Jak Cetlička volil


Cetlička měl zakázanou Prahu a proto stál asi k jedenácté hodině dopoledne na nároží Perštýna a Ferdinandovy třídy a díval se se zájmem, jak nějaký nezkušený venkovský učedník, táhnoucí vozík, strčil, neuměje se jinak vyplést, vozíkem do strážníka dbajícího o pořádek na této frekventované křižovatce.

Strážník si tedy alespoň z pomstychtivosti poznamenal do notesu, že vozík, který ho pošoupl několik kroků hlouběji do jízdní dráhy, není označen tabulkou s firmou majitele, jak předpisuje jízdní řád.

Cetlička měl z toho dvojí potěšení. Předně jako divák, který konečně něco na ulici uvidí po dlouhém chození a za druhé jako člověk, který má radost, když se jeho nepříteli stane něco nepříjemného.

A tento druh lidí byl jistě Cetličkovi málo nakloněn, jak poznal několikrát, když dělal výtržnost u Věnce na Ovocném trhu.

Všechno šlo vždy dobře za dne. Chodil po Praze, nikdo ho nepoznal, až přišly ošklivé noci zkázy. Jednou chtěl vzít zimník u Hvězdiček, podruhé chtěl odejít bez zaplacení útraty z Kalifornie, pak rvačky u Věnce, to všechno dohromady vyneslo mu vždy pro reverzi po měsíci.

Přece však miloval matičku Prahu, poněvadž z ní dovedl těžit. Nikde nevisí tolik sukní u výkladních krámů, nikde nedají se tak dobře otevřít závěsy obchodů, nikde se nedá tak dobře krást jako v Praze.

Stane-li se na ulici sebevětší pitomost, nikde se neshromáždí tolik obecenstva, které je hluché a slepé a cpe se kupředu, aby vidělo, že skutečně z římsy domu spadlo vrabčí vajíčko na klobouk nějakého vážného pána, který nyní rozhorleně ukazuje zástupu svůj černý tvrdý klobouk se žlutou skvrnou na temeni.

Pak se dají vybírat obsahy kapes u zimníků, neboť málokdo uschovává tobolky v šatech, aby se nemusil rozepínat, kromě toho neměl by to potěšení být okraden.

Cetlička vrhal se do sběhu lidí, do zástupů obdivujících, jak opice dělají závody. Dřevěné mechanické opice v hračkářských krámech, před kterými se tlačili dospělí, ačkoliv to bylo pro děti, které se pro ty velké klacky nedostaly kupředu, aby něco viděly.

Byl mezi zápasícími o místa ve vozech elektrické tramvaje. A všude sahal hluboko do kapes a odcházel nepozorován. Přitom byl však pověrčivý jako všichni zlodějové, vojevůdcové i diplomati.

Když se mu nepodařilo ponejprv získat kořist, neopakoval útok podruhé, což ostatně dělá i domnělý hrdina zvířecí, lev.

Dnešního dne měl smůlu.

U příležitosti sběhu lidu nad přejetým psem sahal do kapsy nějakému pánovi, který hlasitě odsuzoval rychlou jízdu automobily. Měl už tobolku napolovic nahmatanou, když pán sebou zavrtěl. Vytáhl tedy bleskurychle ruku a za chvíli opět ponořil ji do kapsy rozčileného pána. Ten však chtěl současně vzít z kapsy kapesník a byl podivně překvapen, když tam našel cizí ruku, která rychle však zmizela. Vykřikl tedy: „Kapesní zloděj!“

„Ježíšmarjá,“ vykřikl dle metody chyťte zloděje Cetlička, „mně ukrad někdo tobolku. Měl jsem tam kolky. To musím říct strážníkovi!“

Nikým nerušen odešel a za rohem si odplivl: „Pěkně to začíná, dnes raději nehnu ani prstem.“

Potkal také vůz se slámou a tak bloudil po ulicích. Zabloudil do jednoho výčepu kořalky jen tak mimoděk a tam nalezl jednoho obětavého přítele, který mu hlásil, že má už jen na to, aby si dal za tři žitnou s rumem.

