|
Třetího dne měsíce oktobra léta
Páně 1564 opat kláštera svatotomášského Nikasius
chodil v sandálech nepokojně ambity, utíraje si
pot rukávem kutny.
Chvílemi se zastavil a pak kráčel zase dále,
nedbaje, že z jednotlivých cel dívají se na něho
mniši, kteří se divili, že opat se nepokloní ani
před obrazem svého patrona sv. Nikasiuse,
kterýžto obraz byl neobyčejně dojemný, neboť
znázorňoval poslední chvíle světce předtím, než
ho pohané machometánští narazili na kůl.
Opat Nikasius konečně přece zastavil se před tím
obrazem a vzdychl: „Svatý patrone můj, ó kéž
bych byl na místě tvém. Amen!“ a zase kráčel
ambity.
Na konci chodby stanul opět, vyňal z mošny po
boku list, kus pergamenu, a pod věčným světlem
znovu zběžně přelétl řádky, svěsil smutně hlavu
a zašeptal: „Věc nedobrá, miseria maxima...“
V listě četl opat Nikasius už asi po desáté, že
tak ustanovil se Maximilián II., král, by otec
jeho zemřelý Ferdinand I., 6. října 1564
pochován byl v chrámu sv. Víta na Hradčanech,
ale před pohřebním průvodem by po dva dny
prozatímně odpočívalo tělo Ferdinanda I. v
chrámu svatotomášském.
„Miseria maxima,“ šeptal si poznovu opat, „co
kop grošů to bude stát. Pohostit dvůr bude
nutno.“ A opat opět zakvílel: „Miseria maxima,
miseria maxima.“
Opat Nikasius musil velmi šetřiti. Klášter byl
chudý, důchodky klášterní nepatrné a opat vždy s
bolestí, bylo-li nutno, otvíral železem pobitou
truhlici, ve které leskly se mince dobrého
ražení. A teď taková zpráva! Mluvilo se již
dříve po Praze o pohřbu Ferdinanda I., ale že by
to pro klášter takhle dopadlo, opat se nenadál.
„Tributa, výlohy,“ vzdychal, sestupuje s chodby
po dřevěných skřípajících schodech dolů do
kuchyně, kde bratr Probus krájel z pecnu chleba
barvy nepříliš lákavé tenké placky k večeři
mnichům.
,,Slyšel-lis pak, Probe,“ řekl opat ke kuchaři,
,,že Ferdinand I., nebožec, po dva dny u nás
bude spočívat v chrámu, prvé než průvod pohřební
dále s ním půjde do chrámu sv. Víta?“
A pokračoval opat, usedaje si na stolici u
pobitých dveří: „Dvůr musíme pohostit, maxima
miseria. Na chudobné mnichy velké břemeno, onus,
Probe.“
Bratr Probus, který byl neméně šetrný nežli
opat, lekl se tak, že proti svému zvyku ukrojil
z pecnu několikrát za sebou tlusté krajíce.
V tmavé klenuté klášterní kuchyni panovalo
chvíli ticho, přerušované jenom vzdechy opata
Nikasia.
„Něco udělat musíme,“ řekl Probus, „velká čest
pro nás, hostit dvůr!“
„Pohostíme dvůr,“ opakoval temně opat. „Ale jak?
Stát nás to nesmí příliš.“
„Šetřit a šetřit,“ odvětil Probus.
„Sám řeč promluvím,“ mluvil opat, „že zlé a
špatné časy. Klášterní jmění že nepatrné, výlohy
nemalé, že s radostí dáme, co máme.“
„Pro celý dvůr aby centýř ryb byl,“ řekl Probus.
„Probe!“ káravě děl opat, ,,i půl centýře stačí,
když by bylo nejhůře, opět promluvím, že zlé a
špatné časy, že za těch osm roků, kdy roku 1556
klášter nám byl odevzdán, mnoho jsme k jeho
zvelebení učinili, což nás velký náklad stálo.“
„Probe,“ pokračoval opat, vstávaje se země,
neboť nohy zpuchřelé stolice povolily, „myslím,
že by i čtvrt centýře ryb stačilo. Ano, koupíš
čtvrt centýře ryb.“
„A pivo?“ tázal se Probus. „Herež,“ odvětil
opat, „pivo u nás doma, jen po džbánech nes.
