Jak pan Rosol fotografoval pytláka

„Řekněte mně, pane hostinský,“ zeptal se jeden náruživý fotograf amatér, dlící v Pazourkově na letním bytě v hospodě U Kalichu, „jsem zde již přes čtrnáct dní a často jsem se pokusil promluviti s lesníkem Šňupkou, ale vždy bezvýsledně. Je to až ponižující, jak se ke mně chová, a kdykoliv ho potkám, mračí se strašně. Co to v tom může, proboha vás prosím, být?“

„Pane doktore,“ řekl hostinský, „to je velká legrace s tím Šňupkou, kterou vám milerád budu vyprávět:

Loni bydlil naproti u sedláka Šviháka jakýsi pan Rosol z Prahy, který po celý den kolem běhal s fotografickým aparátem, a všechno fotografoval, co se mu namanulo.

Sedláka Šviháka měl již dlouho lesník Šňupka v podezření, že pytlačí, ale nikdy nepodařilo se mu přistihnout ho při činu. Když tak delší čas pozoroval milého sedláka, vypátral, že Švihák vyslídil, kudy chodí pořádný srnec a pravděpodobně že pokusí se ho složit. Bylo tedy třeba dát bedlivý pozor. Náš lesník je chytrá hlava, i tu nechal roznést po vsi, že na několik dní musí do města k lesnímu úřadu, a skutečně odjel jednoho rána také poštou. Že však venku, kde silnice protíná les, opět vystoupil z vozu, o tom věděl jen postilión, jehož mlčení vykoupil Šňupka dobrým spropitným. Maje límec svého
pláště vysoko vyzdvižen a zelený klobouk s pérem vtlačen hluboko do obličeje, připlížil se lesník k hustému podrostu, kam uschoval pušku, a odtud kličkoval křovinami, až přišel v blízkost místa, kde srnec chodil „výměnou“. Za hustým křovím ukryl se v očekávání věcí budoucích. Tam seděl tak dlouho, až nastal večer. Pytlák nechal však na sebe čekat.

Pod ochranou noci plížil se Šňupka lesem do své myslivny, aby před východem slunce opět nastoupil cestu ku svému úkrytu.

Takřka celý týden prováděl tyto manévry, aniž by to mělo kýženého výsledku. Podezřelý sedlák Švihák byl buď nevinen, nebo větřil nebezpečí. Konečně bylo tak dlouhé čekání lesníku příliš hloupé, a tak jednoho odpůldne vrátil se oficiálně z města.

Ještě téhož večera seděl v mé hospodě u stolu denních hostů, aby zapil svůj smutek nad nezdařeným číháním a vynahradil si, co promeškal. Přítomnou honorací byl Šňupka srdečně uvítán a brzy byl v nejlepší náladě. Potom přišel letní host od Šviháka a hned dal se do hovoru s lesníkem.

„Pomyslete si, pane lesní,“ spustil, „co se nestalo za vaší nepřítomnosti? Objevil jsem velmi nebezpečného pytláka, což vám jistě nebude lhostejno!“ Šňupka vytřeštil na něho oči a zatím náruživý fotograf amatér pokračoval:

„Jak víte, zajímám se velmi o fotografické snímky v přírodě a potloukám se celé dny po lesích. Téhož dne, kdy jste odjel do města, odebral jsem se odpůldne do lesa, hezký kus od místa, kde křižuje silnice les, abych tam ofotografoval nějakou zvěř. Najednou viděl jsem, skryt za křovím, jak z druhé strany plíží se tajemně zahalená postava, která nemohla být ničím jiným, než pytlákem. Ani jsem se nehýbal, ne snad ze strachu, nýbrž abych vzácný obrázek nezkazil. Pak jsem spustil momentní uzávěrku ve fotografickém přístroji, klaplo to jemně, a já jsem se odplížil bez hluku odtud a spěchal co nejrychleji domů, abych desku ihned vyvolal. Snímek jest, jak uvidíte, výborný. Jistě, že vaše zkušenosti dají vám hned poznat, jaký prohnaný lotr mně stál nedobrovolně za model.“

Po těch slovech podal lesníkovi desku s poznámkou, že doposud mu nepřišly fotografické papíry, aby mohl zhotovil fotografie.

Lesník podíval se na fotografickou desku jednou, podruhé, pak se zřejmým rozčilením podržel ji proti světlu a zaškaredil se hrozně a strašlivě. Konečně červený v obličeji zeptal se hrubým a velkým hlasem:

„U všech čertů, ukazoval jste tu desku někomu?“

„Jen sedlákovi Švihákovi, u kterého bydlím,“ byla uděšená odpověď.

„Krucityrken!“ vyrazil lesník Šňupka.

„Kdyby jen ti zatracení lufťáci zůstali raději doma, a do jejich fotografických aparátů aby uhodilo sto hromů!“

To je celá historie, proč on s vámi nemluví, když vás potká s fotografickým aparátem, poněvadž chová obavu, byste ho také neofotografoval jako pytláka, jak to udělal nešťastný pan Rosol!“