I
Nevím, kolik dnes stojí malý černošský pohan. Za
nynější všeobecné drahoty stoupají ceny všeho,
možná tedy, že i ubozí černoši jsou dražší a tím
že stoupají i příjmy hodných misionářů a kněží,
kteří na ně sbírají.
Před lety stál takový černošský mladík dvanáct
zlatých. Vykládal nám o tom katecheta v Zubrnici
na obecné škole.
Jak je jeden nábožný spolek, který sbírá peníze
na vykoupení malých černochů. Katecheta mluvil
pak ještě cosi o svátosti křtu, dal pětku z
náboženství nešťastnému Matějů, který nevěděl,
jak se to dělá, když se dítě křtí! Pravil totiž
bystře, že se dítě vstrčí do vody a drží tak
dlouho pod vodou, až je pokřtěno. Za svůj
nejasný náboženský názor byl kromě pětky ještě
potrestán tím, že mu pan katecheta nařezal
rákoskou, aby si pevně vštípil do mysli
náboženské obřady.
Po odbytém výprasku rozhovořil se pan katecheta
měkce o tom, jak všude děti po světě sbírají
mezi sebou peníze na vykoupení a pokřtění malých
ubohých černochů. „Tak i vy, děti, budete a
musíte mezi sebou sbírat na černošské pohanské
děti. Všude budete prosit rodiče, babičky,
dědečky, strýčky, tetičky při každé příležitosti
o krejcary.
„A ty,“ ukázal na mne, „budeš peníze schovávat,
a až budeš mít dvanáct zlatek, pak je pošlu na
biskupa v Tripolisu, ten je pošle arcibiskupovi
v Alžíru, který za ně koupí v Tunisu pohanské
malé černochy. Někde na poušti pokřtí je pak
duchovní pod palmami na oáze svěcenou vodou,
dopraví do Alexandrie v Egyptě, aby chvalořečili
a modlili se v Egyptě za vás a za mne a za celou
Zubrnici. Za vás, že jste je koupili a za mě, že
jsem vás vyzval ke sbírce, aby byli malí černoši
přivedeni do lůna církve svaté. Kdo z vás má
nějaké úspory, ať je odevzdá, neboť nesmíme
zapomenout, že oni ubožáčkové pohanští nic si
tak vroucně nepřejí v otroctví, než aby byli co
nejdříve pokřtěni.“
Od té doby sbírali jsme na černochy. Ovšem že se
to mezi námi neobešlo bez ran pěstí a kopanců.
Starostův kluk se chlubil, že kdyby chtěl,
koupil by si sám černocha. Rozbili jsme mu za to
pysk. Koupený černoch bude patřit celé třídě a
bude chodit od domu k domu po stravě a všude
bude chvalořečit za to, že je konečně křesťan.
Budeme ho štípat, mít s ním legraci, vodit ho na
provázku a on bude blahořečit, že jsme ho
koupili a dali pokřtít.
„Votrok křesťanskej, mouřenínskej,“ řekl Matějů,
„já mu jich nalohám za ten mazec od káti. Povedu
ho k rybníku a tam ho zešlohám kopřivama. Jen,
kluci, sbírejte krejcary, abychom už s ním mohli
mít legrandu. Tady ho budeme křtít každej den.
Dáme mu, votrokovi mouřenínskému, pasáky pod
vodu, aby votrok křesťanskej černošskej věděl,
jak chutná voda v Zubrnickém rybníce.“
A tak jsme kvůli „legrandě“ sbírali krejcary.
Mně záviděli všichni funkci pokladníka, krejcary
jsem musel stále nosit s sebou, stále byl jsem
sledován, abych snad nezpronevěřil krejcar u
žida za medové šváby, sladké dřevo, sirky a jiné
předměty, které by mne mohly svést na dráhu
zločinu.
V prvních okamžicích mysleli starší rozumní
lidé, že se všichni kluci ze školy zbláznili.
