Interview s Mošnou

Sdělení redakční:

O Mošnovi bylo již psáno tolik, že redakce Karikatur hodlajíc se informovat přesně o něm, z jeho vlastních úst, aniž by musila vzíti útočiště k jeho vlastnímu životopisu, uveřejňovanému před časem v Humorech, vyslala k němu svého zpravodaje. - Tento vypravil si peníze napřed a vrátil se s podotknutím, že pan Mošna nebyl doma a vybral si další část honoráře předem a odešel s ujištěním, že přinese nejpřesnější informace.

Od té doby se po delší čas neobjevil. Informovali jsme se tedy u samotného Mošny, zda-li byl u něho, a ten nám oznámil, že skutečně byl a že si od něho (Mošny) vypůjčil čtyři sta korun. Bylo nám tedy jasno, proč nepřichází a čekali jsme, že přijde, až utratí peníze a bude opět chtít si vzít novou zálohu na účet honoráře. Konečně jsme se dočkali. Uveřejňujeme tudíž teprve nyní interview jeho s Mošnou:

Interview

Když jsem byl ohlášen u Mošny, nevěděl jsem, že budu někdy tak skvěle ve svém životě pohoštěn. Mohu říci, že takového vpravdě knížecího pohoštění jsem nečekal a že pro všechny případy, nežli jsem podrobil milého Mošnu rozmluvě, pojedl jsem již v restauraci. Nikdy si neodpustím této zpozdilosti.

„Můj sklep, má kuchyně,“ pravil Mošna, nabízeje mně pravé havana (70 hal. kus), jest vždy otevřen všem hostům. Pan Kvapil jest zde denním hostem. - Pan Šmoranz přichází obden. Oba dva páni nemohou si mé pohostinství vynachváliti.

Ale nechci se chlubit, neboť sám uvidíte z vlastní zkušenosti, že není pravdou, jako bych si pro troník nechal vrtat koleno. Kam bych přišel v Prodané jako principál. Vrtat koleno! Nikdy! Mne předchází horší pověst, než mám. Na krejcaru mně nesejde. Rozdal bych i poslední. Bohužel musím vám říci, že k malému občerstvení máme dnes uchystáno jen víno vöslavské, nějaké to šampaňské, humry, ústřice, vestfálskou šunku, studená uzená husí prsíčka, libo-li vám též kaviárek na vajíčku, nějakou tu olejovou rybičku, obložený chlebíček a losos. Pro dnešek nemohu vám opravdu jiným posloužit,
mladý muži. Hned to obstarám!

*

Za chvíli se vrátil a řekl:

„Než to bude přichystáno, račte se mne tedy tázat. Milerád vám všechno povím podle pravdy boží...“

Začal jsem trochu nešikovně:

„Poslyšte, drahý mistře, kde račte trávit prázdniny?“

„Božínku, to je to nejmenší! Svět je pro mne dosti veliký, abych našel všude útulek. Letošního roku byl jsem kupříkladu v Dobřichovicích...“

„Čím se tam račte zabývat?“

„Chytám do holé ruky zmije, kterých je spousta. Nejraději dělám tak u zřícenin Karlíku. A víte, proč chytám zmije? Ve prospěch místních chudých. Za každou zmiji dostanu od okresního hejtmanství na Smíchově korunu. Už jsem hezkých pár korun získal tak místní chudině. Také sbírám chrousty v rukavičkách, aby mne nepoštípali. To není tak příjemná zábava, jako chytat zmije a chudině tím mnoho neprospěji, neboť za litr chroustů při dnešní mizérii zemských financí dostávám jen tři haléře. Byly doby, kdy dostával jsem až 8 haléřů za litr. Také sbírám ponravy, ale to jen, abych pomohl okolním
sadařům. Občas sezvu z okolí chudé sedláky a vystrojím jim hostinu. Rozdal bych poslední, jak říkám, a každý den je ruka má otevřena, někdy i obě ruce. Svlékl bych poslední kabát, poslední vestu a poslední kalhoty. Všecky dary od vých ctitelů rozdal jsem potřebnějším. Doutníky, peníze kytice. Jednou mně ctitelé poslali pletenec, obrovský věnec cervulátů. Tentýž den dozvěděl jsem se, že jeden uzenář v Praze je před bankrotem. Tak jsem mu ty cervuláty daroval a on si pomohl na nohy. Není dne, abych se nestaral o to, jak by potřební lidé neměli nedostatku. Na den sv. Václava pošlu všem pražským metařům husu. Kupuji kuřata, holoubata, kachny a slepice a rozdávám chudým na potkání. Podporuji mladé snaživé umělce. Kubelíka dal jsem vychovati na své útraty. Posílám i peníze do ciziny. Když se stane nějaká katastrofa, prodám poslední dary svých příznivců a pošlu rád, ochotně a bez meškání, neboť kdo rychle dává, dvakrát dává...“

„A co račte soudit o slávě?“ podotknul jsem zkroušeně.

„Všechna sláva polní tráva, se říká, ale není to pravda. Nechlubím se snad, že jsem slavný muž, vy to víte, ale tolik chci podotknouti, že právě této slávy používám vždy ku zmírnění nouze trpících. Co už jsem se po skvěle vydařených beneficích napodporoval propuštěných trestanců. Zlaté příbory jsem prodal ochotně, když neměl někdo na činži. A jak rád jsem je prodal. S jakou ochotou. A co jsem se nazastavoval prstenů a jiných šperků, jen abych mohl žadatelům říci: Zde máš, neděkuj a pamatuj, že v Praze žije lidumil Mošna...“

Pak jsme šli do jídelny.

Bylo tam vše, jak před tím náš zlatý Mošna řekl. Jedli jsme jako knížata humry, ústřice, vestfálskou šunku, studená husí prsíčka, kaviár, olejové sardinky, obložený chléb, lososa a pili vöslavské a po něm nechal Mošna přinést šampaňské nejdražší známky, dovezené přímo z Eperney ve Francii. Neustále mne pobízel, takže na interview nebylo času.

*

Když konečně jsme si zapálili drahé doutníky a já se strojil k odchodu, řekl ke mně Mošna svým milým hlasem:

„Mladý příteli! Mám k vám jednu prosbu. Vím, že jistě nejste v nějakých skvělých poměrech, nechci vás urazit, ale zde vám půjčuji čtyři sta korun na věčnou oplátku.“ Vyňal z kapsy náprsní tobolku na papírové peníze a jemně mně vložil do ruky čtyry stokorunové bankovky. Pak jako výslužku podal mně krabici havanských doutníků a doprovodil mne až na ulici. Byl to nejkrásnější interview a těší mne, že spatřil jsem Mošnu nejen jako umělce prvého řádu, ale jako lidumila v pravém slova smyslu.