Historie zásluh pana Janko Križe

Mám zato, ze si měšťan Krupinsky, pan Janko Křiž, nikdy nepomyslil, jak to s ním nakonec v životě dopadne. Mluvil jsem s mnohými, kteří ho dřív nebo později znali, a ti o něm tvrdili, že byl to velmi dobrý člověk, který nerad někomu ublížil, ačkoliv pocházel z rodiny, která měla mnoho oplétání se sousedy, když ještě bývali na řece Hronu a měli pod Ďumbierem salaše, což je již velmi dávno. Říkali však, že měli samé nehody, což je částečně pravda.

Možná, že to bylo za těch dob, kdy na Viglašském zámku Janošík třikrát obtančil svou šibenici a(kdy mezi jeho dobrými chlapci vyskytuje se i jeden z rodiny Križů.

Následoval pak zmatený ústup jeho rodu z Pohroní přes Almáš na Pukanec. V soudních zápisech hontské stolice stojí psáno, že pukanští Krizové (Bakabányiái Križ) provozovali kouzelnictví a že byli z Pukance vypovězeni. Není tam však poznamenáno, v jakém směru je provozovali. Město Krupina, které odolalo útokům Turků, když byl ještě turecký pašalík v Budíne, bylo však slabé proti rodu Križů a ti se v něm definitivně usadili.

Dědeček pana Janka Križů obchodoval s dobytkem a koňmi a ke konci svého života, věnovaného nezdařenému se naučení všech triků cikánských obchodníků s koňmi, založil malé lázně pod samou Krupinou na cestě k Žibřitovu, kde je pramen sirné vody, kyselky.

Z lázní zbyly dnes jen čtyry holé zdi, rozstřílené uherskými honvédy za velkých dnů maďarské revoluce. Byla to norka lázeň se slovenskými dobrovolníky Hurbana, kteří se tu opevnili a kterým léčivá voda nic nepomohla.

Po revoluci nepokoušel se starý pán již lázně zřídit a prodával zas dobytek a koně. V sedmdesáti letech se mu k údivu celé Krupiny narodil syn, takže snad přece je něco pravdy na starém obvinění rodu Križů z kouzelnictví.

Mladý Křiž Janko vytvořil pak novou epochu v životě této rodiny. Epochu spokojenosti až do svého čtyřicátého roku. Měl pěkné hospodářství, dům na náměstí, své vinice a žil až do té doby velice spokojeně.

Myslím, že proto mu tenkrát říkali Přešťastný pan Janko. Pak přišla filoxera na jeho vinice a tím počala řada nehod. Sotva zničené vinice se vzpamatovaly a pan Janko Křiž pil zas své vlastní víno, čert mu nedal dobře udělat a on se oženil s mlynářkou Helenou.

Od té doby znali ho všude po kraji, neboť kam přišel, tam říkal, aby si nebrali mlynářky, že se naučily od svých stoup dělat z manželů kroupy.

Na štěstí byla to žena, která ve mlýně držela železnou ruku a lezla i pod mlýnské kolo se podívat, zdali je všecko v pořádku.

Jednou nevysvětlitelnou náhodou přišlo kolo přitom do pohybu a pan Křiž ovdověl z čistá jasna. Okoušel právě ve svých vinných sklepích na vinici vína a sířil sudy, když mu přišli oznámit, že je vdovcem. Počastoval posly královsky a vrátili se v noci z viničných kopců v náladě velmi veselé a před dnem je ještě ujišťoval pan Křiž, že si od své ženy nedal nic líbit, nikdy:

Já mám ženu nekáránú,
vezmu já si tatar na ňú.

Později však tvrdil, že bůh sňal kříž s Križa.
Od té doby věnoval se také více své dceři Olence, kterou poslal do kláštera v Gódoló, aby se tam naučila trochu způsobům, neboť Olenka nejraději házela kamením po ptácích a vyplazovala jazyk na hochy.
V klášteře se Olenka naučila lhát, neboť když se vrátila domů, zapřela, že šla na procházku s krupinským učitelem Bednaříkem na Krupinské bralce.

Krupinské bralce jsou zajímavé z toho důvodu, že na těch skalách vyryty jsou podivné značky, jako pravěké runy, pod nimi pak stará žároviště, a že se vždy tomu tajemnému chodí obdivovat zvečera mladí lidé z Krupiny, kteří v tom romantickém zákoutí mají takový strach z předhistorického neznáma, že se k sobě tisknou.

Učitel Bednařík také zapřel, že by se šel s Olenkou obdivovat nerozluštitelnému skalnímu písmu, a pravil, že nemá čas starat se o takové věci, když se stará o holuby pana Krize.

To bylo totiž tak. Když bůh sňal kříž s pana Križa, mohl se pan Janko zas po dlouhé době věnovat svým holubům. Pronajal hospodářství kromě vinic, i mlýn a péči o víno rozdělil pečlivě s láskou o holuby.

Učitel Bednařík pak zase rozdělil zájem o holubářství se zájmem o Olenku pana Krize a zřídil pěkný holubník na půdě Krizová domu, aby měl přístup k Olence.

Večer nadšeně mluvil s panem Křižem o holubech a při tom šlapal Olence na boty a prožíval tak nejkrásnější idylu, poněvadž měl tam holubičku.

V červnu řekl k němu řídící učitel, že ho, Bednaříka, školní královská rada přeložila do Března nad Hronom a že musí nastoupit nové místo po prázdninách.

Pan Křiž proto ho našel v holubníku na půdě velmi zaraženého a nic se nedivil, že je tak smutný, když slyšel ho cosi blábolit, že zas nevyseděl ten rousňák vajíčka. Večer v labyrintu Krupinských bralců pravil učitel k Olence, že si musí zaopatřit nějaké poštovní holuby, aby se připravila na všechno, že jí vysvětlí později, jak od něho může dostat zprávy z té zatrolené krajiny na Pohroní.

