|
Dne 20. února 1855 objevil kancelářský pomocník
francouzského konzulátu v Bejrútě Peretié nějaký
nápis klínovým písmem psaný na skále za
Bejrútem. Francouzská vláda vyslala celou
výpravu učenců, aby nápis ten rozluštili. Při té
příležitosti došlo k šarvátkám s domorodci a dva
učenci byli tak potlučeni, že nepodařilo se jim
nápis ten rozluštit, neboť podlehli ranám v
bejrútské nemocnici.
Zachránil se z nich jen jeden, který přinesl do
Evropy zprávu o ohromné důležitosti toho nápisu
pro celý vzdělaný svět.
Nikdo však nepochopí důležitost tohoto nápisu,
který sám vročen v měsíci Bullu XIV. a zní: „Já
Esmunazar, král sidonský, jsem synem krále
Tabzuta a královny Amastarty a patří mně
kanaánská města Dor a Jopé v Sáronské rovině.“
Dobrý král Esmunazar! Aby to věděli za
půltřetího tisíce let, napsal to na skálu. Ten
objev odpykali životem dva lidé. Na bejrútském
hřbitově jsou pochováni a nad jejich hrobem je
nápis: „Zde odpočívají pánové Kamil Decorialle a
José Butri, řádní členové Akademie věd a umění v
Paříži. Padli v zájmu vědy.“
Snad za dalších tři tisíce let objeví někdo ten
nápis. Je však naděje, že si toho nevšimne,
neboť nebudou lidé tak malicherní. Jim nebude
jistě nic do toho, že kdysi žil nějaký Kamil
Decorialle a José Butri a před půltřetím tisícem
let před nimi nějaký Esmunazar, král sidonský.
Bude to snad jiná generace, než generace
historiků a učenců s bezvýznamnými objevy.
Dnešní lidstvo však ty hračičky baví.
Rozhovořil se vážně se mnou jeden pán o tom,
zdali se cítí houser potupen, když mu škubají
peří.
„Víte,“ řekl, „baví mne přemýšlet o tomto
případu. Představte si housera, pyšně
vykračujícího, housera, cítícího sílu mužství v
sobě, když objeví se oškubaný mezi husami. Mohou
míti husy k němu úctu?“
Muže toho bylo mně líto. Přemýšlel o oškubaném
houseru a sám byl plešatý.
Na Smíchově v Palacké třídě je dům, v jehož
prvním patře na dveřích čtete vizitku: František
V. Hýnek, vynálezce. Mluvíte-li s ním, řekne
vám: „Věřte mne, že mne baví stále něco
vynalézat. Neslyšel jste o mých patentních
podvlékačkách? Dovolíte, já se před vámi
svléknu. Vidíte nyní podvlékačky? Patent můj
zaleží v tom, že podvlékačky ty trhnutím této
šňůrky, jak vidíte, proměňují se okamžitě v
plavky. Trhnu touto šňůrkou, mám z nich ženské
kalhoty, touto šňůrkou zapnu, touto spustím na
zem, touto plavky, touto obyčejné podvlékačky.
Je to náramně praktický vynález.“
Pomyslil jsem si, že by to někdy mohlo dopadnout
tragicky, kdyby si spletl šňůrku, za kterou by
právě potřeboval co nejrychleji zatáhnout.
„Pět let, pane, celých pět let,“ pravil
vítězoslavně, „proseděl jsem nad problémem
podvlékaček.“
V časopise Animal World, šířícím zájem o
přírodu, viděl jsem podobiznu muže, který za
svůj život (dvacetileté působení) vypěstoval sám
z housenek 20 000 motýlů. Za rok tedy 1000
motýlů, za den tedy, přesně vypočteno (také
takové bláznovství), 2 celé motýle a 74 desetin
motýlů. Po dvacet let se bavil ten dobrý muž s
housenkami, s larvami motýlů a bylinných vos.
Dvacet let zajímalo ho 20 000 nevzhledných tvorů
s třemi páry noh hrudních a s bradavkovitými
panožkami.
Předešle zas slyšel jsem hádat se dva faráře o
exekviích. Exekvie jsou (také velmi důležitá
věc) řád, kterým pochovává se tělo křesťanské.
Hádali se o to, zdali smějí kněží nésti mrtvolu
laika a naopak zas kněží mrtvolu biskupovu a
zdali v průvodu pohřebním jsou mrtvoly laiků
nohama vpřed a mrtvoly kněží hlavou.
Pak se bavili o tom, proč, když pohřbívají
papeže, nesou se svíce žluté a proč jinak se
užívá svící bílých. Dovolil jsem se jich optat
proč... ne, to by bylo konfiskováno.
V Německu mně vyprávěl jeden policejní strážník,
jak se baví při sbírání konfiskovaných časopisů.
Poněvadž nemůže soukromé exempláře zkonfiskovat,
dává si pozor, zdali někdo nečte na ulici
zabavený časopis. Zpozoruje-li takového člověka,
přistoupí k němu u zatkne ho, neboť on
rozšiřoval nebo udělal pokus rozšiřovat zabavený
časopis. „Nu, jak to?“
„Nu, představte si, že by se mu mohl někdo dívat
přes rameno do toho listu a přečíst si zabavený
obsah.“
Ach, baví se to lidé všelijak.
Česká akademie věd a umění vydává staré
modlitby, do naučného slovníku přicházejí lidé,
kteří napsali Krátký dějepis církve Páně s
obzvláštním ohledem na Českou vlast nebo Otčenáš
v desateru modlitbách pro dítky, na gymnáziu po
osm let mučí studenty s latinou u učením se
nazpaměť, s latinskými historiemi hrdlořezů a la
César, jehož rčení, jako „kostky jsou vrženy“,
táhnou se i do dějepisu, který je taktéž
opěváním jiných hrdlořezů.
Reformu osnovy obchodních škol dávají k
posouzení univerzitnímu profesorovi dějepisu, na
obchodních akademiích vychovávají dorost
obchodní tím, že musí se naučit nazpaměť
roztomile blbé formuláře obchodní korespondence:
„Sděluji s Vámi zdvořile, že právě došel Váš
ctěný pytel kávy.“
Vládní rada Režábek vychovává obchodní dorost
pasátními větry ze své knihy o zeměpise
obchodním a tím, že posluchači obchodní akademie
musí se naučit nazpaměť všem městům někde v
Africe mezi lidožrouty, proslulými obchodem s
otroky, aby v tom bylo něco obchodního.
Ovšem každý se baví, jak může. Někdo zastřelí za
den 2000 divokých kachen nebo přes 6000 bažantů
a někdo si chytá vši a bývá přitom chytřejší.
Někomu zas nedá spát, zdali Iliada a Odyssea
pocházejí od téhož pěvce, zda latiníci říkali
Cicero či zda to vyslovovali Čičero.
Ostatně nebožtík kníže Schwarzenberg k stáru
bavil se přemýšlením, přijde-li jedno kožené
jablko na 2 krejcary, zač jsou kalhoty jeho
sedláka. |