Všichni ať jsou střízliví.“
„A masa pečítá?“ tázal se Probus. „Tři kýtky
telat stačí, a nekořeň přespříliš,“ radil opat
Nikasius, „vše střízlivě drž!“
„Což husí pečení,“ ptal se Probus, „kolik těch?“
„Pět husí upec,“ pravil opat, ,,o miseria
maxima, tributa.. . A zařiď dle svého. Fidem
habeo.“
Opat se zvedl a šel nahoru po schodech, podíval
se, zda ho nikdo nevidí, a tiše otevřel klíčem
ve výklenku chodby zamřížované okénko, za kterým
ležela truhlice pobitá, s penězi dobrého ražení.
Tu vyňal, podíval se opět opatrně kolem sebe a
otevřel. Opatrně něco mincí přepočítal, zastrčil
do svého měšce a vše opatrně uzavřel, zámek
mistrně upravený zkusil, zda zamčeno, a opět
vrátil se do kuchyně a bratru Probu kladl mince,
groše stříbrné řádkem na stůl, červotočinou
dírkovaný. A pak odešel.
*
Bratr Probus se zamyslil po
odchodu opata Nikasia nad řádkem mincí a
zastrčil dveře na závoru.
„Kuchyně má chudá na koření není,“ řekl,
odhaluje opatrně tuniku barvy šedivé,
záplatovanou, kterou nosil pro úsporu kuchyní.
Pod tunikou měl kapsář pošívaný a do něho se
stolu odpočítal pár grošů.
„Zlé časy,“ šeptal si, „i pro budoucnost šetřit
třeba, kdyby bylo ještě hůře.“ Suchý obličej
Probův se rozjasňoval. Bratr Probus přemýšlel:
„Což čtvrt centýře ryb, tři kýtky telat, koupím
dvě prosté, jednoduché.“
A bratr Probus poznovu do své mošničky z řádky
mincí několik grošů odpočítal.
„A husí pět k pečení?“ šeptal si: „čtyři
dostačí! Rozkrájím na malé kousky, jak bych pět
upekl.“
A bratr Probus do své mošničky pod tunikou nové
grošíky uschoval.
Pak šel do výklenku, několik kroků od pece,
vyňal odtud kutnu, oblékl, přepásal šňůrou již
odřenou a zbytek grošů se stolu zastrčil do
mošny po svém boku, která se mu při každém kroku
semo tamo houpala a bila do kutny již ošumělé,
podobné, jaké nosili mniši žebraví.
Bratr Probus vyhledal pak bratra Mansveta, který
měl titul cellarius, čili sklepní.
Bratr Mansvet seděl na nízké stolici ve sklepě
klášterním, bubnuje prsty na sud. Přihýbal si
chvílemi ze džbánu, na němž mistrně provedeno
bylo sedmé křížové zastavení v barvách pestrých.
Časem též klepal víkem cínovým, do taktu si
bruče polohlasně píseň:
Cognovi deum meum, deum meum cognoveram...
Bratra Proba uvítal slovy: „Dobré vaření, dobré,
velmi dobré.“ „Innomine domini,“ odvětil Probus,
pije ze džbánu mu podaného. „Mansvete, nesu ti
zprávu.“
Bratr Probus vyprávěl pak Mansvetovi o
Ferdinandu, nebožtíku, o návštěvě dvora v jejich
klášteře a dokončil:
„Bůh nás již nemiluje.“
„Vše padniž tedy dvoru v plen,“ pravil zasmušile
bratr cellarius, ukazuje na soudky piva,
osvětlené čadícím plamenem voskovice.
Bratr Probus přihnul si ještě několikrát ze
džbánu a pak opustil prostor sklepní, jda
nakoupit a objednat, co k hostině bude potřebí.
