|
Procházíme-li se ztichlými olšanskými hřbitovy,
kdy smuteční vrby hořce šumějí a těžká vůně
tuberos visí nad hroby v soumraku, kdy bělají se
kříže, tu vzpomínám na tento příběh.
C. k. školní inspektor Jandera rád strašil. Bylo
to od něho také docela rozumné, neboť by se byl
jistě v hrobě nudou ukousal. Takhle si alespoň,
poněkud nelogicky ovšem, liboval, že mu jako
strašidlu lépe ubíhá věčnost.
Bylo to jakési vytržení z nudy, beztoho měl
nohy, jak je měl po celý den v rakvi nataženy,
celé dřevěné. Když šel strašit, tu své hnáty
trochu alespoň provětral a ohnul.
C. k. školní inspektor Jandera byl zcela
elegantním strašidlem, neboť ho pochovali v
černých šatech, vyplníce jeho poslední prosbu,
aby mu dali hodinky s sebou do rakve. K velké
žalosti jeho posluhovačky ponechali mu i zlatý
skřipec a prsteny.
Třeba podotknout, že příliš mnoho hrůzy nebudil
a že naháněl jen velmi málo strachu zamilovaným
párkům, které se mačkaly noční dobou u zdi
hřbitovní. Dokonce dostal jednou i vynadáno,
když indiskretně přešel kolem nich tiše, bez
klobouku, ve svých černých šatech.
Jeden noční hlídač považoval ho za blázna a
vypravovalo se, že v noci chodí takový podivín
kolem hřbitova; ve zlatém skřipci, v černých
šatech a bez klobouku. Když jednou noční hlídač,
hlídající Maršnerovu továrnu u Olšan, byl při
kuráži, tu prý zvolal na něho posměšně:
„Vašnosti, nechte na hlavě.“ Černý pán přitom
ani nehlesl, jen tak divně přešel, jako by
proplul vzduchem kolem.
Jednou mu vzal prý láhev žitné s rumem z ruky,
když noční hlídač dal ji k ústům volaje: ,,Na
jejich zdraví, vašnosti.“
Co je na tom pravdy, nevím, ale soudím, že noční
hlídač nelhal, neboť nějakou láhev ráno potom
našli na kamenné desce nad hrobkou c. k.
školního inspektora Jandery, ovšem prázdnou.
Strašit se mu tedy jaksi dobře nedařilo,
nevzbuzoval ani tolik hrůzy jako zaživa mezi
maturanty, a to právě jen pro své elegantní
vystupování.
Jaké jiné strašidlo, velmi poutavé, byl jeho
soused z hrobky, hodinář Havel.
Ten, aby mohl lépe strašit, poručil v poslední
chvíli, aby ho pochovali ve vysokých botách
lakových a jen v rubáši a na hlavu aby mu dali
fez. Rázem půl jedné přijelo toto strašidlo do
střešovické remisy posledním vozem elektrické
tramvaje. Sedělo přitom na střeše a dovádělo.
Obyčejně se bavil hodinář tím způsobem, že
vypínal kladku vozu, a když vůz se zastavil, tu
proletěl z jedné plošiny na druhou, rýpl řidiče
do zad a skuhraje zmizel zas na střeše vozu, aby
prováděl dále své příšerné rejdy s kladkou. Pak
ovšem musel jít domů na Olšanské hřbitovy pěšky.
Vypadal tak hrozně ve vysokých botách, v rubáši
a s fezem na hlavě, že policejní hlídky, které
potkal, zděšeně před ním salutovaly.
Prováděl různé neplechy v samotné Praze. Tak na
příklad vylezl v noci ve svém strašidelném úboru
na stožár elektrické svítilny, houpal se na ní a
strašlivě kvílel a pak ke všemu zpíval olšanskou
hymnu: „Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená!“
Jednou však ho vytrestala jedna stará biletářka,
která po divadle zašla si na vermut. Když ji
chtěl strašit na Žižkově v ulici Roháče z Dubé,
udatně obořila se na něho deštníkem a přes to,
že strašlivě skuhral, hnala ho až do Libně,
nemajíc s ním slitování.
Někde za továrnami vysočanskými vycházelo již
slunce, když hodinář lezl přes zeď libeňského
hřbitova, aby se před tou ostudou, že straší za
bílého dne, schoval v nějakém hrobě.
Vlezl rychle do hrobu jednoho obchodníka
dobytkem, ulehaje v rakvi na jeho kosti,
omlouval se slušně, že nemůže jít domů. „Kdybych
aspoň v hrobě měl pokoj,“ vzdychl obchodník
dobytkem, „nebo kdybyste uměl hrát v karty. Mám
je s sebou, museli mně je dle mé poslední vůle
dát do rakve.“ Hodinář řekl, že umí, a tak hráli
jednadvacet o červíčky až do půlnoci, kdy
obchodník dobytkem prohrál posledního červíčka,
ačkoliv si řekli, že to nebudou brát příliš
vysoko. Uzavřeli spolu přátelství a obchodník
dobytkem slíbil, že hodináře vyprovodí na
Olšany. U Židovských pecí polekali jízdní
policejní hlídku, která v jednom trysku uháněla
od nich až do Hrdlořez. Nad Strašnicemi
vycházelo slunce, když řekl hodinář ku kolegovi,
strašidlu z Libně, že jest dnes jeho hostem a že
budou hrát, když má s sebou karty, jednadvacet,
ale ne o červíčky, ale o červotoče v jeho dubové
rakvi. Červíčky bohužel mu nemůže nabídnout,
neboť má vycementovanou hrobku. Na své hrobce
seděl v pološeru c. k. školní inspektor Jandera
a koukal smutně.
„Kde jste ráčil strašit, pane inspektore,“ tázal
se hodinář, když představil svého nového
přítele.
„Strašil jsem jako obyčejně,“ odpověděl
zarmouceně školní inspektor, „na černokostelecké
silnici a pak mě napadlo zajít do Vršovic. Pod
vinohradským pivovarem potkal jsem jednoho muže,
který se na mne podíval, a nežli jsem se mohl
vzpamatovat, tu... prosím, račte se podívat.“
Rozepjal černý kabát a vytáhl prázdnou kapsu.
„Pánové,“ pravil smutným, plačtivým hlasem, „ten
chlap mně ukradl hodinky. Jak teď poznám, kdy je
půlnoc, když ke mně do hrobky nevnikne hlas
hodin ze Žižkova?“
Dal se do křečovitého pláče. „Neplačte,“
upozorňoval ho hodinář, „vždyť se rozsypete.“
C. k. školní inspektor nedal si však říci, a tak
se stalo, že zřízenci hřbitovní, když šli kropit
hroby, našli u jeho hrobky zlatý skřipec, dva
prsteny, hromádku popela. A to bylo vše, co
zbylo po nešťastném strašidlu, c. k. školním
inspektorovi Janderovi.
A s vůní tuberos vítr odvál jeho popel. |
