Hledá se vrah

Dle zprávy úředních novin panovala na policejním ředitelství po nalepení vyhlášky jistá deprese. Několik set lidí, kteří si chtěli vydělat oněch tisíc korun, slíbených za údaje vedoucí na stopu vraha, obtěžovalo od nejrannějších hodin až pozdě do noci celý policejní aparát. Z policejního presidia vyšel však rozkaz, aby veškery údaje byly sepsány a jemu předloženy, by na základě osvědčených metod policejních mohlo si učiniti náležitou představu o vrahovi a dle dalších pak údajů kombinovati, shledávali nitky a svázati v klubko, jak poeticky píšou úřední listy. Rozsáhlá budova policejního ředitelství nestačila ani k výslechu všech dobrovolných svědků a hospodářské oddělení policejního ředitelství zabývalo se již vážně myšlenkou, že pronajme někde celou řadu místností. Údaje se zuřivě zapisovaly a večer byl policejnímu řediteli předložen balík hustě popsaných archů. Z toho všeho snažil se vládní rada Vyvoditi důsledky, zachytiti nitky, svinout v klubko a (opakuji tu pěknou větu ještě jednou) - z toho klubka plést u kamen punčochu, hledaného vraha.

Policejní komisař Reichel snažil se přečíst policejnímu řediteli nejdůležitější údaje a dopisy, které v záležitosti té došly.

Byla to těžká úloha, neboť mezi těmi údaji byly mnohé, o nichž by vážně bylo lze přemýšleti po kolik hodin, a jiné opět, které byly naprosto nerozluštitelné.

„Karel Vyhnálek, soukromý úředník, oznamuje,“ četl policejní komisař, „že podobné spodky barvy olivové viděl tři dny před vraždou na jednom neznámém chodci, který si od něho zapálil doutník. Z toho soudí, že jde zde patrně o člověka, který náleží chudším vrstvám a který byl snad znám se zavražděnou, od níž si spodky vypůjčoval. Možná pak, že při odevzdávání spodků nastala mezi oběma hádka, která skončila smrtí stařeninou.

Václav Chocholatý zasílá dopis: ‚Veleslavný policejní řediteli! Zavražděnou znal jeden můj bývalý společník z vojny. Sloužil jsem u jedenáctého pluku a náš batalion byl přeložen do Rovica. Tam jsou samé hory, skály a vrchy. Na horách pasou dobytek. Hlavně krávy, pane policejní řediteli. Můj známý, který znal zavražděnou, sloužil již třetí rok na vojně a vyznamenával se velkou pamětí. Byl však neurvalý a měl šarži kaprála. Byl schopen pro slovíčko člověka zabít. Tak jsem si myslel, že kdyby se byl tak pohádal s tou zavražděnou, že by ji byl jistě zabil, poněvadž říkal, že nemá rád takové ženské. Zemřel před dvěma léty přirozenou smrtí při rvačce.’

Výslech dobrovolně se přihlásivšího Hofmayera, hokynáře z Dlouhé třídy. Zavražděnou neznal. V Karlině byl za svého živobytí dvakrát. Posledně tam byl, když vypukl oheň v Křižíkově továrně. Bylo to takhle: Odpůldne šel jako obyčejně v neděli zahrát si mariáš. Hraje buď ‚polský’ nebo ,tahaný’ o troníky. Nikdy v životě nefixloval. Najednou pod viaduktem slyší křik ,hoří’, a opravdu! Než přišel ke Křižíkově továrně, hořelo to až jedna radost. Pak přišlo vojsko a uzavřelo ulici. Od té doby nebyl v Karlině a o vraždě nic neví. Za promeškané půldne žádá pět korun.

Nechal jsem ho ve vazbě,“ poznamenal policejní komisař a četl dále:

„Viktor Bezváha udává: ,Viděl jsem vystavené kladivo v policejním ředitelství. Jako odborník kovářský mohu udat pod přísahou, že kladivo to není kovářské, čímž odmítám hanu, jež by mohla na náš stav padnouti podezřením, že vražedný nástroj náležel některému kováři. Současně prosím o brzké zaslání potvrzení stanov čtenářského spolku kovářských dělníků, které byly před deseti lety podány u místodržitelství prostřednictvím policejního ředitelství a dosud vyřízeny nebyly pro neodkladné vraždy!’

