|
Mým nejvřelejším přáním bylo odedávna zachránit
nějakému člověku život. Zejména, když mně bylo v
nevytopeném pokoji zima. Ta myšlenka mne hřála.
Kromě toho mám vrozenou ziskuchtivost. (Strýc z
matčiny strany patnáctkrát odsouzen pro lichvu.)
Jak často jsem četl v novinách, že ten a ten
vytáhl člověka z vody a dostal za to od
místodržitelství padesát korun. (Jeden člověk s
nasazením vlastního života vytáhl z řeky
sebevraha, poslali mu seshora padesát korun a
toho chlapíka z radosti nad tím ranila mrtvice.)
A pak ta radost, být v novinách! Je sice pravda,
že jsem byl již často v novinách jmenován, ale
to netěší příliš ani mého tchána, ani mou paní
Jarmilu. Jednou jsem byl jmenován u příležitosti
nemilé příhody, kdy jeden strážník uhodil se o
mou hůl nešťastnou náhodou, jindy opět zmínily
se o mně denní listy pod názvem „Rval se s
vojáky“. Pokud se pamatuji, začínalo to
mnohoslibně:
„Včera přišel do hostince U kanonýra na
Hradčanech...“
Jedna zpráva za druhou přede mnou defiluje:
„Zastavil parník“, „Obtěžoval veřejného
posluhu“, „Vyhozen v Turnově“ atd. atd. Trudné
vzpomínky. Raději nevzpomínat, kdy jsem byl v
novinách.
Není tedy divu, že toužebně jsem si přál, abych
byl jmenován aspoň jednou jako šlechetný, dobrý
člověk. Zmocnila se mne marnivá touha
rehabilitovat svou minulost.
Viděl jsem již tu tiskovou čerň, z níž oko
vyčetlo: „Statečný zachránce života“. Já to
dokonce viděl vysázeno proloženě, tedy takto:
S t a t e č n ý z a c h r á n c e ž i v o t a.
Z těch padesáti korun, které pak dostanu, koupím
si boty, porci hlemýžďů v nádražní restauraci a
za ten zbytek? Rozhodně si nekoupím všechny
dosud vyšlé ročníky Abstinentního věstníku.
Uváživ tedy dobře všechny okolnosti, chodil jsem
denně kolem řeky, vyhledávaje oblíbená místa
sebevrahů, zejména Karlův most, ze kterého skáčí
šetrní sebevrahové, členové spolku „Střádalů“,
aby ušetřili dva haléře mostného.
Měl jsem však silnou konkurenci. Na Kampě číhá
totiž denně jistý muž s loďkou a ten se výhradně
živí vytahováním sebevrahů z vody. Má již doma
na půdě šedesát osm vyznamenání. Číhá tam jako
pavouk na mouchy a už si dokonce pořídil také
síť na sebevrahy.
Bylo tedy marno okounět poblíže Karlova mostu.
Chodil jsem tedy na most u Eliščiny třídy a tady
jsem měl jednou příležitost se vyznamenat. Právě
přede mnou skočil dolů jakýs pán, odhodiv
předtím do jízdní dráhy psaní tohoto znění:
„Milá Boženko! Již stokrát jsem tě upozorňoval,
že když děláš vepřová játra, nesmíš hned při
začátku, když je dáš dusit, játra osolit. Pak
jsou tak tvrdá jako kůže, z čehož jsem dostal
nevyléčitelný žaludeční katar. Kromě toho přišel
jsem na tvůj intimní poměr s mým inkasistou,
který mne okradl o 16.000. Jsem úplně na mizině.
Tvůj Josef.“
Nežli jsem dopis přečetl, vytáhli ho nad jezem
úplně zdravého, neboť plaval jako ryba a byl by
málem zlomil časový rekord maďarského plavce
Kákonyiho.
