|
Tam naproti, kde mezi skalinami bystřina šumí a
žene své proudy do Severního moře, stojí v úzké
rozsedlině stará borovice. Její kmen byl
seschlý, její koruna uvadlá, lišejníkem obrostlé
bílé větve rozsochatě vztyčovaly se k obloze.
Dole válela se voda po bílém písku a s mocným
příbojem a mluvou vln narážela na kameny a
vyhazovala stříbrné kapky na zem a valila se
opět dál. Po obloze hnaly se černé mraky,
modrošedé a těžké. Obloha byla zelenavá a těžké
kapky bily do kamení, holého a černého, které se
zde povalovalo. A tam naproti tyčí se Čertova
stěna se svými srázy, spadajícími přímo a ostře
do moře. Panovaly dusné dny a vedra rozproudila
divoce krev zvěře. Tajemná stísněnost panovala
ve skalních rozsedlinách. Obloha zářila jako
žhavá, a když dešťové kapky padaly na kamení, tu
proměňovaly se v páry táhnoucí se jako mlhy
podzimu. Bylo to krátké, krásné léto polárních
krajin A tu starý havran krkavec objevil se nad
mořem, zamával křidly a posadil se na vrchol
staré borovice. Zde sedával každého večera.
Ještě když borovice byla zelená, ještě když její
větve byly ohebné a jemné a než ještě křoviny
vroubily pobřeží moře, sedával zde každého
večera. To bylo jeho právo, navykl mu mnoho a
mnoho let. Jest starý, ctihodný a strašně hrubý.
To je již známkou černých havranů.
Havran krkavec čechral si zobákem peří, otřásl
se, zaklepal zobákem, poskočil na větvi, dva
skoky nalevo, dva napravo, načepejřil peří na
krku, otevřel zobák, zlomyslně zasvítil očima a
řekl: „Krák!“ To nebylo žádným lichocením, neboť
to znamená v řeči krkavců nadávku. Právě totiž
přilétl jiný pták a skromně posadil se na
dolejší větev.
„Hle, copak tu chcete, odkud přicházíte a co
jste zač?“
„Co chcete ode mne? Jsem lesní káně, a když celý
den jsem nic nejedl, pak ...“
„Nu, není snad tak zle, drahý pane, jsem také
hladový, ale tam za tou skalou leží mršina. Směl
bych vám kousek nabídnout? Není sice mým zvykem
se s někým dělit, je-li vám však libo?“
„Fuj!“ řeklo lesní káně, „jím jen čerstvé maso.“
Tu seděli oba a přemýšleli zasmušile o černém
osudu. Ano, v zimě, tu věděl havran krkavec, kde
co k jídlu, a odletěl do vesnic, kde bydlí lidé.
Tam našlo se lecjaké dobré sousto, mnoho bylo
tam odpadků a leckdys pěkný kousek zahynuvšího
dobytčete.
„Řekněte mně,“ tázal se havran krkavec svého
druha, „kde vlastně se zdržujete v zimě?“
„Já? Odletím na jih, kde není sněhu, kde jest
teplo, kde lidé se procházejí mezi bílými
vesnicemi s červenými střechami. Tam je vždy
dost myší. Ale podívejte se, pane krkavče, celé
léto musím zde zůstat, poněvadž si tak přeje má
manželka.“
„Cože,“ řekl černý havran krkavec, „vy jste měl
ženu? Lituji, já měl kdysi také jednu. Teď jsem
však starý a zcela samostatný. Víte co, dám vám
návrh, poletíme tam, kde bydlí lidé a kde jsou
červené střechy a bílé domy. Já také rád vidím
něco pestrého. Kromě toho znám již od mládí řeč
těch lidí.“
Když slunce zapadlo a nad mořem mlha se počala
vznášet, řekli si navzájem „dobrou noc“ a v
radostném očekávání jitra strčili si hlavy pod
křídla a spali.