Posilněn k novým činům, dal se dál na pouť ulicemi a když se dost pokochal pohledem na strážníka na křižovatce, tu vypravil se do hostinců žebrat.

Poněvadž to bylo po jedenácté hodině dopoledne, našel málo hostů. A ti ještě byli střízliví a nedali mu nic. Prochodil tak již nejméně půl tuctu místností, když dostal se do hostince, kde bylo velmi hlučno.

Sňal klobouk a postavil se k jednomu stolu. Nežli však řekl, že je chudý tovaryš na cestách, sáhl nějaký tlustý pán do kapsy, vyňal odtud šest známek na pivo a řekl k vedlejšímu stolu: „Zapište toho pána!“

„Jmenujete se?“ tázal se jiný pán vedle Cetličky.

„Čeřovský,“ řekl ulekaně revertent.

„Dobře, pane Čeřovský, jděte dozadu a vyměňte si tam známky za pivo.“

Cetlička byl by nejraději utekl, ale když za jednu známku dostal skutečně půl litru piva, upokojil se a sedl si mezi ostatní pány, kteří vykládali o něčem, čemu nerozuměl a pili přitom jako žíznivci z pouště.

„Jednou jsem šel v mysliveckém obleku, podruhé ve vysokých botách a čepici,“ vykládal jeden suchý muž tlupě, „a komise, ta se tě ani nevšimne. To jsou naše lidi, rozumíš? Sebrali nám dosud jen jednoho, kulhavého Macnera. Chlap ožralá šel dvakrát za sebou odvolit a zapomněl, že je přece jen tím kulháním nápadný. A Viktorovi spadly před volební místností falešné vousy. Ještěže mu je jeden obecní starší hned na záchodě zas přilepil.“

„Tak, pane Čeřovský,“ přistoupil k Cetličkovi jeden pán, „zde máte svrchník, zde volební legitimaci a volební lístek, tady cylindr a už jděte. Zde jsou tři koruny. Skočte do fiakru a vraťte se hned a převlečete se za profesora. Pan Pávek vám dá paruku a brejle. Tachlíku, doprovoď toho pána do volební místnosti!“

Pan Tachlík vzal Cetličku za ruku a vsadil ho do kočáru. Pak ho vedl, když přijeli před velkou budovu, po nějakých schodech a před jednou místností mu řekl: „Tam půjdete a odevzdáte napřed legitimaci a pak tenhle volební lístek. Pamatujte si, že bydlíte na Moráni, že se jmenujete Kalous a jste úředníkem u Kolbena a že je vám 35 let.“

Cetlička-Čeřovský-Kalous ještě zaslechl, jak vedle jiný pán povídá nějakému muži: „Jen se nebojte, máte brejle, tak vás nepoznají, že jste tam byl už dvakrát. Teď se jmenujete Vyskočil.“

Pan Tachlík všoupl Cetličku do volební místnosti a šel po schodech dolů.

Cetlička bez obtíží vyplnil svěřený mu úkol a vmísil se rychle do zástupu, neboť viděl v tom celém jednu šťastnou náhodu ze svého života.

„Ani mně nenapadne se vracet se svrchníkem a cylindrem,“ řekl k sobě, „nevím dobře, oč se jedná, ale chvála bohu i za to. Mám to alespoň poctivě vydělané.“

A tak octl se v Národních listech tento inzerát: „Onen pán, který omylem přivlastnil si ve volební kanceláři spojených stran národních svrchník s cylindrem, žádá se, by jej odevzdal do téže místnosti, neb jest jméno jeho známé.“

Cetlička-Kalous-Čeřovský nečte však Národní listy, neboť od té doby již nezakročil v zájmu spojených stran národních. Sedí pro reverzi pod věží a vzpomíná na onen obdivuhodný den 19. listopadu.

Možná však, že k němu posadí nějaké pány z radnice, kterým odpoví na otázku, proč sedí, stručně: „Inu, pro Prahu!“

A pak bude na nich, aby odpověděli: „My také, kamaráde!“