|
V oné rodině byl jsem rád vídán, a to z
následujících důvodů:
1. Choval jsem se velmi uctivě a mluvil tak
učeně, že i jejich služka stala se bystřejší.
2. Nikdy jsem nechtěl ničeho k jídlu a pil
pouhou čistou vodu.
3. Ačkoliv jsem chodil na návštěvu skoro každý
den, zůstaly židle a ostatní nábytek neporušeny.
4. Kouřil jsem toliko vlastní doutníky a nenosil
nikdy s sebou dýmku jako pan X., který dříve je
navštěvoval.
5. Pomáhal jsem mladším členům rodiny pracovat
školní úkoly.
Dnes se divím, proč jsem vydržel tak dlouho
chodit, na návštěvy, a shledávám, že toho
příčinou byla slečna Hermína, která vynikala nad
ostatní své sestry jemným chováním, krásou a pak
hlavně tím, že jsem byl jí sympatickým. Její
sympatie ke mně záležela v tom, že jsem jednoho
dne mezi hovorem se prozradil, že nemám
hudebního sluchu.
Trpíme-li stejným nedostatkem, pravidelně
sympatizujeme s podobným nešťastníkem.
„Nerozeznám a od d,“ pravil jsem k ní jednou,
„vysoké tóny od nízkých a zpívám čtyři sta písní
na jednu notu.“
„Tomu se dá odpomoci,“ pravila slečna Hermína
trochu se zardívajíc. „Já jsem též kdysi
nerozeznávala nižší tóny od vyšších, ale dnes
mohu říci, že mám již vytříbený sluch pro
všechny možné tóny. K tomu jsem dospěla
cvičením, zpěvem, nasloucháním hry na klavír, na
housle a podobně.“
„Pokud se týče zpěvu,“ řekl jsem, „schází mně
hlas. Dal jsem se kdysi zapsat do pěveckého
spolku, a když sbormistr zkoušel můj hlas,
prosil mne, by mne mohl představit nějaké učené
korporaci, neboť shledal, že zvuky, které jsem
vyrazil, namáhaje se zazpívat a, byly tak
odlišné od lidských zvuků, že ...“
„Vy jste čtverák,“ smála se slečna Hermína,
„zítra vás budu zkoušet. Zaopatřím si citeru a
budu vás cvičit. Na citeru umím hrát.“
Následující den byl slavný. V salónu na stole
ležela citera.
„Jak se vám líbí?“ ptala se slečna Hermína.
„Vypadá křiklavě,“ odpověděl jsem, „a je na ní
mnoho strun, nemám rád přepych.“
„To musí být,“ odpověděla slečna, „zde ty z kovu
jsou hlavní a ostatní jsou akordní.“
„Jsou ze sušených střev,“ odvětil jsem suše,
poněvadž citera nevzbuzovala mou důvěru.
„Už mlčel (řekla mně »mlčel«!) a poslouchejte
nyní, to jest e.“
„Prosím vás, co to máte na palci?“ ptal jsem se.
„To jest prstýnek k citeře, tím se přejíždí přes
hlavní struny.“
„Hm,“ zabručel jsem.
„Výborně, dobře jste vzal e,“ divila se slečna,
„nyní vezmeme d.“
„D nechápu,“ pravil jsem po dlouhých a marných
pokusech, když jsem pozoroval, že naproti se
otvírají okna, a přece jsem psal do jednoho
krajinského listu hudební referáty.
„Myslím, že citera není správně naladěna,“
pokračoval jsem, „musíte ji naladit. Čímpak se
ladí?“
„Tímto klíčem!“
Nyní nastalo ladění. » A, b, c, d, e, « znělo
pokojem, »a, c, d, a, b, c, a, c, d. « Tak to
trvalo přes půl hodiny.
Po půl hodině praskla struna a, d, e a ku konci
hodiny popraskaly struny akordní.
„Myslím, že máte hudební sluch a talent,“
pravila slečna Hermína, když jsem odcházel, „jen
ho ve vás probudit, a nezapomeňte koupit nové
struny hlavní a akordní.“
Druhého dne kupoval jsem struny. Zkoušel jsem,
zdali vydrží ladění. „Vy máte sílu,“ divil se
majitel obchodu, když jsem přetrhl tři.
Předvídaje možné nehody, koupil jsem každého
druhu čtyři kusy a šel cvičit svůj hudební
sluch.
„Mně se o vás zdálo,“ vítala mne slečna Hermína,
„vystupoval jste jako virtuos.“
„Předně zavřeme okna,“ řekl jsem, „a pak začneme
cvičení. Pokud se týče toho virtuosa, co není,
může být.“
Přidělávání strun k citeře jest velmi zajímavá
práce, zejména pomáhá-li vám tak hezká slečna
jako Hermína.
Oba byli jsme nad citerou nakloněni, že se tváře
naše dotýkaly. V románech se tomu říká intimní
okamžik.
„Co si nyní myslíte?“ šeptala mi slečna Hermína
do ucha.
„Právě přemýšlím,“ odpověděl jsem, „že citera
jest velmi složitý nástroj.“
„Ovšem,“ řekla slečna trochu zklamaně.
