Průběhem pěti až šesti let svého pobytu v Rusku
byl jsem několikráte zabit a usmrcen různými
organizacemi i jednotlivci.
Navrátiv se do vlasti, shledal jsem, že třikrát
byl jsem oběšen, dvakrát zastřelen a jednou
rozčtvrcen divokými vzbouřenci Kirgizy u jezérka
Kale-Yšela.
Konečně definitivně byl jsem probodnut v divoké
hádce s opilými námořníky v jedné z oděských
krčem. Toto se i mně zdá nejpravděpodobnějším.
A nejen mně, i mému dobrému příteli Kolmanovi,
který získav očitého svědka mé potupné i hrdinné
smrti, napsal o celé pro mne tak nepříjemné
události článek do redakce svého listu. Nezůstal
však při té malinké zprávičce. Jeho dobré srdce
přinutilo ho napsat o mně nekrolog, který jsem
četl krátce po svém příjezdu do Prahy.
Vynadal velice elegantně mé posmrtné památce,
přesvědčen, že mrtví nevstávají z hrobu.
Abych ho přesvědčil, že jsem živ, šel jsem ho
vyhledat a tak vznikla tato povídka:
Ani mistr hrůzy a děsu Poe nemohl si vymyslit
příšernějšího námětu...
Autora svého nekrologu našel jsem v jedné z
pražských vináren právě ve dvanáct hodin, kdy se
vinárna zavírá na základě jakéhosi císařského
nařízení z 18. dubna 1856.
Díval se na strop. Se stolů stahovali polité
ubrusy. Přisedl jsem ke stolu k němu a řekl
vlídně: „Dovolte, jest zde volno?“
Pozoroval dále neznámý bod na stropě, který ho
tolik zajímal, i odvětil logicky: „Prosím, právě
se zavírá, myslím, že vám nenalejí.“
Vzal jsem ho za ruku a otočil k sobě. Chvíli se
díval mlčky na mne a konečně řekl tichým hlasem:
„Nebyl jste prosím v Rusku?“
Zasmál jsem se: „Vy jste mne tedy přece poznal?
Byl jsem zabit v Rusku v jedné sprosté krčmě v
hádce se surovými opilými námořníky.“
Zbledl. - „Vy jste, vy jste...“
„Ano,“ řekl jsem důrazně, „byl jsem zabit v
krčmě v Oděse námořníky a vy jste napsal o mé
smrti nekrolog.“
Z jeho rtů splynulo tiše: „Vy jste četl, co jsem
o vás psal?“
„Zajisté, nekrolog velmi zajímavý, až na některé
malé nedorozumění. A přitom neobyčejně dlouhý.
Ani císař pán, když zemřel, neměl tolik řádek.
Jemu věnoval váš časopis 152 řádek a mně 186 po
35 haléřích za řádek (jak se dřív mizerně
platilo žurnalistům!), což dělá dohromady 55
korun 15 haléřů.“
„Co vlastně ode mne chcete?“ otázal se zděšeně,
chcete těch 55 korun 15 haléřů?“
„Ponechte si ten obnos,“ odpověděl jsem, „mrtví
nepřijímají honorářů za nekrolog o své smrti.“
Zbledl.
„Víte co,“ řekl jsem nenuceně, „zaplatíme a
podíváme se někam jinam. Chci strávit dnešní noc
s vámi.“
„Nemohlo by to být až zítra?“
Podíval jsem se na něho.
„Platím,“ zvolal.
Když jsem na rohu zavolal fiakristu, poručil
jsem autorovi svého nekrologu, aby si sedl a k
fiakristovi řekl jsem hrobovým hlasem: „Dovezte
nás na Olšanské hřbitovy!“
Autor mého nekrologu se pokřižoval. Dlouho
panovalo trapné ticho, přerušované jen práskáním
biče a frkáním koní.
Naklonil jsem se k svému společníkovi: „Nezdá se
vám, že někde v tichu žižkovských ulic zavyli
psi?“
Otřásl se a vztyčil se ve fiakru koktaje: „Vy
jste byl skutečně v Rusku?“
„Zabit v Oděse v krčmě, v hádce s opilými
námořníky,“ odvětil jsem suše.
„Ježíšmarjá,“ ozval se můj společník, „tohle je
horší než Svatební košile od Erbena.“
A opět bylo trapné ticho. Někde opravdu zavyli
psi. Když jsme se ocitli na Strašnické silnici,
poručil jsem svému společníkovi, aby zaplatil
fiakristovi. Stáli jsme ve tmě Strašnické
silnice.
„Není tu prosím nějaká restaurace?“ obrátil se
ke mně bezradně a žalostně autor mého nekrologu.
„Restaurace?“ zasmál jsem se, „teď přelezeme
hřbitovní zeď a popovídáme si někde na náhrobním
kameni o tom nekrologu. Lezte napřed a podejte
mi ruku.“
Mlčky a tiše podal mi ruku a seskočili jsme na
hřbitov. Pod námi zapraskaly cypřiše. Vítr šuměl
melancholicky mezi kříži.
„Já dál nepůjdu,“ splynulo ze rtů mého přítele,
„kam mne chcete odvléci?“
„Nyní,“ řekl jsem vesele, podpíraje ho, „půjdeme
se podívat na hrobku staré pražské měšťanské
rodiny Bonepiani. Úplně opuštěná hrobka na I.
oddělení, 6. řada u zdi. Opuštěná od těch dob,
kdy v ní pochovali posledního potomka, kterého
převezli roku 1874 z Oděsy, kde byl zabit
námořníky v hádce v jedné sprosté krčmě.“
Můj společník se pokřižoval podruhé.
Když konečně jsme se posadili na náhrobní kámen,
kryjící prach posledních potomků pražských
měšťanů Bonepiani, vzal jsem autora svého
nekrologu jemně za ruce a rozhovořil jsem se
tichým hlasem:
„Drahý příteli! Ve střední škole učili nás páni
profesoři krásnému, šlechetnému heslu: „O
mrtvých nic než dobře“, vy však jste se snažil o
mně, mrtvém, psát co nejšpatněji. Kdybych já byl
psal o sobě nekrolog, napsal bych, že žádné
úmrtí nezanechalo takový smutný dojem jako smrt
pana toho a toho. Psal bych, že nejkrásnější
ctností zemřelého pana spisovatele byla účinná
láska k dobru, ke všemu, co jest svatého čistým
duším. Ale vy jste napsal o mé smrti, že zemřel
lump a komediant. Neplačte! Jsou okamžiky, kdy
srdce překypuje touhou napsat o mrtvých nejhezčí
momenty z jich života, ale vy jste psal o tom,
že nebožtík byl alkoholikem.“
Autor mého nekrologu dal se ještě do většího
pláče, který se truchlivě nesl tichem hřbitova a
ztrácel se kdesi v dáli u Židovských pecí.
„Drahý příteli,“ řekl jsem důrazně, „neplačte,
nyní se již věc nedá předělat...“
Po těch slovech přehoupl jsem se přes hřbitovní
zeď, doběhl dole k vrátnému, zazvonil a oznámil
jsem mu, že vraceje se z noční práce přes čas
uslyšel jsem za hřbitovní zdí prvého oddělení
nějaký pláč.
„To bude asi nějaký namazaný vdovec,“ odpověděl
cynicky vrátný, „my ho dáme zavřít.“
Čekal jsem za rohem. Asi za deset minut vyváděli
hlídači ze hřbitova autora mého nekrologu na
bezpečnostní stráž. Vzpíral se a křičel: „Je to
sen, či skutečnost? Znáte, pánové, Svatební
košile od Erbena?“ |