo ďumbírské čeká dodnes
marně, až uvidí valacha Jana, nesoucího sůl pro
ovce, a bača Hronek chodívá nyní, aby se
uvaroval podobných případů, sám do Valašky pro
sůl.
Hej, Marko! |
