I
Nedomnívejte se, že chci dělat reklamu jednomu
sochaři. Nicméně musím upozornit, že ten muž,
který slepil z hlíny Pánaboha, je sochař Amort
Vlasta. Jak uvidíte dále, uznáte, že přirozeně
nejedná se o žádnou reklamu.
Pánaboha představoval si přítel Amort jako
chlapa s dlouhým vousem, v jehož vlasech
skrývají se Dante, Shakespeare, Kuprin, Gorkij,
Svatopluk Čech a mistr Jan Hus.
Pod tou vší krásou je znázorněno bahno, sahající
až k nohám Pánaboha. Pod jeho nohama jest kříž,
na kterém jest rozepjata figura člověka, který
se tváří strašně zoufale.
A má také proč. Poněvadž z bahna vystupují různé
postavy, které s ním nakládají náramně nešetrně.
Nebožtík Franc Josef ho škrtí, nedbaje na svůj
marasmus, Vilém ho chce probodnout a turecký
sultán škrábe chudáka na prsou, jako by mu chtěl
spočítat všechny chlupy.
Tomuto seskupení dává Amort název Pánbůh.
Vím určitě, že po uveřejnění tohoto článku můj
starý přítel Vlasta Amort nebude se mnou mluvit
a bude si vymýšlet na mne z Ruska různé
historky, které bude dávat k lepšímu u mého
starého nepřítele pana Petříka, vinárníka na
Perštýně.
Nicméně jsem tolik spokojen a stojím pevně na
svých nohách, že mohu říci jedině toto: „Brány
pekelné mne nepřemohou.“
II
Na Staroměstském náměstí byla kdysi socha Panny
Marie. Tato socha stála právě proti popravišti
českých pánů. A byla také kvůli tomu tam
postavena, že s pomocí boží uzdálo se
Ferdinandovi usekat tolik rebelantských hlav.
Potom, když po staletích přišli k tomu názoru,
že potomci Ferdinanda nemají u nás v Čechách co
dělat, došlo i na tu nešťastnou sochu, která
byla stržena 8. listopadu roku 1918 přes protest
zástupce Národního výboru pana Cyrila Duška a
jedné babičky, která klečela před aranžérem té
celé komedie.
Došlo při tom ke kontroverzi. „My jsme Národní
výbor,“ řekl pan Cyril Dušek, načež dav
odpověděl: „A my jsme národ a my to sundáme.“
A sundali to. Každý si vzal něco. Žižkovští hoši
si vzali hlavičku, kus křídla z andělíčků a já
jsem náhodou, vrátiv se z Ruska, získal na
památku od jednoho, který také v tom byl,
mariánskou gloriolu s hvězdičkami. Bohužel těch
hvězdiček tam mnoho nezůstalo.
Jak jsem se dověděl z klerikálních časopisů,
povede prý se vyšetřování. Slovensko prý nadává.
Beru to všechno na sebe. Má adresa je: Žižkov,
Jeronýmova ulice číslo 3, III. poschodí.
Upozorňuji, že trefím brovninkem na 60 kroků, že
jsem získal roku 1907 v Amsterodamě první cenu v
boxu a že každého shodím ze schodů, které jsou
hodně točité.
Sapienti sat!
III
Amortův Pánbůh ležel dlouho zaprášen ve vinárně
u Petříka. Jeden velkostatkář dal na něj zálohu
a nepřišel si pro něho.
Na základě tohoto vyvinula se korespondence mezi
Vlastou Amortem a zmizelým objednatelem:
Velectěný pane!
Upozorňuji Vás, že Pánbůh je strašně zaprášen.
Trpí hlavně tím, že ovzduší vinárny mu nesvědčí.
V tabákovém dýmu ztrácí všechen půvab. Bronz z
něho padá. Poněvadž jste mně dal zálohu, prosím,
abyste ho okamžitě vyzvedl a doplatil dluhující
obnos.
Vlasta Amort
Odpověď zněla:
Milý příteli!
Nepamatuji se, že bych Vám dal zálohu na
nějakého Pánaboha. Vystoupil jsem již roku 1907
z církve. Jsem bezvěrec a odbírám Volnou
myšlenku od roku 1906.
Josef Kokeš velkostatkář v Malešicích u Brna
A Pánbůh dál se smutně díval seshora na
společnost.
„Krucifix,“ říkal Amort, „já mám s tím Bohem
trápení. Prodal jsem jich několik tuctů, ale teď
vidím, že Pánbůh upadá na ceně. Už ho nikdo
nechce koupit.“
A dny plynuly v beznadějnosti. Kouř opravdu
Pánubohu nesvědčil. Začal šedivět a oprýskával.
„Musím Pánaboha natřít,“ řekl Amort a koupil
šedivě zelenou barvu, vhodnou pro šediny
Pánaboha.
A opět dny pro Pánaboha plynuly zasmušile a
všedně. Ani nová barva Pánubohu nepomohla.
Prach dál ukazoval se na jeho šedinách, císař
Vilém ztratil dýku, kterou chtěl probodnout
člověka na kříži, turecký sultán ztratil
urputný, drásající výraz a František Josef díval
se tak blbě, jako by byl živý. Byla to nejhezčí
figura z celé skupiny.
Oprašovali Pánaboha a Vilém ztratil svůj
historický knír. Vypadal, jako by byl u holiče a
najednou ho překvapila revoluce.
IV
Jak jsem již řekl, dostala se do mého majetku
svatozáře z mariánského sloupu proti desce
popravených českých pánů. A přitom mně bylo líto
Pánaboha od Amorta, který tak smutně, zaprášený
se díval u Petříka.
„Poslyš,“ řekl jsem, „nechceš si vyměnit
Pánaboha za svatozář Panenky Marie?“
Díval se chvíli udiveně a nakonec řekl: „Platí“
Já mám tedy Pánaboha, Amort má svatozář Panenky
Marie a jsme oba spokojeni.
Jestli slavné úřady mají nějaké pochybnosti,
podotýkám, že je to vymyšlená historie. A kdyby
i byla pravdivou, mně i Amortovi málo na tom
záleží. |
