|
Mám dobré srdce, a když mne žádal o korunu,
nemohl jsem odmítnout. Byl to předně bodrý starý
pan Zeman, a nepůjčit mu ji, znamenalo ocitnout
se před nějakým veřejným skandálem, který by mně
způsobil. Takhle se to odbylo velice hladce, až
na to, že volal za mnou na rohu Ferdinandovy
třídy a Spálené ulice hromovým hlasem do proudu
lidí: „Tedy tu korunu za týden!“ Kdo to slyšel,
jistě se domníval, že jsem já mu dlužen. Co na
tom? Šel jsem klidně dál, spokojen v srdci, že
zachránil jsem dobrého pana Zemana před
katastrofou. Jak se mně svěřil, propil právě
korunu, kterou mu odevzdala žena, aby za ni
koupil jednu zlatou rybičku za 20 haléřů, za 6
haléřů spínátka, za 8 haléřů háčky, za 30 haléřů
šňůru k sukni, za 30 haléřů zázvoru a za 6
haléřů semenec.
V uších zněl mně ještě jeho měkký, tklivý hlas:
„Napřed jsem propil rybičku, pak spínátka, háčky
a šňůru k sukni a pak ten zázvor se semencem.“
Na něm jasně uplatnila se slova Tolstého:
„Zachycen drápek a chycen celý ptáček.“
Týden potom spatřil jsem opět pana Zemana. Pan
Zeman důvěrně hnal se ke mně. „To je náhoda,“
volal již zdaleka, „nečekal jsem, že vás uvidím,
myslel jsem, že nejste v Praze.“
Proč si to myslil, vysvětlil mně hned. „Myslil
jsem, že jste odjel, a proto jsem si nevzal s
sebou korunu. První dva tři dny jsem tu korunu
nosil v kapse, a když jsem vás neviděl, tak jsem
ji vždy utratil. Pak jsem si ale myslil, co
byste dělal v Praze, a přestal jsem utrácet
koruny. Zkrátka beru si s sebou jen na doutník.
Vždyť bych se přived kvůli té vypůjčené koruně
do dluhů. Považte si, že jsem zprvu tedy utratil
každý den tu korunu, kterou jsem vám chtěl
vrátit, a ještě jsem se musel vypůjčit ve
vinárně, kde jsem ji propíjel, dvě tři koruny,
abych měl na útratu. Zkrátka a dobře, ty první
tři dny, co jsem nosil s sebou tu korunu pro
vás, stály mne jedenáct korun. A víte, příteli,
co jsem udělal, abych mohl své četné dluhy
splatit? Rozbil jsem dnes své ženě prasátko, kde
měla úspory. Jsem občas surovec. Nebyl byste tak
laskav a nepůjčil mně ještě jednu korunu? Koupím
za ni prasátko a olověné knoflíky, které do něho
hodím, aby myslela, že je vše v pořádku.“
Řekl: „Koupím za ni,“ tedy patrně věděl, že tu
korunu dostane, a také ji dostal, poněvadž jsem
nechtěl, aby si kvůli mně zadarmo vymýšlel
takový román kombinované bídy, zločinu a
podvodu.
Odešel s ujištěním, že mne do týdne potká a že
mně ty dvě koruny vrátí.
Potkal mne za čtrnáct dní. „Milý příteli,“
pravil radostně, „jsem rád, že vás vidím. Ty dvě
koruny sice nemám, ty vám vrátím, jakmile vás
potkám, ale když člověk vidí známou tvář, kterou
neviděl tak dlouhou dobu, jest šťasten. Jsem již
starý člověk a v těch létech člověk najednou
sebou sekne a je po něm a po přátelství...“ Hlas
jeho byl měkčí.
„Přátelé člověka doprovodí na Olšany a je konec.