Když slunce vzešlo, krahujci křičeli v bažinách
a ryby vymršťovaly se z vody, tu prokoukl havran
krkavec zpod křídel, zívl, přimhouřil levé oko a
řekl: „Hle, příteli, už je čas, ukáži ti krásy
světa, a poněvadž jsi již vyspalý a necítíš
únavy, můžeme vyrazit. Ukážu ti, jak tam v
tundře lidé obývají malé nízké chatrče, kde se
pasou stáda sobů a kde před obydlím leží vysoké
vrstvy smetí. Víš, tam lidé házejí všechny
odpadky.“
Poslyš, starý příteli,“ řeklo lesní káně, „zdá
se, že jsi zapomněl, cos mně včera navrhl, že
mně chceš ukázat hlavně lidi.“
Tedy dobrá,“ zabručel havran krkavec,
„poletíme!“
A letěli přes kopce, přes vrchy, v teplých
paprscích slunce, přes řeky, jezera a údolí, až
přestaly lesy a vidět bylo brázdu vedle brázdy a
ploty ležely kolem malých vesnic. Uprostřed
vesnice spustil se havran krkavec na starou
lípu.
„Proboha,“ pravilo lesní káně, „oni tě zabijou,
ani nevíš, jak jsou sprostí.“
„Neboj se, byl jsem již jednou v této vesnici,“
řekl havran krkavec, „nedaleko odtud žil jsem
již za svého mládí!“
Lesní káně úzkostlivě posadilo se vedle svého
druha.
A hleďme, tu jde ke studni Marie Ivanovna. Okov
skřípe, voda šplouchá, a ona těžce oddychujíc
posadí se na okraj studny.
„Přeji ti stálého zdraví, Marie Ivanovno, jak se
daří?“
„A tobě jak se vede, Taťáno Michajlovno?“
Obě ženy posadily se ke studni a jaly se hovořit
a smát na celé kolo. A Marie Ivanovna vykládá
Taťáně, jak špatný je Trofim, opilec a darebák,
a jak bije svou ženu. A pak vypravuje Taťána
Marii všelicos o Afanasijovi, bohatém sedlákovi.
Samo sebou se rozumí, že nic dobrého, jen
všechno špatné. A přitom se ženy neustále smějí.
„Krak!“ řekl starý havran krkavec. „Vidíš, káně!
Jsou dnes stejně zlí jako dřív. Když tam vzadu u
jezera ještě nebyly vysázeny vrby a když jsem
byl ještě mladý nezkušený krkavec, tu žil jsem u
lidí. A právě jako dnes jeden mluvil o druhém,
ale tak, aby to ten neslyšel.“
„Ano,“ pravilo lesní káně, „kdybych byl tak
chytrý jako ty a rozuměl lidské řeči, lítal bych
zajisté rád do vesnic, ale musel bych být také
tebou. Já hledám jen myši.“
„Vem tě ďas s tvými myšmi! Jsem raději tam, kde
křivá borovice dívá se na Čertovu stěnu, kde
voda hučí a vrcholky stromů šumí, neboť, milý
příteli, kde jsou lidé, tam není nikdy dobře. My
jeden druhého neklameme, lidé však tak činí.
Právě řekla Taťána k Marii: .Proboha, nepovídej
jen dál, že jsem ti to vypravovala.' „
„Fuj,“ pravilo káně, „a jsou ke všemu ještě
zbabělí. Ano, krkavče, ty máš pravdu, musí to
být praví darebáci. Ale leťme dál a slyšme
ostatní.“
A opět letěli přes lesy, jezera, louku a potok,
až přišli k domku v lese. Tam přede dveřmi hrály
si děti v písku a jeden z klučinů, divokého
vzezření, výskal, křičel, smál se a běžel za
motýlem, který poletoval z květiny na květinu
před domem. Konečně hodil na něj svou čepici. Tu
však jiný klučina sem přiběhl a došlo k pusté
rvačce.
