Historické anekdoty

Konečně ocitla se mladá vdova po řediteli spořitelny o samotě s panem Kolocem.

Ostatní spoluvýletníci rozešli se po březovém háji a pan Koloc s paní Judovou seděli na skalisku nad údolím, a zatímco paní Judová slunečníkem vyrýpala již tucet netřesků, pan Koloc probíral se zápisníkem.

Konečně zavřel zápisník a řekl: „Milostivá paní, já mám rád historické anekdoty. Jiné anekdoty nemají pro mne ceny a velmi mne mrzelo, že vám ve vlaku vyprávěl pan Hromádka takové hloupé anekdoty. Naproti tomu historické anekdoty mají nejen velkou cenu historickou, ale zároveň obsahují vždy zdravé jádro. Znám jednu výbornou historickou anekdotu. Francouzský státník Louvois měl sekretáře, kterému diktoval velice důležitou depeši pro cizozemského vyslance. Diktát zněl: ‚Podivíte se, že v té záležitosti používám k odpovědi cizí osoby, ale musíte vědět, že můj tajemník je úplné hovado, takže nerozumí ani slova z toho, co píše.‘ To jest krásná historická anekdota, milostivá paní!“

Pan Koloc, objavší kolena rukama, zadíval se pln nadšení do údolí.

„A to jest vše,“ otázala se mladá vdova „co jste mně chtěl říci, když jste mne vyzval, abychom si šli sednout sem?“

Pan Koloc zavrtěl hlavou. „Znám toho víc. Kdysi byl učiněn návrh dánskému králi Kristiánovi IV., aby dle tehdejších zvyků, milostivá paní, na svém dvoře také měl dvorního šaška. A víte, co odpověděl dánský král Kristián IV.? ‚Peníze za šaška ušetřím, když nechám u tabule své dvořany důkladně pít, pak mám víc šašků než jednoho!‘ Není to výborná anekdota? Ale tahle je brilantní, milostivá paní! - Několik vojáků, provázejících vůz Kateřiny z Medici mluvilo o ní velice otevřeně a nevybranými výrazy. Kardinál lotrinský, sedící vedle Kateřiny, zvolal, že je dá vymrskat. ‚Jen je nechte být,‘ pravila Kateřina, ‚chci budoucímu pokolení ukázat, že žena, královna a Italka v jedné osobě dovede ukrotit svůj hněv.‘“

Pan Koloc mnul si radostně ruce. „Mám,“ řekl, „velice rád tyto historické anekdoty a nejraději je vypravuji pod širým nebem, v boží přírodě. To mně připadá býti mnohem přirozenějším, než vyprávět je v začouzené místnosti. Nejraději vypravuji své historické anekdoty ve zříceninách starých hradů. Jest v tom předně větší intimita a za druhé jest to stylové. Ovšemže bych měl historické anekdoty vykládat na místě původu, ale schází mně k tomu příležitost. Představte si, milostivá paní, jak by to bylo krásné, kdybychom my dva pluli na gondole benátskými průplavy a já bych vám vykládal historickou anekdotu z posledních dob republiky benátské, kdy vojevůdce benátského vojska, upozorněn, že jeho vojáci jsou roztrhaní, odpověděl, že nosí jen šaty, které vzali nepříteli.“

Paní Judová vstala a pravila, že musí již jít, aby společnost neměla o ni obavu.

„Jste v mých rukou,“ pravil důrazně pan Koloc, „a buďte ubezpečena, milostivá paní, že takové chvíle, kdy člověk slyší historické anekdoty.“

„Dělá se mně mdlo,“ řekla paní Judová, usedajíc do trávy.

„Vám se dělá mdlo,“ pravil radostně pan Koloc, „víte, co řekl před svou smrtí Ludvík XV., když mu lékař řekl, že onen záchvat není nic jiného než malá mdloba? ‚U králů se nemůže mluvit o ničem malém,‘ řekl Ludvík XV. a skonal. Za jeho časů žil v Paříži markýz de St. Hubert, který jednoho dne dostal přes záda holí, aniž vyzval pachatele na souboj. Kdysi přišla na to řeč u dvora královského a tu tehdejší ministr Labourou poznamenal: ‚On je tak chytrý, že se nestará, co se děje za jeho zády.‘ - A nyní vám, milostivá paní, povím anekdotu o anglickém králi Jindřichu VIII., který dal srazit hlavu svým dvěma manželkám a usiloval o to, aby se poznovu oženil se sestrou dánského krále...“

