|
Mám přítele, který každý večer hlasem rozrušeným
vypravuje o svém krejčím. Zjev ten bývá dosti
častým v našem českém životě, ale nikdy není
provázen tak podivnými okolnostmi jako v tomto
případě. Připouštím, že můj přítel dopustil se
té neopatrnosti, že si dal šít šaty; proč však
má za to trpět den ode dne?
Bývá to velmi smutné, když každodenně musí si
chtěj nechtěj vzpomenout na rajské časy divochů
v Africe, kteří nenosí šatů. Trpkou jest pro
něho i vzpomínka na praotce Adama, o kterém se
vyjádřil, že by jeho krejčí pan Berger stejně mu
říkal: „Nedožeňte mne k nejhoršímu, vy byste
zůstal dlužen i za fíkový list.“
Pronásledovala mého přítele tato myšlenka tak,
že se mně svěřil, že opravdu se mu někdy v noci
zdá, že je v ráji a že si dal od svého pana
Bergra utrhnout fíkový list.
Před čtrnácti dny přišel velmi rozčilen a
zdrceně posadil se za stůl. Smutným hlasem,
takže zdálo se, že již každou chvíli dá se do
pláče, sděloval, že přišly již na řadu dopisy od
jeho krejčího. Ze se tedy nespokojil jen tím,
pravidelně každého dne zvonit mu na dvéře,
strhávat fingované nápisy, připevněné na nich,
oznamující, že můj přítel odcestoval.
„Nestačilo mu,“ naříkal nešťastný mladý muž, „že
mne trápil každého dne, neboť on se tam vždy
přece dostal, když vzbouřil celý dům mlácením a
kopáním do mých dveří. Správcová domu, sousedi
zúčastňovali se pravidelně těch brilantních
útoků, kopali, mlátili, tloukli, bouchali do
dveří a volali: ,Pusťte tam přece toho pána,
vždyť dělá rámus, že je to k nevydržení, kdopak
to má poslouchat. U všech čertů, tak otevřte!’
Jindy opět přicházel úlisně. Zjistil jsem, že
podplatil listonoše korunou, aby mu svěřil, jak
to má s tím zvoněním se mnou smluveno. Zazvonil
tedy jako listonoš čtyřikrát a já se vzdal bez
odporu, zaskočen tak hnusně lstivým způsobem.
Měnil jsem tedy systém. Listonoš musel zvonit
šestkrát, posluhovačka osmkrát. Vyzkoumal i to a
zrádně mne napadl zvoněním. Pakli však nejde
otevřít, tu pobouří celý dům, že jest nutno můj
byt otevřít, že jsem včera byl v tak stísněné
náladě, takže se dá předpokládat s určitostí, že
jsem si něco udělal. Zavolají tedy zámečníka,
byt otevřou za asistence policejní stráže a
naleznou mne v posteli velmi ustrašeného, neboť
nepochyboval jsem nikdy, že budu muset zaplatit
zámečníkovi za otevření. Třikrát přitom byl
porouchán zámek, který jsem musel též zaplatit,
nemluvě ani o tom, že mně bývá přitom ještě
sousedy spíláno, že si z nich tropím žerty a že
jsem se nezabil. Správce domu říká, že by to rád
viděl, aby se to konečně stalo, a pohádal se
kvůli tomu s panem Bergrem, který křičel: ,Ten
muž musí zůstat naživu, aby splnil své závazky.’
Věřte, že je to hrozné, neboť celou noc nespím
strachy, jak ráno se opět objeví můj krejčí a s
čím novým na mne bude působit. Předevčírem, když
ke mně přišel, řekl: ‚Nemyslete si, že chci snad
od vás peníze. Nežádám od vás ničeho než
charakter.’ Přál bych si, aby byl na mne hrubý,
aby používal sprostých, surových výrazů. Místo
toho však jest jemný ve svém vyjadřování a dnes,
když se opět dostavil, pravil: ‚Velice toho
lituji, že musím vždy dělat hluk, než vás
vzbudím. Přál bych si, abyste byl již vždy
vzhůru, když přijdu, abyste též zanechal
takových divných žertů jako dnes, kdy našel jsem
na dveřích napsáno: »Zvoňte devětsetkrát.«
Nevěděl jsem určitě, zdali zvoním po 870krát,
proto jsem začal poznovu. Jdu vám říct, že potom
nanovo při 562. zvonění vypověděl zvonek službu
a že musíte nasypat novou sůl salmiakovou do
článku. Přišel jsem vám říct, že jsem vám též
dnes psal. Myslel jsem na vás i v noci, sedl
jsem si a napsal vám psaní.’