Každý přišel domů a prosil o krejcar, kdekoho
potkal, že pan katecheta bude pro ně kupovat za
dvanáct zlatých černocha, malého pohana a že ho
dají za dvanáct zlatých pokřtít. Pak se věc
vysvětlila. Babičky a dědečkové na výměncích
dávali vnoučátkům krejcar a modlili se za zdar
jich počínání. Babičky slzely, líbaly vnoučátka
a v celých Zubrnicích těšili se dědečkové, jak
pokřtěný malý mouřenínek bude s nimi chodit do
kostela na roráty, zpívat nábožné písně, a když
se nejnábožnější dědeček Švejcarů opil pálenkou,
povídal: „Až černoch vyroste, tak ho budem volit
za katolického poslance.“
Krejcary se rychle scházely. Ten si utrhl od úst
šesták, ten také, ten dával pravidelně čtyrák,
zkrátka, měl jsem obrovský měšec, který se
pomalu plnil, až přišla katastrofa, právě den po
tom, když jsem proměniv drobné peníze za velké
konstatoval, že mám deset zlatníků.
V Zahájí byla pouť. S Matějů vydali jsme se
podívat na komedianty. Měšec, podobající se
opasku, vzal jsem s sebou. Nosil jsem ho na
nahém těle, dokonce s ním spal a připadalo mně
takové trýznění těla za žebřík do nebe. Matějů
dostal od otce šesták na pouť a já od strýce,
který mne živil, také šesták.
„Matějů,“ řekl jsem, „dáme ze šestáku každý pět
krejcarů na vykoupení a pokřtění černocha. Já je
dám. A ostatních pět krejcarů utratíme.“
„Kvůli votrokovi,“ odvětil Matějů, „si pouť
nezkazím, vole. Dělej, jak chceš. Já utratím
šesták.“
Pouť byla báječná. Komedianti, kolotoče,
houpačky, marcipán, různé sladkosti. Střelnice,
siloměry. Matějů utratil šesták, smutně šel
domů, já zatím neutratil nic. Měl jsem šesták
pořád. Když Matějů odešel, pustil jsem se do
radovánek. Projel kolotočem, pojedl marcipán a
pak... Pak jsem sáhl na svěřené peníze na
vykoupení a pokřtění malého černocha... Do
večera utratil jsem dvě zlatky...
II
Náš pan katecheta hrál rád karty. Toho dne, když
jsem sáhl na svěřené peníze, hrál celé odpoledne
jednadvacet s panem učitelem, panem farářem a
panem starostou v hostinci mého strýce. Karta mu
špatně padala. Prohrál již poslední zlatku, když
jsem se vrátil obtížen sladkostmi i svědomím do
hostince.
„Pojď ven,“ řekl ke mně, „chci s tebou mluvit.“
Vyšli jsme na chodbu. Kolena se pode mnou
třásla. „Už ví všechno! Je vševědoucí! Už je to
tady.“
„Kolikpak máš peněz, co jste sebrali na
vykoupení a pokřtění černocha?“
Div jsem se nedal do breku. „Já chci vědět,
kolik máš!“
„Osm zlatých,“ vykoktal jsem.
„Tak je sem dej,“ řekl pan katecheta.
Kámen mně spadl ze srdce. Vytáhl jsem opasek.
Tady bylo těch osm bílých zlatníků, všechny s
andělíčky. Pan katecheta pohladil mne po hlavě,
vstrčil osm zlatníků do kapsy a šel dál hrát
karty.
Pozoroval jsem po večeři hru. „Já to hopnu,“
řekl pan katecheta.
„Hopněte to, velebný pane,“ pravil pan učitel.
Byly v banku dva zlaté. Pan katecheta vytáhl si
eso, sedmu a desítku.
„Jsem trop,“ řekl, sáhl do kapsy a klidně
položil na stůl dva zlatníky s andělíčky... Mé
zlatníky... Do desíti hodin prohrál všech osm
zlatníků.
Vyšel za mnou na chodbu. „Jistě už nemáš žádné
peníze? Víc jste nesebrali na černocha? I vy
kluci mizerní, takhle se nedočkáte pokřtění
ubohých černochů.“
A nedočkali jsme se.
III
Druhého dne při náboženství řekl pan katecheta:
„Včera byly už mně odevzdány sebrané peníze.
Poslal jsem je a doplnil. Za tři dny je má
arcibiskup v Alžíru. Sbírejte na druhého. Bůh
vás síliž ve vašem předsevzetí, peníze ale
odvádějte přímo mně.“
A pan katecheta je zase v jedníku odváděl panu
starostovi, panu farářovi a panu učiteli...
Tak jsem se s panem katechetou přičiňoval o
pokřtění ubohých malých černochů v Africe. |