|
Když mluvíval pan Zvičina, majitel informačního
ústavu se stranami, přicházejícími do jeho
podniku za různými víceméně diskrétními případy,
tu jeho hlas byl měkký a lahodný. Naproti tomu
při rozmluvách se svým zřízencem panem Barhoněm
hlas pana Zvičiny měnil se v zoufale chraplavý a
jeho usměvavá tvář byla plna jistého neklidu.
„Podívejte se, pane Barhoni,“ řekl rozpačitě za
jednoho nevlídného smutného dne, kdy venku bylo
bláto a nikdo nepřicházel s anonymním dopisem a
s žádostí, aby bylo vypátráno, co je na tom
pravdy o manželkách, o zřízencích obchodů
žijících nad své poměry, „dnes je tomu celý
týden, kdy neobjevil se žádný obchod. Což již
vymřeli všichni šlechetní lidé píšící anonymní
dopisy?“
Zalomil zoufale rukama. „Nebo máme takovou
smůlu? Což nevyskytne se již žádný džentlmen,
který okrádá velmi obezřetně svého pána? Vymřeli
již všichni ti dobří lotři, jichž vypátrání bylo
pro nás pěkným příjmem?“
„Smůlu máme, pane šéf,“ odpověděl na tento
slavnostní prolog pan Barhoň. „Pamatujete se, že
jsme předešle podali jedné slečně informaci o
jejím ženichovi, že byl souzen pro krádež a že
žije v bigamii. A pak teprve vyšlo najevo
později, že to byl úplně pořádný pán a dokonce
soudní rada. Nebo tu informaci o tom vdovci
rodičům jeho nevěsty, že předešlou ženu uškrtil.
Byla to mýlka. On to vůbec vdovec nebyl. A s tím
příručím jsme se také omýlili, když se na něho
informoval jeho nový zaměstnavatel. Jak mohl být
propuštěn před léty z místa bez výpovědi proto,
že nosil domů z obchodu celé stůčky hedvábí
které si rafinovaně vzadu ve skladišti ovíjel
kolem těla, když to byl obchod s petrolejem.
Taková věc je nápadná a budí nedůvěru. Ostatně,
proč přišel sem na nás ten starý pán s býkovcem,
o kterém jsme vypátrali, že žije z podpory svých
rodičů, kteří za něho nemohou žádné dluhy
platiti, takže nemůže s šedesátitisícovým
kapitálem vstoupiti za společníka do parní pily.
Vždyť to byl majitel velkostatku, boháč a každým
coulem kavalír. Přece nám zaplatil krásně
zařízení naší kanceláře, kterou demoloval. Sám
jsem od něho dostal dvě stě korun bolestného.
Byl to velmi hodný člověk.“
„Ale takové obchody nejsou každý den,“ povzdychl
si pan Zvičina, „a to je velká chyba.“
„Jakáž pomoc, pane šéf, nejsou, nejsou. Nalepila
se nám smůla na paty. A čerti vědí, proč
chytneme všechno za tak nepravý konec. Napíšete
do informace o předsedovi záložny, se kterým
sedáváte již řadu let ve vinárně, že plete
košíky na Pankráci. Že to byl malý omyl? Dobrá,
pane šéf, ale zmýlená neplatí. Ostatně nejednáme
dosti opatrně.“
„To vy se ukvapujete, pane Barhoni - to vy!
Pročpak, když předešle jste šel vydírat sto
dvacet pět korun za informační bloky a ta firma
vám je nechtěla dát, vyhrožoval jste jim, že to
bude o nich pěkná informace, až se po nich někdo
bude ptát, když nemohou zaplatit ani sto dvacet
pět korun, aby byli s námi ve spojení. Takové
vyhrožování může se dít formou ušlechtilejší.
Řekne se jim: Pánové, někdo myslí o vás, že jste
na pokraji insolvence a ptá se nás, co o tom
soudíme. A potom teprve přivedete obratně řeč na
peníze. Opatrnosti nikdy nezbývá.“
„To je pravda, pane šéf,“ ozval se pan Barhoň,
„ale že vy vždy dbáte na tu opatrnost. Vy jste
předešle na dotaz té mechanické válcovny napsal
o jejím právě přijatém zástupci, že je to
notorický alkoholik a známý rváč. A nesl jste to
tam osobně. Ale v jakém stavu. Vždyť jste se
sotva držel na nohou a serval jste se s vrátným,
který vás nechtěl...“
„Cože mne nechtěl?“ zahulákal pan Zvičina.