*
Na Menším Městě pražském, pod
mostem Karlovým, seděl u rozbitého domku Martin
Špatina a díval se na Vltavu, jejíž vlny
předbíhaly jedna druhou a bily do tří kamenů,
které pod domkem sloužily pradlenám za schody k
vodě.
Martin Špatina byl nedobrý chlap, hodný svého
jména. Ryby prodával lacino, velmi lacino,
poněvadž k nim přicházel nehodným způsobem.
Ze sádek a vršů za noci, kdy měsíc nesvítil,
ukrádal počestným rybářům na obou březích
vltavských. Bral malé, velké, na které přišel, a
ráno našli počestní rybáři vrše převrácené,
sádky u břehu vybrané, zplundrované.
A k tomuto muži, který neměl pravého ucha,
ztratil jej při podobné výpravě, zaměřil bratr
Probus. Oba znali se dobře již z častých styků
obchodních.
Několik roztrhaných dětí pokřikovalo za mnichem
a házely na něho kusy bláta, kaménky a polena
dříví. Byla v té době mládež rozpustilá.
Důstojný bratr Probus dal se do klusu, aby ušel
těm nezbedníkům. Přiklusal ku břehu a našel
Martina Špatinu v náladě nepříliš růžové.
Vida mnicha Martin, zamumlal cosi na pozdrav a
zároveň zaklel.
„Koupím čtvrt centýře ryb,“ beze všeho úvodu
spustil Probus.
„Nemám tolik,“ řekl Špatina. „A lacino
neprodám,“ doložil, „neb je nouze o ryby. Co
táhne seshora, už u Zbraslavi pochytají, a co
zdola, u Troje.“
„Potřebujeme. Když nemáš, u poctivých koupím,“
děl na to bratr Probus, „nám mnichům každý rád
prodá.“
Martin Špatina zabručel cosi nechvalného o
mniších a o čertech červených a pravil nato:
„Pojď!“
Šli do rozbitého domku. Ve dvou kádích u
sklepení, pokrytých zelenavým slizem, plýskaly a
šplouchaly ryby, malé i velké. Mohlo jich být
přes tři centýře. Z toho vidět, že Martin
Špatina i rád lhal.
„Jaké chceš? Kapry či menší,“ tázal se.
„Pomíchané,“ odvětil Probus, „zvaž a přines
večer do kláštera.“
Na znamení smlouvy podali si ruce a kalíškem
páleného vína kontrakt zpečetili.
A bratr Probus, když dopili, vysázel mince a
pravil: „Martine Špatino, což kulhavý Šimon
neměl by pro mne dvě kýtky telat a čtyři husy?
Večer chtěl bych je mít.“
„Zeptáme se,“ odvětil Martin. Zvedli se,
opustili chatrné obydlí a kráčeli po břehu.
Nedaleko, kde do Vltavy vtékal potok, který tekl
hradním příkopem, podél černé věže, tam bydlel v
domku polo z bláta, polo ze dřeva zbudovaném
kulhavý Šimon, který kradl vše, co se dalo a co
jeho zákazníci přáli si mít.
Teplé odpoledne vylákalo ho z jizby na kládu u
břehu. Tam seděl. Byl mysli neveselé, neb jeho
tovaryš, s kterým konal své obchodní cesty,
včera u Tejnky byl chycen, právě když vepříka
sedlákovi z chlívku odváděl a právu útrpnému byl
dodán.
Uslyšev účel návštěvy, zachmuřil se ještě víc a
posteskl si, že neví, jak věc s ním dopadne, zda
tovaryš jeho při trápení neřekne soudcům, že on,
Šimon, s ním na zájezdech tovaryšil.
„Nic více nechci,“ vábil bratr Probus, „jen
čtyři husy a dvě kýtky telecí. Do večera je
sehnat lehká práce pro tebe. Dnes plno lidu v
Praze z venkova. Ztratíš se lehce v zástupu.“
Šimon máchl malomyslně rukou. „To nic,“ pravil,
„nouze o kýty, větší ale nouze o husy.“ Svěsil
hlavu v přemítání.