Paní Judovou polilo horko, na čele vyrazily jí hojně krůpěje potu. „Pane Koloci,“ vzdychla prosebně, „ne, prosím vás, ne...“

Pan Koloc však zářil: „Kdy se vám naskytne taková příležitost, milostivá paní, slyšet vybrané historické anekdoty? Nechcete-li slyšet anekdotu o anglickém králi Jindřichu VIII., povím vám výbornou anekdotu o rakouské císařovně Anně: Krátce před svou smrtí, která ji stihla 20. ledna roku 1666, usnula a když se probudila, pravila ku dvorní dámě z Motleville: ‚Nechci spát, mohla bych zemřít, aniž bych toho nejmenšího o tom věděla.‘ - To jest jistě, milostivá paní, báječná anekdota.“

„Pane Koloci,“ pravila tichým hlasem paní Judová, „chci trochu vody, přineste mně trochu vody...“ Po těch slovech omdlela.

Pan Koloc šel tedy vážně pro vodu. Na cestě přelétl ještě jednou zrakem poznámky ve svém zápisníku, ve kterém byly historické anekdoty. Na cestě ke studánce potkal ze společnosti spoluvýletníků slečnu Žerovnickou.

„Paní Judová omdlela,“ pravil k ní, „jdu pro vodu. Víte, co řekl biskup z Pilontu, když při jeho kázání omdlela v chrámu jedna dáma? – ‚Napřed přijde povinnost, potom legrace.‘ - Ano, toť krásná historická anekdota!“

Běželi spolu ke studánce pro vodu a na cestě mluvil pan Koloc: „Jest mnoho krásných historických anekdot, slečno, kupříkladu kurfiřt saský Bedřich II. byl na jednom plesu otázán po jméně dámy, která byla velice namalovaná, a odpověděl: ‚Nejsem znalec maleb.‘ - V celých Čechách nemáte, slečno, většího znalce historických anekdot nade mne. Když vám povím kupříkladu anekdotu o španělském infantu Karlu III...“

Slečna Žerovnická podívala se na planoucí oči pana Koloce a pak omdlela také.

Přicházela sem paní Saalová, která hledala svého muže, který se jí někam zaběhl do lesa.

Pan Koloc běžel jí vstříc: „Milostpaní,“ pravil, „nemohl jsem slečně Žerovnické povědět historickou anekdotu o infantu španělském Karlu III. Vy ji laskavě jí dopovíte: Infant dával si předčítat od předčitatele knihu, dokud neusnul. Jednoho dne předčitatel nemohl to již snésti a klesl na zem. O tom dozvěděla se jeho matka Karolína, která infantovi poručila, aby jí vestoje předčítal z bible tak dlouho, dokud ona neusne. Infant nemohl to vydržet a upadl na zem a pak teprve dostal mateřské napomenutí, aby lidsky jednal s poddanými. - Toť, milostivá paní, krásná historická anekdota. Mohu vám jich vyprávět na sta, kupříkladu o arabském kalifu Omarovi.“

Vzal přitom paní Saalovou za ruku, oči se mu zablýskly a paní Saalová počala se kácet a omdlela též.

Pan Koloc vyhledal ještě slečnu Cédlovou. Ta omdlela až po čtvrté historické anekdotě, poněvadž stále ještě myslila, že jí snad chce tak nenápadně pan Koloc vyznat lásku.

Když páni se vrátili z lesa, nalezli porůznu ležící omdlelé čtyry dámy, které při jméně Koloc upadly do hysterických křečí.

Pan Koloc stál zatím bezradně nad na zemi nataženým hostinským ve Spáleném mlýně, kam doběhl pro koňak a kde mu při té příležitosti pověděl tři historické anekdoty o králi Bedřichu Velikém, o caru Petrovi a knížeti Metternichovi. Hostinský, chlap jako hora, natáhl se náhle jako špalek.

Pan Koloc je teď internován v jednom ústavě jako všeobecnému zdravotnímu stavu lidí ze svého okolí nebezpečný člověk. Jeho poznámky mu spálili, ale to není nic platné, poněvadž zná nazpaměť 4690 brilantních historických anekdot.