Na mostech mně tedy rozhodně štěstí nekvetlo a
proto chodil jsem do Karlína. Tam pod náspem
železniční trati u Invalidovny jest k večeru
řeka příšerně krásná. Z karlínské porážky voní
sem střeva, všechny možné zápachy z továren visí
nad Maninami. A řeka valí se tu černá, zasmušilá
jako ten převozník tu nablízku pod Rohanským
ostrovem, o kterém se říká, že má mezi lidmi
patnáct set a to v samých dvouhaléřích. Rackové
křičí nad řekou a pleskají křídly o hladinu
vodní. Netopýr zahvízdne a přeletí. (Nevím sice,
zdali netopýr hvízdá, ale to nevadí.)
Je to k večeru takové smutné místo, že bez
butelky koňaku je tu neveselo. Kromě toho konají
tu pionéři cvičení a u břehu připevněny jsou
jejich pontony.
Ta krajina se dobře hodí pro to, proč právě jsem
často sem přicházel. Přes měsíc jsem se tam
tloukl a vypil přitom přes osm litrů koňaku. A
pořád nic a nic...
Až jednoho smutného večera, kdy stromy skřípaly
větvemi ze vzteku, že už podzim svál všechny
listy a že již nemohou inspirovat básníky,
objevil se tu u řeky mladý člověk. Přešel jsem
kolikrát kolem něho a viděl, že je mu asi
šestnáct let a že nemá do toho chuť. Civěl tam
už dvě hodiny, vzdychal, smrkal, plakal, díval
se na nebe, na vodu, najednou vyňal z kapsy
nějakou fotografii, políbil ji, roztrhal,
kapesníkem oprášil si boty a skočil do řeky.
Udělal to blízko lodiček, patřících vojenskému
eráru. Vzal jsem kámen, běžím k loďkám, urazím
zámek, kterým byla připevněna, urazím zámek u
vesla, pluji s loďkou tam, kde to šplouchalo a
odkud ozývalo se: „Pomóc, pomóc!“ A už jsem ho
tahal z vody.
Vytáhl jsem ho na loďku, dal mu dva pohlavky a
již jsme pluli ku břehu. Přitom mně líbal boty.
Když jsme byli na břehu, tu mně utekl. Běžel
jsem za ním, ale nedohonil jsem ho. Celý
udýchaný vrazil jsem do nejbližší policejní
strážnice. Přísně vyhlížející strážmistr vstal z
kavalce a prohlížeje mne optal se: „Copak
chcete?“
„Urazil jsem zámek,“ vyrazil jsem ze sebe.
„Pane Kolečko,“ zvolal dozadu strážmistr,
„prošacujou ho a strčejí ho za katr!“
„Ale dovolte, já vám to vysvětlím...“
„Mlčte!“
„Ale dovolte, to je takhle. Musil jsem urazit
zámek...“
Víc jsem nemohl domluvit. Pan Kolečko, strážník,
otevřel klíčem separaci, všoupl mne tam a už
zase zavřel.
S hrůzou slyšel jsem ostrý hlas policejního
strážmistra: „Pane Kolečko, telegrafujou na
direkci, že zde máme jednoho člověka, který
uráží zámky.“ A za chvíli nato: „Tak už vám
odpověděli? Zítra ho dáme k soudu.“
Počal jsem kopat do dveří a pak zas ten ostrý
hlas: „Pane Kolečko, dají mu svěrací kazajku!“
Ráno jsem putoval k soudu, když se mne optal
strážmistr: „Kdo vás naučil urážet zámky?“
„Já sám, prosím,“ řekl jsem nesměle, neboť za tu
noc ve svěrací kazajce stal se ze mne beránek.
Vyšetřující soudce byl roztomilý člověk.
Podařilo se mně konečně mu vysvětlit, jak to
vlastně s tím zámkem bylo. Ale ve vazbě jsem
přece zůstal, neboť uražením onoho zámku spáchal
jsem poškození erárního majetku. Sedím skepticky
na pryčně a mám jen tu naději, že podle nového
zákona ona doba, kterou trávím pod věží, bude
mně započítána do trestu a že přece mé jméno
ocitne se v novinách. V rubrice „Ze soudní
síně“. |