Firma Al. Hynek (dopis bez razítka) píše: ,Vysoce slovutný pane řediteli! V zájmu ohrožené živnosti těžce zkoušených nakladatelů padá velice na váhu každá nekalá soutěž, která živnost naši hubí. Právem se ohrazují kruhy živnostenské proti práci trestanců a zákon o nekalé soutěži zapovídá užívati značek výhradně jistým kruhům výrobním příslušících. A již titul ct. ohlášení Vašeho nasvědčuje tomu, že některý z ct. zřízenců Vašich zabývá se spisováním krvavých románů, a snad je dokonce tajně nakládá. Ohrazujeme se důrazně proti tomu, aby vraždy karlínské bylo zneužíváno k tak nekalé soutěži a neslušné reklamě, podotýkajíce, že již talentovaný spisovatel pan Krutihlávka na podobném románu pracuje. Pokud se týče vypátrání loupežného vraha, dovolujeme si oferovati slavnému ředitelství všecka vyšlá čísla »Clifftona«, »Nick Cartera« a »Holmesa« za ceny zvlášť snížené.’ “

„Objednejte!“ řekl policejní ředitel, „a čtěte dále!“

„Máme zde, prosím, výpověď jistého obchodního příručího, který byl dlouhá léta zaměstnán v Karlině. Týž pravil, že Karlín čítá se mezi města, kde zločin snoubí se s poctivostí. Dal jsem ho po těch slovech zatknouti. Důležitý je však výslech paní Kraftové, vdovy po hejtmanu. Táž udává: ,Myslím, že nejedná se zde o vraha mužského pohlaví. Myslím, že rozhodně vraždu spáchalo individuum pohlaví ženského, žena nešťastně provdaná, která nevidí jiného východiska než šibenici. Nechovám přímého podezření, ale nápadná je mně v poslední době jistá Anna Třechová, která bydlí vedle nás a vylévá špínu do záchodu takovým způsobem, že je schopna všeho. Jest poslední dny zamlklá a ten večer, kdy se vražda stala, zaplatila mně dlužných deset korun, ačkoliv odpůldne toho dne mně ještě řekla slova ohavná, abych jí vlezla na záda. Obnos dlužný deseti korun shoduje se s ohlášeným obnosem v policejní vyhlášce.’

Annu Třechovou dal jsem zatknout,“ poznamenal policejní komisař. „Dobře jste udělal,“ řekl policejní ředitel, chytaje se za hlavu, „čtěte dále!“

„Máme zde sepsaný protokol s jistým Miroslavem Hofrichtrem, který přišel se svědky dokazovat své alibi. Prohlašoval, že tedy rozhodně on nezabil stařenu, a chtěl 1000 korun, poněvadž uvádí na pravou stopu, že to rozhodně nebyl on.

Dále je zde výslech dobrovolného svědka Matouška. Ten myslí, že se trafikantka sama připravila o život.“

„Možné to je,“ řekl policejní ředitel, přecházeje rozčileně po pokoji.

„Dále máme zde dopis kaplana od svatého Kryštofa. Žádá tisíc korun, poněvadž má podezření na jednoho člena katolické organisace, který po dobu dvou měsíců neplatil již příspěvky na stavbu velechrámu sv. Víta.

,Poukazuji na nápadnou souvislost s posledními aférami travičskými,’ píše pan oficiál Muřínoha. ,Nutno zjistiti, nebylo-li dotyčné kladivo koupeno v některém obchodě s cyankalim, potažmo v kterém. Nenacházejí-li se na kladivu tom stopy cyankali a je-li železo, z něhož je vyrobeno, zaručeně čisté a prosté příměšků. Na tuto důležitou okolnost zvláště upozorňuji, protože vede bezpečně na stopu vrahovu.’

Policejní ředitel udeřil se do čela a zvolal: „Ten člověk má pravdu. Je viděti, že je to ouředník! Z tohohle listu si může místní komisař vzít příklad. Nařídíme hned chemické zkoumání kladiva.“ -
Tím bylo pro tento den vyšetřování ukončeno k všeobecné spokojenosti. Zjištěny především stopy vedoucí k objevení několika lidí, kteří vraždu nespáchali, a několika, kteří vraždu spáchati mohli. Potom vyšetřováno několik lidí, o nichž se proslýchalo, že kupují kradené věci, a zkoumána příčinná souvislost mezi kladivem, cyankalim a oplatkami. Nakonec telefonováno do Bohnic, mají-li tam už vraha.

Odpověď přišla hned. Že prý ho nemají.

„My ho nemáme taky,“ podotkl pan ředitel hlubokomyslně a policejní komisař po delším hledání nalezl poslední dopis: „Velectěnému presidiu policejního ředitelství! Dovolím si upozorniti na inkoustové tužky. To je jedna věc. Zatkněte všechny, kteří mají inkoustové tužky! Za druhé: zatkněte všechny nevinné lidi a nakonec zbude isolován jedině pravý pachatel. Toho se pak lehce zmocníte. S případem tímto má se to jako s otázkou, jak chytiti nejlepším a nejlehčím způsobem šest lvů: chytíte jich deset a čtyři z nich pustíte ...“

A na tomto posledním dopise založilo policejní ředitelství své usilovné pátrání.