„V klášterní zahradě u benediktinů není zed
vysoká,“ radil Probus.
„Včera jsem tam byl,“ řekl smutně šimon, „půjdu
někam za hladovou zeď do vsí,“ rozhodl se,
„večer zaklepám v klášteře. Hlavu na to položím,
že přinesu.“ A důstojný bratr Probus podal ruku
kulhavému Šimonu a hned peníze vyplatil.
Probus znal lacino kupovat.
A večer téhož dne byli bratři klášterní
zaměstnáni úpravou ryb, husí a telecího masa.
Opat Nikasius odpustil jim večerní nešpory.
*
Čtvrtého dne měsíce oktobra vonělo v klášteře
příjemně po rybí, husí a telecí pečeni a peklo
se a vařilo dál k pohoštění dvora.
Opat Nikasius ochutnával brzy to, brzy ono a
vzdychal stále, že jsou velké výlohy. Dával
přitom pozor, by bratří zaměstnaní v kuchyni
neujídali z připravených jídel. Toho dne nařídil
též újmu v jídle, počítaje, že přece pár grošů
tím ušetří.
Bratr cellarius Mansvet zpíval si ve sklepě
klášterním žalmy, upravuje pivo dle nařízení
opatova, zatím co jedni upravená již jídla
nosili za dozoru bratra Proba do komnaty, vedle
domicilium pauperum, jizby chudých.
V temné jizbě chudých, kam z chodby pronikalo
světlo jen malým okénkem, seděli před polednem,
kdy v kuchyni panoval největší spěch, u
dlouhého, nehrubě čistého stolu, tři mužové
vzezření nepříliš lákavého.
Byli to potulní žebráci. Přišli ráno do kláštera
a čekali na oběd.
Kláštery byly vždy otevřeny potulným žebrákům,
třebas tři dny mohl pocestný potřebný v nich
přebývat, ale v klášteře svatotomášském bylo
jich pořídku vidět. Vyhýbali se žebráci klášteru
u sv. Tomáše a v době poslední za opatství
Nikasia pověst o jeho lakomství odpuzovala i
neotrlejší potulné žebráky.
Až teď přišli tito tři. Byli z daleka. Dle
špičatých střevíců bylo vidět, že jsou Němčíci.
Ošumělé šaty, kabátce lemované, nohavice úzké
měli na sobě a klobouky, polo birety, polo
klobouky nehodily se ani pro ně. Zřejmo bylo, že
k nim přišli buď žebrotou, či dokonce loupežným
nápadem.
Hemžilo se v té době dosti nebezpečných lidí po
cestách a silnicích království Českého.
Mluvili mezi sebou tiše, vyhazujíce na stůl
kostky. Hráli si tak pro ukrácení chvíle již
dobrých pět hodin.
Někdy přestali hrát a nejstarší jim něco
vypravoval, šermoval rukama. Mluvil německy,
hrdelnými zvuky po bavorsku.
„Máme hlad,“ řekl jeden z nich, „visel bych
radši na šibenici, než zde v té díře čekat.“
„Mlč,“ konejšili ho druzí, „cítíš tu vůni. Zde v
klášteře dobře vaří a chudým poutníkům rádi z
nadbytku popřejí.“
Vůně pečení vycházející z jídel, které mniši
kolem nesli k uschování do komnaty, tím více
dráždila jich hlad. - ‘
Větší proud světla ozářil vtom jizbu.
Bratr Probus vcházel do jizby chudých, nesa
Bavorákům oběd. Mísu polévky chlebové „vodové“.
„Dáme, co máme,“ pravil, odcházeje z tmavé
jizby, „časy špatné.“
Bavoráci pustili se do jídla. „Ani vepřům by
nesloužilo ku zdraví,“ řekl jeden, odhazuje
dřevěnou lžíci.
„Počkáme na večeři,“ radil nejstarší, „večeře
bude jistě lepší. Cítíte tu vůni?“
A na stole opět točily se kostky a míhaly jejich
plochy se šesti tečkami.
