|
Jako konceptní praktikant u místodržitelství v
Zadaru v Dalmácii měl jsem příjem 53 zl.
měsíčně. Bylo to v době, kdy místodržitelem se
stal generál B. Tento muž zmítal se stále v
rozporu mezi vojákem a byrokratem a z toho
rozporu vzešla podivná povaha. Stal se míšencem
mezi oběma směry, neměl rád Italů a nás,
praktikanty tituloval: „Herr Kollege“. Co potom
dále mluvil, to už mělo ráz spíše vojenský.
A tak jsem mu s 53 zlatými měsíčně pomáhal
zachraňovat Rakousko před italskou iredentou. 53
zlatek není příliš mnoho a možno říci, že jsem
se příliš také nenamáhal takový obnos s tím
zachraňováním státu.
Jednoho dne dal mě místodržitel k sobě zavolat a
řekl: „Herr Kollege, zítra mají iredentisté
schůzi. Posílám vás tam. Při nejmenším výkřiku
to rozpusťte. - Adieu!“
Tenkrát jsem si tam právě namlouval jednu dámu z
městské společnosti a tu hodinu, kdy byla
zahájena iredentistická schůze, měl jsem se s ní
právě setkat. Toto setkání mělo býti
vyvrcholením naší známostí. A místodržitel mně
to všechno zkazil! K tomu mít jen těch 53
zlatých měsíčně, to by dopálilo i rakouského
vlastence.
Šel jsem do té schůze, břinkaje vztekle šavli
uniformy a zasedl za stůl vedle předsedy,
svolavatelů schůze a řečníka.
Začátek schůze byl mnohoslibný. První věta
zněla: „Přátelé, jak je vám známo, signor
generál é porco!“ Pak to bral řečník po řadě:
„Il signor ministro é individuo e porco!“
„Porco!“ zahučelo v sále. Následovaly další
osobnosti a postavy hrající nějakou roli v
tehdejší vládě a vždy za jejich jménem rodným
připojil řečník jiné jméno, které důsledně
nebylo křestní.
Tak hezky proti Rakousku jsem ještě mluvit
neslyšel. Při každé nadávce posluchači tleskali
a já zatím, jako by se nechumelilo, ořezával
jsem si nehty.
Třiapadesát zlatých je třiapadesát zlatých. Se
stovkou možná že byl bych něco pro Rakousko
učinil. Takhle jsem se šťoural v zubech, zatím
co vedle mne řečník hřímal: „Il signor generál é
porco!“
„Porco!“ souhlasili přítomní.
Pak následovala řada velezrádných projevů, během
nichž jsem ořezal tužku do polovičky.
Předsednictvo hledělo na mne důvěrně, řečník
dodal si odvahy a pronášel věty, za které by ho
jistě signor místodržitel rád dal pověsit.
Vzpomněl jsem si, že mám v kapse kostěnou lžičku
na vybírání ušního mazu, i použil jsem jí a
bavil jsem se tak dlouho, dokud řečník naposled
nezvolal: „II signor general é porco!“ a pokud
poslední výkřiky souhlasu: „Bravo, é porco!“
nedozněly v sále.
Za třiapadesát zlatých je těžko něco dělat pro
Rakousko. Pak jsem šel do vinárny, když předseda
schůze bodře mně byl poplácal po zádech u
východu a řekl: „Bravo, signore!“ Ve vinárně
napsal jsem osobní raport
generálu-místodržiteli.
Toto oznámení o průběhu schůze bylo velice
stručné: „Na schůzi shledal jsem vše v pořádku.“
Ještě v noci dal jsem místodržiteli tento raport
doručit, poněvadž si potrpěl na přesnost a potom
jsem zůstal až do rána ve společnosti několika
úředníků. Ráno šel jsem spát a poněvadž úřední
hodiny počínaly o deváté, přišel jsem správně v
půl jedenácté do kanceláře, ježto přednosta mého
resortu, hrabě T., chodil po jedenácté.
Před kanceláří na chodbě čekal na mne sluha a s
utrápenou tváří mně hlásil, že Excelence pan
generál-místodržitel chodí po salonu, břinčí
šavlí, zkrátka, že je zle a že mám k němu ihned
přijít. Vidíte, pánové, co člověk zkusí za 53
zlatých!
Excelence uvítala mě strašným pohledem. „Ptám se
vás, člověče, proč jste nám to provedl? Říkal
jsem vám, nařídil, že máte schůzi rozpustit, vy
jste tak neučinil. Napsal jste v raportu, že je
všechno v pořádku a celý Zadar dnes o ničem
jiném nemluví než o tom, že mě nazvali na schůzi
porco. Je to pravda?“
„Je.“
„Pak spáchali velezradu. Pravda?“
„Pravda.“
„Jak jste tedy mohl napsat: Vše v pořádku? Víte,
že jste v disciplinárním vyšetřování?“
„Excelence,“ řekl jsem, „kdybych byl schůzi
rozpustil, byli bychom měli aspoň pět
interpelací v parlamentě, o domácím sněmu ani
nemluvím, byli bychom měli asi dvě stě úředních
přípisů a dotazů a Excelence by je nestačila
podpisovat a vydávat rozkazy. Takhle máme
pokoj.“
Pan místodržitel se hluboce zamyslil. Neměl rád
to dopisování. „Víte,“ řekl rozšafně, „když to
náležitě rozebereme, tak máte pravdu. Můžete
jít, ale příště to nedělejte.“
Za týden všichni iredentisté v Zadaru bodře mě
zdravili po ulicích. Jednou dokonce jsem
zaslechl, jak dva si o mně povídají: „To je náš
člověk.“
Nevěnoval jsem tomu pozornosti a bylo mně to
celkem lhostejné. Za 53 zlatých nemohl jsem nic
jiného dělat. Ke konci druhého měsíce stala se
však věc, která podkopala mou slibnou kariéru.
K místodržiteli dostavila se totiž deputace
iredentistů a žádala, aby na jejich novou schůzi
neposlali nikoho jiného než mne, poněvadž jsem
„un buono uomo“.
Jejich skromné přání nebylo vyplněno.
Místo na schůzi v uniformě, poslali mě bez
uniformy domů a měl jsem po kariéře. |
