Idyla venkova

Byl krásny den červencový. Vesele kráčel jsem malebným údolím Sázavy.

Na jedné straně řeky prostíraly se hluboké lesy, na druhé táhly se lány šumícího obilí. Cílem mé cesty bylo toho dne město Ledeč. Slunce pražilo, ačkoliv se již blížil večer.

V krajině nedovedl jsem se orientovati, pročež velice vhod mi přišlo, že na pokraji lesa několik výrostků páslo krávy. Ptal jsem se jich, kudy nejblíže k Ledči.

Jeden z nich ukázal mi cestu přes les, tudy prý přijdu do vesnice, odkud již vede silnice až do Ledče.

Kráčím tedy kupředu, nedbaje hrud, jimiž mne, cizince, oni výrostci vlídně častovali.

Šel jsem lesem asi půl hodiny, když uviděl jsem věž kostelíka zaslíbené vesnice S.

Přidal jsem do kroku a zanedlouho ocitl jsem se na návsi.

Tam z hostince ozývala se ryčná hudba. Žízniv a hladov zaměřil jsem kroky do onoho hostince.

Na prahu sedělo děvčátko asi pětileté a plakalo hořce.

„Co pláčeš?“ optal jsem se jí.

„Strýček umřel a dnes měl pohřeb, maminka říkala, že se již nevrátí, a já dostávala od něho vždy v neděli krejcar,“ praví vzlykavé děvčátko.

„Nu, neplač,“ chlácholil jsem ji, „tu máš dva krejcary.“

Děvčátko utichlo, vzalo dva krejcary a radostně odběhlo k nedaleké boudě kramářové.

Vstoupil jsem do místnosti. Bylo tam živo, takřka přeplněno.

Hlučný smích ozýval se brzy u toho, brzy u onoho stolu.

Vzadu hudebníci provozovali svými nástroji pekelný hřmot.

Oknem bylo vidět na zahradu, kde tančila mládež.

Dívky měly bílé věnečky na hlavě a mládenci byli svátečně oděni, ačkoliv byl všední den.

Prohlížel jsem chvíli taneční rej, náhle však mou pozornost upoutala starší již žena s dívkou asi dvacetiletou. Mladší usedavě plakala, starší si chvílemi utírala též šátkem oči.

Občerstviv se přineseným jídlem a pitím, zapředl jsem hovor se starším mužem, který seděl u téhož stolu co já.

Stěžoval jsem si na horko, tohoto dne panující.

„Horko jest,“ pravil stařík, „jen když neprší, aspoň se nám to, chvála bohu, vydařilo.“

„Prosím vás, čípak jest to svatba?“ ptám se staříka.

„Svatba? Co vám to napadá, to slavíme pohřeb. Umřel bratr zdejšího hospodského, dosti zámožný. Měl zde dům, ve spořitelně měl pár tisíc. Ženat nebyl, tak všecko připadlo hospodskému.

U nás je zvyk, že když někdo umře, po pohřbu pozůstalí vyčastují účastníky. Hospodský chtěl to mít slavnější, i povolal hudbu, příbuzným dá několik sklenic piva, lidí přišlo hojně, nu, tak ještě vydělá.“

„Vidíte,“ pokračoval dále, „tamty ženské, co pláčí? To jest starostová a její dcera. Ta si měla vzíti nebožtíka za muže. Člověk míní, pánbůh mění. Bratr hospodského byl přes rok nemocen a předevčírem umřel. Když se to dověděli u starostů, tu div obě zármutkem nezešílely a od té doby neustále pláčí.“

Seděl jsem s hovorným starcem ještě půl hodiny a naslouchal jeho vypravování o úrodě, o jeho minulosti, a pak zaplativ, vyšel jsem na další cestu.

Na zahradě nebylo již viděti starostovic. Kráčeje po silnici, přemýšlel jsem o tklivém obrazu, který jsem spatřil v hostinci, když tu náhle z myšlenek svých vyrušen jsem byl křikem, který vycházel z domku u silnice. „Ty hloupá žábo, což jsi ho nemohla přinutit, aby si tě vzal, beztoho by byl tak jako tak brzo umřel a my bychom byly vše po něm dědily. Teď to shrábne ten tlustý hospodský!“

Za chvíli vyšly z domku dvě ženské a přistoupily ke skupině žen před sousedním domem. Mladší z nich vzlykajíc pravila:

„Můj bože, tak mladý, a musil zemříti, co si jen počnu!“ Starší dala se do pláče.

„I neplačte, paní starostová, to víte, nic to není platné, na každého to čeká, chlácholila ji jedna z žen.

Potom celá skupina zaměřila nazpět k hostinci, z něhož zaznívala veselá hudba.