„Nesnědli,“ hlásil bratr Probus opatovi, „dáme
jim to k večeři. A prosil jeden z nich, zdali by
nemohli zůstati přes noc, že jsou unaveni
dlouhou cestou a nohy že jim dobře neslouží.“
„Ať spí v jizbě chudých na zemi,“ odvětil opat,
„a za večeři ať mají, co při obědě nesnědli.
Podej sem maso zadělávané, ať okusím.“
„Probe,“ káral bratra kuchaře, „kořeníš příliš.
Dvůr bude žížniv a piva v hrdlo proleje mnoho. Ó
toho neštěstí!“
*
Tu noc měl v klášteře hlídku bratr Mansvet
cellarius. O hodině dvaadvacáté, nynějšího
počítání desáté, již klímal. Nesmíme se divit,
neboť celý den upravoval pro dvůr ve sklepě
pivo. O hodině dvacáté třetí chrápal již na
klekátku pod obrazem sv. Jana Křtitele, několik
kroků, kde spali potulní Bavoráci v jizbě
chudých, vedle komory, kde na mísách byla
připravena jídla pro dvůr.
Kde spali? Ne, žebravý trojlístek nespal hlady.
Leželi na otepi slámy, kterou jim na noc bratr
Probus donesl do jizby, a tiše hovořili. Radili
se.
Nejstarší, trudovatý v obličeji, zvedl se se
země a tiše otevřel dveře jizby.
Měsíc lámal své paprsky o věž kostelní a tmavé
stíny vrhal do ambitů.
Bratr cellarius chrápal na klekátku. Bavorák se
usmál a luskl prsty.
Dveřmi jizby chudých protáhli se i ostatní dva a
všichni tři tiše kráčeli kolem bratra cellaria
ke komnatě, odkud bylo cítit vůni dobrých,
chutných jídel.
Bratr cellarius chrápal dále a v jeho chrapot
ozývalo se mlaskání a pochvalné bručení tří
Bavoráků, kteří v komnatě zle řádili mezi mísami
s jídlem, připraveným pro dvůr.
*
Po páté hodině ranní, kdy na
žádost Bavoráků propustil je rozespalý bratr
cellarius z fortny klášterní a jim na další
cestu požehnal, šel uklidit do jizby chudých.
Vynesl slámu a našel mísu s vodovou chlebovou
polévkou úplně netknutou.
Nalezl však, když jizbu vymetl, mnoho rybích
kůstek a kostí jiných plno, které mohly pocházet
i od husí.
„Bodejť by naši polévku jedli,“ usmál se,
vymetaje vše do truhlíku, „vyžebrají si maso na
cestě a v klidu pojedí, ale naši polévku...“
Sluneční hodiny na zdi u zahrady klášterní
ukazovaly hodinu osmou, když mniši vrátili se z
pobožnosti ranní. „Probe,“ řekl v kuchyni opat
Nikasius, přines mně kousíček husího pečení z
komory... „ Probus poslušně odešel.
Opat Nikasius zatím těšil se na chutnou pečínku,
ale Probus se nevracel. I šel opat za ním...
Nanosili se tehda mniši klášterní vody, nežli
vzkřísili opata Nikasia a bratra Proba, které
nalezl Mansvet natažené na zemi v komoře pod
vyprázdněnými misami.
„Čerti nám vše zjedli,“ byla jejich slova, když
se probrali ze mdlob, „čerti nás plundrovali.“ A
dali se do pláče.
„Kdo ví, co by se bylo nestalo,“ poznamenal
bratr Mansvet, „kdybych byl při hlídce noční u
klekátka potichounku si žalmy nezpíval.“
Bratr Mansvet šel pro kadidlo, by se komnata
vykouřila, a při tom se usmíval. Věděl on sám,
kdo byl čertem.
Opata Nikasia sice potěšila trochu zpráva, že
pohřeb Ferdinanda I. nebude se odbývati ani po
zasedání sněmu zemského, že byl na neurčito
odložen, ale zle naříkal dlouhou dobu, jak čerti
klášter zplundrovali a pochutnali si na jídlech,
pro dvůr uchystaných. Tím končí tato historie. |