Nikdy více neuvidí známé tváře přátel, kteří v
dobách nejhorších pomáhali mu, aby po jeho smrti
nemohl svět kydat na něho hanu. Život jest těžký
boj. A když si vzpomenu, že hokynář Meclík z
naší ulice po mé smrti bude všude vykřikovat, že
jsem si vzal u něho za korunu na dluh víno,
abych spravil svůj starý churavý žaludek, tu je
mně do pláče. Milý příteli, nepůjčil byste mně
naposled korunu, abych tomu darebákovi ji hodil
do obličeje a řekl: Nasyť se krví, po které jsi
žíznil!“
Dvě slzy, které mu skáply na ruku, stály za tu
třetí korunu. Děkoval mně vřele a mluvil něco o
podzimu, o listí, které spadne na zem,, o
opuštěných hrobech a že mně ty tři koruny vrátí,
jakmile mne potká. Potkal jsem ho až za tři
neděle.
Jeho radost neznala mezí. Stiskl mně srdečně
ruku, podržel ji chvíli ve své, až přátelské
teplo rozlilo se v ní, a pak řekl slavnostně:
„Jsem vám dlužen tři koruny, načekal jste se
dost, a tak vám, až vás příště potkám, dám šest
korun.“
Toto kavalírské jednání mě zarazilo.
„Ale proč byste mně dával šest korun, jste mně
dlužen tři koruny, ostatně o tom nemluvme.“
„Ale já vám dám šest korun, a basta.“
Namítl jsem, co by tomu říkalo mé svědomí.
„Ale svědomí, jaképak svědomí, kdopak dneska
bude mít svědomí. Dnes vás okrade váš nejlepší
přítel!“
„Bylo by to však ode mne nelidské.“
Rozzlobil se: „Jak to nelidské? Dnes musíte dát
dobrý pozor, aby vás neokradli vaši lidé,
rozumíte, dnes nesmíte mít s nikým útrpnost.
Kopněte každého, když od vás něco chce. Jsou to
lumpové, rozumíte mně.“
„Ale vždyť jsem vám to půjčil z ochoty.“
„Ale copak z ochoty,“ křičel, až se stavěli
lidé, „jakápak ochota, když někomu něco půjčíte,
musíte myslet, že také chcete z toho něco mít.
Dám vám šest korun. Každý krejcar je dnes
člověku dobrý, který lehce vydělá!“
„Udělal jsem to z přátelství.“ „Vykašlete se na
přátelství. Mezi přáteli najdete právě ty
největší zrádce. Ostatně vy to taky
potřebujete,“ hulákal po promenádě, „z vás také
peníze nepadají. Dám vám zkrátka šest korun a
víc o tom nebudeme mluvit.“
„Tak vám tedy děkuji, když jinak nechcete.“
„Nemám zač,“ řekl, stiskl mně ruku a odešel.
Neměl jsem vskutku zač.
Setkal jsem se s ním asi za čtyři neděle. Byl
velice smutný, když mne uviděl, a řekl:
„Nemyslete, že jsem zapomněl na těch šest korun,
dám vám je, až vás uvidím. Člověk pro samé
starosti ani na to nemyslí, aby nosil peníze s
sebou. Mám plno takových ošklivých záležitostí.
Teď mám právě telegrafovat tetě o peníze a nemám
korunu. Naštěstí jsem vás potkal. Dáte mi
korunu, a jakmile vás potkám, dostanete sedm
korun.“
„Já ale nemám u sebe korunu.“ Panu Zemanovi
zablýskly se oči: „Tak, vy pro starého přítele
nemáte korunu. To se rozumí, že nemáte, když vám
hned za tu korunu nesypu dvě.“
Nabral dechu a nyní slyšelo to půl Václavského
náměstí, co mně řekl: „Vy lichváři lichvářská.
Když si člověk od vás vypůjčí tři koruny a musí
vám dát šest, to jste pln ochoty, a když chci,
abyste mně z těch vydřených tří korun vrátil
korunu, tu se vymlouváte, že nemáte u sebe.“
A rozhlížeje se do kopy lidí, kteří se
shromáždili kolem, pravil ke mně důstojně:
„Nechte si tu zatracenou korunu. Jen si ji
nechte, beztoho na ní lpí pot těch, ze kterých
jste svlek poslední kabát jako ze mne. Ostatně
si o tom promluvíme u soudu.“
Pak odešel vítězoslavně, když viděl, že mně
jeden občan z rozhorleného davu plivl na kabát.
Uplynulo sice od té doby čtrnáct dní, ale čekám,
že se přece jen nakonec ocitnu před soudem pro
přečin lichvy. |