„To jest můj motýl,“ pravil šťastný lovec.
„Ale chytil jsi ho do mé čepice!“ řekl druhý. A
hoši dali se do křížku, nařezali si a mlátili se
pěstí do obličeje, škrábali a nadávali. Motýl
zatím uletěl.
„Hanba,“ pravilo lesní káně, které nepotřebovalo
rozumět lidské řeči, aby pochopilo, že havran
krkavec měl pravdu.
„Hehe,“ usmál se starý krkavec, „vidíš teď
dobře, jací jsou ... Žádný nepřeje nikomu nic,
ale já, starý havran krkavec, nabídl jsem ti
včera dobrovolně starou zdechlinu, která tam
páchla za skalinami ...“
Káně mělo sice velký hlad, ale přece vzpomnělo
si s hrůzou na nabídku starého krkavce. Zavrtělo
smutně hlavou a řeklo: „Děkuji vám, pane
krkavče, za tuto nezištnou nabídku.“
„Jak to? Nejsem skutečně tak zlý. Ukáži ti toho
ještě víc, pak uvidíš, jak jsou lidé špatní, a
budeš vděčným starému krkavci, který ti nabídl
kousek ze svého pokrmu.“
Letěli dál a opět přišli na vesnici a viděli, že
tam nějaký kramář nechal svůj krámek otevřený.
Havran krkavec usmál se a pomyslil si: „Teď to
přijde!“ A skutečně! Zrzavý Vasiljo plíží se ke
krámku a zřetelně viděli oba ptáci, jak kolem
sebe bázlivě hledí, jak vytahuje zásuvky ze
stolu, jak do nich hrábne, obsah vysype do své
kapsy a rychle krámek opustí a venku jde kolem,
jako by se nic nestalo.
„Copak to dělá?“ optalo se káně.
Inu, zlatý hochu,“ řekl havran krkavec, „krade.
Vidíš, tací jsou lidé.“
Tu zesmutnělo lesní káně a řeklo ku krkavci:
„Pojď, poletíme nazpět do lesa ku Čertově stěně.
Chytím si tam myš a ty sníš tu mršinu.“
A opět letěli přes pole, lesy, hory a údolí, a
poněvadž byli unaveni, spustili se na srázné
pole, kam vlétli na strom.
Havran krkavec pozoroval vrcholky stromů, těšil
se z krásného večerního slunce a nad tím, že
není tak špatný jako lidé a tak nezkušený jako
lesní káně. Káně hledělo však na brázdy, neboť
tam cosi se pohybovalo, pískalo a típalo. A již
zamáchalo křídly a spustilo se z větve. A pak
drželo mezi pařáty něco malého, cukajícího se,
co úzkostlivě pískalo, a počalo to polykat.
Tu zajiskřily havranu krkavci oči a on snesl se
z větve a již s ostrým křikem vrhl se na káně:
„Dej sem to sousto!“
Avšak káně postavilo se na odpor, klovalo,
prskalo a křičelo: „Kde je tvá morálka,
krkavče?“
„Hej,“ řekl havran, polykaje myš - „morálka jest
jen pro hloupé a pro ty, kteří se jí nechají
zajmout. Ty však pamatuj: Ne vždy jest ten,
který ti ukazuje, jak špatní jsou ti ostatní,
dobrým, a není prost špatností ten, kdo tupí
sprostotu ostatních. Pamatuj si to, mladý muži,
nestěžuj si a slyš ještě jednou mou poslední
radu: Chceš-li, aby ti nikdo neubližoval, zůstaň
sám, nevěř nikomu, i kdyby to byl starý
poctivec, jako jsem já, havran krkavec!“
Smutně odletělo lesní káně odtud a myslilo si
pro sebe: „Ano, když se nejedná o jídlo, jsou
všichni dobří a šlechetní - hlad dělá však i z
těch nejlepších zloděje, lupiče a podvodníky.“
|