Zde jest to psaní,“ vzdychl přítel. Psaní bylo
psáno bez pravopisných chyb. „Ctěný pane,“ píše
pan Berger, „vzpomínám právě na vás, neboť zvykl
jsem si myslet za těch sedm měsíců, kdy každého
dne jsem nucen vás navštívit, jedině na váš
případ. Jsem velmi vytrvalý již od mládí a
upozorňuji vás, že jsem jednou došel pěšky z
Pradědu do Opavy za den, což je 78 kilometrů.
Když jsem vám před šesti měsíci dodal šaty,
nedomníval jsem se, že dodáním šatů měl by být
porušen přátelský poměr mezi mnou a mezi vámi.
Dnes však leží mezi námi jedny kalhoty, vesta a
sako. Vím, že vy též na nic jiného nemyslíte, a
zapřísahám vás, vraťte mně i sobě duševní klid a
nedožeňte mne k tomu nejhoršímu. Váš Josef
Berger.“
Radil jsem mu, aby si z toho nic nedělal,
poněvadž v kriminalistice doposud neudal se
žádný případ, aby krejčí zavraždil svého
zákazníka. Naopak vím jeden krásný příklad
vyvinutého citu krejčího. V Magdeburce měl být
sťat jeden občan a tamější krejčí Mulbach podal
žádost k císaři, aby byla delikventovi dána
milost, že je mu dlužen ještě za zimník.
Přítel byl tak rozrušen, že se ptal, jak to
dopadlo, a když jsem řekl, že dobře, zakoktal:
„To je opravdu hrozné.“
Neviděl jsem nikdy tak ztrápeného člověka, jak
vyhlížel přítel, když druhého dne večer opět
přišel. „Vím již,“ pravil zlomeně, „co znamená
to:
,Nedožeňte mne k nejhoršímu.’ Ráno jsem byl
nucen opět ho přijat a tu on řekl: ‚Poněvadž
jste dodnes nezaplatil činži, obával jsem se, že
se vystěhujete a že se mně ztratíte z obzoru.
Zaplatil jsem tedy činži za vás a mám tedy klíč
od vašeho bytu. Odpadne proto každé zvonění a
mlácení na dveře. Budete moci klidně spát, já si
pěkně otevřu, vzbudím vás a hezky si pohovoříme
o tom, co je mezi námi.’ “
Můj přítel se dal do pláče, že má halucinace v
noci. Vidí plížit se svého krejčího ke své
posteli a slyší stále onu větu: „Nedožeňte mne k
nejhoršímu.“ „Teď,“ řekl plačtivě, „už tomu
rozumím, co tím mínil, je to hrozný člověk.
Zkoušel jsem všemožné, abych se mu ubránil. Tak
jsem kupříkladu chodil po pokoji se starou
verndlovkou, otvíral jsem a zavíral závěr proti
němu, on však seděl dál na židli zcela klidně a
mluvil svým jemným hlasem: ,Nechte toho, pane
Čejko, mohl byste se zastřelit, a tím byste
teprve nemohl dostát svým povinnostem.’ Mluvím s
ním často o tom, že jednoho mého přítele
pronásledoval obuvník tak dlouho, až se oběsil.
Hádá se se mnou. že to není pravda, že jsou
jistě jiné věci v tom a že toho mého přítele
znal. Ovšemže jsem si toho sebevraha vymyslil,
ale on hledí mne všemožným způsobem upokojit.