Byla z toho ovšem po večeři u Križů velká debata, neboť pan Křiž jako člověk konservativních zásad neměl velké důvěry k poštovním holubům, které jmenoval tajtrlíky z neznámých důvodů.

Konečně však přece přivolil, poněvadž najednou Olenka řekla, že se jí poštovní holubi velmi líbí. Otec byl nad tím velmi udiven, neboť Olenka nejevila nikdy žádného zájmu o jeho holuby. Ona však zašeptala k panu Bednaříkovi, že má ráda holubáře.

Byla tedy zachráněna posice poštovních holubů a ze Zvoleně došly včas objednané čtyry páry.

Pan Křiž shledal, že jest to zcela roztomilý druh, a když pak vypouštěl je pan Bednařík již vycvičené, a oni přiletěli k panu Križovi na vinici a pod křidélkem nacházel pan Janko malý lístek s obsahem, aby už šel domů k večeři, tu prohlašoval, že jsou to nejdokonalejší holubi.

Vážil si dokonale svého štěstí a své spokojenosti a přemýšlel o tom, že provdá jednou Olenku za nějakého měšťana z Krupiny, který bude mít také vinice, dům, spokojené šťastné poměry a poštovní holuby s lístky, aby už se šel navečeřet, že je vše připraveno.

Ostatně též ho těšilo, že Olenka jeví větší zájem o holuby. Pravdou bylo, že ten zájem stoupal tím více, čím rychleji se přibližoval den, kdy měl mladý učitel odjeti do toho zatroleného Pohroní.
Když se to tedy neodvratně přiblížilo (myslím ostatně, že není třeba se rozšiřovat o duševních procesech těch dvou mladých lidí), byl to první pan Křiž, který plakal při loučení a nemohl odepřít, aby si na památku nevzal pan Bednařík s sebou dva páry pěkných poštovních holubů.

„Očekávejte ode mne zprávy,“ řekl k ní při loučení, neboť měl příležitost to říci, když poznovu vytahoval pan Křiž ze šosu svého kabátu velký šátek.

V té době stalo se, že ministr vnitra Berčevič hodlal incognito projeti v automobilu severní Uhry, aby se přesvědčil, že jsou Slováci úplně spokojeni s vládou.

Kromě toho chtěl trochu provětrat svou úřední osobu a vyzkoušet svůj nový automobil.

Pan Křiž z lítosti nad ztrátou svého správce holubníku uzavíral se do svých vinných sklepů a ochutnával vína, aby se trochu potěšil. Zatím Olenka jevila největší zájem o holuby a byla stále nahoře na půdě a dívala se směrem k severu zdali nepřichází zpráva od Ivana Bednaříka.

Bylo to odpůldne k páté hodině, když od zvoleňské strany uviděla letět holuba. Holub počal kroužit nad Krupinou a neměl chuti někam se spustit. Zdálo se jí, že si vybírá.

Byl tam na půdě starý prapor v královských uherských barvách, zelené, bílé a červené. Olenka prapor rozvinula a počala jím mávat na střeše, aby holuba přivolala, přilákala.

Mávala praporem a nyní ví každé dítě v Krupině, jak se zběhla podivná věc, že nějaký automobil, který přijel na náměstí a byl obsazen dvěma pány, zastavil se před domem a udivený jeden pán z něho vystoupil, a ukazuje nahoru na prapor, řekl k druhému: „To je podivné, jak ví, že jsem přijel.“

Známo je také, že to byl ministr vnitra Berčevič, projíždějící incognito Krupinou, a že pak přiběhl i služný a že Olenka vidouc, jak holub letí k vinici, v zoufalství z holubníku nechala prapor vlát a seběhla dolů, aby běžela na vinici.

Služný se chlubí, že on dole představil Olenku ministru vnitra, ale to není pravda, neboť pan ministr, když vyběhla Olenka z domu, první k ní přistoupil a udivené slečně řekl, že ho to opravdu těší a že jest to velmi hezké. Vstoupil potom v záchvatu demokratismu do domu a tu teprve Olenku napadlo, že jsou to hosté.

Mezitím holub přiletěl před vinné sklepy pana Križa na Vrškách vinných a pan Křiž poznal v něm svého poštovního holuba.

A četl malé psaníčko pod křidélkem: „Bozkám Vás najuprimněj. Váš věrný Ivan.“

Poštovní holub posadil se mu na rameno a pan Janko Křiž sestupoval se své vinice s odkrytým tajemstvím, co se dálo za jeho zády.

Když přišel do města, shledal, že to ještě nebylo všechno, co ho překvapilo, neboť ho sháněl městský notář. Když s ním počal mluvit o ministru vnitra, pomyslil si zprvu, že se asi pan notář zbláznil, ale pak vzdychl: „Ta dnes vyvádí Pěkné věci.“

Za hodinu odjel ministr vnitra, vyjádřiv svou spokojenost s pohostinným domem Križů, a po jeho odjezdu třesoucí se rukou ukázal pan Janko Olence pozdrav od Ivana Bednaříka, při čemž zvolal: „Zakazuji to!“

„Ano, otče,“ řekla klidně Olenka, „příště se to už nestane, neboť mně Excelence před chvilkou slíbila, že Ivan bude přeložen co nejdříve zas do Krupiny.“

„Abych se tedy vzdal,“ vzdychl utlučený pan Janko Křiž, který potom později dostal z čistá jasna železný kříž krále Štěpána za zásluhy.

Tak to s ním dopadlo na konec života.