„Nechtěl dovnitř pustit, abyste neupadl přes
schody, pane šéf.“
„Vy mně toho můžete nejvíc vyčítat, pane
Barhoni. Já jsem ještě nikdy nepřinesl s sebou
domů z cizího bytu jantarovou špičku na
doutníky, když jsem šel se tam pozeptat, kam
chodí pan manžel večer do restaurace.“
„Nebyl to žádný jantar, pane šéf, to byla
celulóza, také jsme přece o tom pánovi podali
informaci úvěrní záložně, že nežije ve skvělých
poměrech. Jak říkám, prachobyčejná špička z
celulózy za korunu. A také jsem ji nevzal z
psacího stolku, jak jste předešle tvrdil, nýbrž
v ložnici s nočního stolku, kde ležela úplně
volně. Já se nikam nedobývám. Ne, já jsem ještě
nic neřek. Toho jsem dalek, abych vám vyčítal
každou maličkost. Pamatujete se, jak jsme
hledali toho domácího zloděje u baronky
Dobřežnické a že se vám v pokladně líbily
náušnice s brilianty?“
„Pro Ježíše Krista, co to mluvíte, to že byly
brilianty? Mohu vám ukázat ještě zástavní
lístek. Dvaadvacet korun. To počítali jen zlato
a také jsem je v žádné pokladně neviděl. Našel
jsem je v kufru komorné, která byla v podezření,
že je vzala.“
„A kterou jste štípal do brady.“
„To je toho! Co máme v prospektu našeho
soukromého informačního ústavu? Že všemi
prostředky snažíme si získat informačních
znalostí. Tak vidíte. Hrubostí to nešlo. Vy
jdete ještě dál ve své něžnosti. Když jsme měli
vypátrat, co je pravdy na pověstech o nevěře té
cizoložné ženy, kde vás našel její manžel? Vždyť
jste si, člověče, sám s ní udělal známost.
Abyste něco vypátral? Pak jste ale nemusil před
ním utíkat až na půdu a křičet dolů na lidi, aby
vám pro živého boha někdo půjčil něco, co byste
přehodil přes sebe.“
„Tak zlé to nebylo, pane šéf. Scházela mně
jedině vesta a kabát, ale to bylo v zájmu našeho
ústavu, poněvadž ten pán chtěl nabýt nějakých
důkazů pro žádost k rozvodu.“
„A honil vás s flobertkou po domě. A kolik ran
do vás. pustil?“
„To nebyla flobertka, pane šéf, to byla
vzduchovka. Byl to surovec. Střílel po mně jako
po kočce na střeše a mám vás beztoho v
podezření, že jste sám napsal anonymní dopis
tomu pánovi, abyste mně nemusil zaplatit za mé
pátrání. Mám já to u vás na růžích ustláno! Za
těch pět let, co jsem u vás, sedmdesátkrát mne
srazili se schodů, čtyřicetkrát byl jsem bit
jako žito. Čtyři žebra mám přeražená, tři zuby
pryč, chrupavku v nose na stranu a posíláte mne
na ta nejnebezpečnější místa. Jako když jsme
měli podat informaci, že ten konduktér je
blázen. Šel jsem k němu a řekl jsem mu: Pane, o
vás se tvrdí, že nejste úplně příčetný. Tak jste
si přál, abych zahájil své pátrání. A já dobrák
ptám se ho třikrát za sebou: Tak mně, prosím,
odpovězte, jste blázen - nebo nejste? Mlčí, dívá
se na mne, najednou zakoulí očima a zařve:
Klekni, Holoferne! - Ubožák měl fixní ideu, že
je Judita a vy jste to věděl a poslal mne tam.
Naštěstí mu příbuzní odňali dragounskou šavli,
kterou si koupil místo meče a podstrčili mu
dřevěnou. Měl postavený uprostřed pokoje
vojenský stan, v tom přespával a čekal na
Holoferna. Tahal mne do něho jako kotě a chtěl
mně useknouti hlavu. Ale i tak to tím dřevem
bolelo. Konečně mě osvobodili jeho příbuzní a vy
jste omylem napsal do informace, že ten pán je
milé povahy, přívětivého chování a neobyčejně
normální... A tak to jde jedno za druhým. Včera
poslal, jste mne upozornit jednoho manžela, že
ho jeho žena klame a že mu to vypátráme přesně a
poctivě, že mu sneseme důkazy, za padesát korun
a on mne pumpnul o poslední desetikorunu. To je
nejhroznější rána v mém životě.“
Slzy objevily se v očích pana Barhoně: „A proto
vás prosím uctivě, pane šéf, o nějakou zálohu na
toho nepoctivého příručího z koloniálního krámu,
který je úplně nevinný až na to, že hraje nad
své poměry kulečník jednou za týden...“
„Nebo vašnosti, pane šéf,“ ozval se po chvilce
kamenného ticha poznovu: „prosil bych aspoň
korunu zálohy na toho šoféra, který jezdí v
prázdné chvíli na výlet se svou milou.“
Konečně právě před polednem byl šofér smluven na
padesát haléřů, dalších dvacet haléřů na jednoho
podezřelého milence, který má dvě nemanželské
děti, bylo rozhodně odepřeno a oba se rozešli
opět v souladu. |