„Ale ve vaší přítomnosti,“ pokračuji, „velmi
příjemný.“
Když byly všechny struny umístěny, ladili jsme
je.
„Koupím ladičku,“ pravil jsem, neboť dle tvrzení
Hermíny (říkal jsem jí od toho dne prostě
Hermína) přehodili jsme struny. „Koupím dvě
ladičky,“ loučil jsem se s Hermínou.
Tu noc jsem nespal skoro vůbec. Každou chvíli
probudil jsem se vlastním zpěvem. Zpíval jsem ze
sna vysoké c, bral jsem v spánku a, d.
Následující dny byly pro mne nekonečným řetězem
útrap.
Ačkoliv jsem hned druhého dne koupil dvě
ladičky, nemohli jsme žádnou strunu citery
naladit do patřičného tónu.
„Co myslíte, jest to a?“ tázala se mne Hermína,
přejíždějíc po strunách.
„Myslím, že ne, buď jest to c, nebo d,“
odpovídal jsem. „Jest to d,“ vzdychala Hermína,
„na c zní to příliš basově.“ „Co ti je?“ ptal se
mne známý, „vypadáš velmi špatně.“ „Probouzím v
sobě hudební talent,“ odvětil jsem hrdě. Tak to
trvalo celý týden.
Nešťastná citera! Nedala mi spát. V noci
připlížila se do mých snů. Někdy se mi zdálo, že
já jsem citerou, že po mně přejíždějí ohromnými
ocelovými prsteny, někdy se mi zdálo, že jsem
akordní strunou, že mne ladí, já praskám. Bylo
to strašné. A přece! O čtvrté hodině odpolední
objevoval jsem se u rodičů Hermíny. Citera mne
lákala, přitahovala zvláštní silou, či to byla
Hermína?
Nadešlo pondělí. Přišel jsem k Hermíně, plakala.
„Jsem velmi ráda, že jste přišel,“ pravila ke
mně, „dnes nebude se cvičit, poněvadž čekám
návštěvu.
Znovu propukla v pláč.
„Proč pláčete?“ ptal jsem se znepokojen.
„Och, jest to strašné. Můj bratranec přijde sem,
všichni se ho u nás bojí. Dělá vždy rámus pro
nic za nic. Včera byl zde, když vy jste odešel,
a tak mne rozčilil. Židli rozbil a urazil mne.“
„Nejlepší bude, když s ním rázně zatočím,“ řekl
jsem klidně, „s vaším dovolením ho vyhodím.“
„Ráznost vždy na dámy účinkuje,“ myslil jsem si.
Hermína přestala plakat.
„Jak jste hodný, dovolím vše, ale neubližujte
mu, jest to můj bratranec.“
Za půl hodiny nastalo rozluštění celé této
události. Do pokoje vrazil hřmotně bez pozdravu
muž.
„Jest to váš bratranec?“ šeptal jsem Hermíně.
„Jest,“ odpověděla ustrašeně.
„Nu tak, Hermíno,“ křičel mladík ve dveřích.
Nežli mohl dále promluvit, chytil jsem ho za
límec a vynesl z pokoje.
V předsíni se trochu bránil, ale nebylo mu to
nic platno, neboť za chvíli jsem se vracel bez
něho. Hermínin bratranec byl již dole pod schody
v průjezdu. „Vyhodil jsem ho,“ řekl jsem stručně
Hermíně.
„Och, jak jste hodný, jak jsem ráda,“ děkovala
Hermína. „Považte si, ten nezdvořák! Vypůjčila
jsem si od něho citeru a dnes si šel pro ni.“
Bodlo mne u srdce. Popadl jsem z věšáku svůj
klobouk a řítil se z pokoje.
„Co to děláte?“ slyšel jsem za sebou hlas
Hermíny. -
„Račte odpustit, stal se omyl, hrozný omyl,“
řekl jsem k bratranci, kterého jsem dostihl za
rohem, upravujícího si toaletu, „vyhodil jsem
vás toliko samého, račte se ještě vrátit!“
Mladík se vrátit nechtěl. Pročež ukončil jsem
tuto záležitost způsobem radikálním. Vrátil jsem
se k Hermíně, a nežli se ona z leknutí
vzpamatovala, otevřel jsem okno.
„Probůh, neskákejte,“ řekla a omdlela.
Vzal jsem citeru a hodil ji dolů. Dnes se divím,
že jsem mohl nabýt tolik duševní síly. Pak jsem
probudil Hermínu z mdloby. Když byla při plném
vědomí, pravila: „Jak jste hodný, že jste
neskočil z okna, pochopuji sice, že vás můj
bratranec rozčilil, ale neberte si to tak k
srdci. Podejte mi citeru.“
Ubohá Hermína!
„Citera je pryč,“ řekl jsem jak možná příjemným
hlasem, „s vaším dovolením jsem ji vyhodil za
bratrancem.“ Hermína omdlela znova a já zmizel.
„Vypadáš mnohem lépe,“ řekl ke mně za nějaký den
známý.
„Přestal jsem v sobě probouzet hudební talent,“
odpověděl jsem.
Ano, hudební talent! |