Jindy opět přijde a přinese s sebou lahvičku
koňaku a napřed spustí již ve dveřích: ,Tak
jakpak se máte, co je s vámi?’ Vidí, že blednu,
počne se třást a podává mně koňak vybízeje mne,
abych se napil, že mně to udělá dobře a že to
tak nemyslel. ‚Nepřicházím vás upomínat, jdu vám
jen říct, že jsem to včera večer všechno
spočítal a že mám přes třináct tisíc mezi lidmi,
bůh zachraň, abych vás šel upomínat.’ “
Byl jsem přinucen přítelem Čejkou, abych šel mu
pomoci uvítat jeho krejčího. Na mou otázku, jak
si to vlastně představuje, odpověděl, že by mu
bylo velice milé, kdybych použil trošku,
drobátko sprosťáctví vůči jeho hostu.
Z toho jsem viděl, že jest přítel Čejka již tou
celou aférou úplně ubit, a navrhl jsem mu, aby
raději simuloval šíleného, až přijde pan Berger.
„Máte úplně pravdu,“ souhlasil, „nemám již
beztak daleko k tomu. Od té doby, co má klíč od
mého bytu, je tam několikrát za den podívat se,
co dělám. Nejhroznější je to jeho vážné a
lítostivé; ,Tak, pane Čejko, copak je s vámi?’ “
„Víte, příteli,“ vysvětloval jsem mu, „až přijde
pan Berger, odpovídejte zmateně na jeho i mé
otázky.“
Okolo desáté hodiny zarachotil klíč ve dveřích
bytu pana Čejky a měli jsme tu čest uvítat pana
Bergra. Všiml jsem si jeho plachého vzezření,
když uviděl neznámou osobu v bytě. Přítel Čejka
seděl u okna a teskně se díval před sebe, pak
řekl, jako kdyby mluvil ze sna: „Proč to nařídil
Karel Čtvrtý - myslím, že Vinohradům říkali
Mělník.“
Pan Berger podíval se na mne tázavě, a mezitím
řekl Čejka temným hlasem ke mně: „Prosím vás,
tetičko, ukažte panu řediteli plynárny, že
vodovod je v pořádku.“
Pan Berger přistoupil kupředu a pravil uděšeně:
„To jsem přece já, pane Čejko, Berger, Josef
Berger, víte přece ty kalhoty, vesta a sako.“
„Ach,“ zvolal Čejka, „vás vyslala vláda
holandská, van Dycku? Řekněte vaší královně, že
možno dobývat rádium ze starých dvouzlatníků.“
„Ale pane Čejko.“ „Care Ivane,“ vlídně pravil
Čejka, „postavím v Rusku kostelíček a černou
slepici naučíme plavat. Ostatně ať odejdou
všichni velkovezírové od Panamského průplavu.
Plody chleboňů budeme křížit s banány a opice
posadíme do aeroplánů.“
Odvedl jsem bledého pana Bergera stranou a řekl,
aby se nelekal, že tu již byl lékař, který
konstatoval, že jedná se o akutní pomatenost.
„Zítra zapadnou nad mým přítelem navždy vrata
sanatoria.“
Pan Berger posadil se na postel a zavzlykal,
zatímco přítel Čejka chodil po pokoji a říkal s
úsměvem: „Dejte levhartům oboječek, pusťte je na
procházku, ať nám přinesou penízky.“
Pan Berger náhle vstal a řekl k Čejkovi: „Nejsem
Berger, jsem stavitel Novák. Vystavěl jsem mosty
přes Středozemní moře. Stavěl jsem také na
Sicílii zemětřesení.“ Pak si sedl na zem a počal
ťukat prstem na podlahu, přičemž křičel: „Zde
vrtejte studnu, zde jsou Karlovy Vary.“
Počalo nám být z toho úzko a přítel Čejka shýbl
se k panu Bergrovi a řekl k němu ulekaně: „Ale
pane Bergře, to já jen tak, chtěl jsem vás
postrašit.“
A pan Berger, vstávaje se země, řekl hrozným
hlasem: „A já vás také, pane Čejko.“
Co se pak mezi nimi událo, nevím, neboť jsem
rychle utekl z nešťastného bytu. Jen
následujícího dne mně hlásil Čejka velmi
rozpačitě, že panu Bergrovi zaplatil. |
