I.
Pan Kmoníček z Pardubic byl člověk umírněný.
Jedna z těch jemných povah, která se neprotiví
ničemu a přejde různým utrpením s rozkošným
klidem. Dá-li mu na jednu, nastaví druhou a
řekne vám nanejvýše se srdcervoucím pohledem:
"Proč mne tepeš?" Můžete ho klidně při jízdě v
tramwayi srazit se stupátka na koleje, abyste
měli více místa a pohodlí. Chvíli zůstane sedět
na dlažbě, dívá se, jak se tramway vzdaluje, a
na otázku strážníka odpoví, že sám spadl svou
neopatrností, neboť má strach, že byste mohli
mít z toho nepříjemnosti. Jest velice delikátní.
Cítí-li v tlačenici cizí ruku ve své kapse, kde
má tobolku, nechá ji tam, poněvadž se obává, že
by mohl vzniknout skandál, kdyby domnělý kapsář
tvrdil, že se v tlačenici zmýlil a spletl si
svou kapsu s kapesníkem s jeho kapsou. Když tlak
povolí, velmi delikátně ohmatá svou kapsu a
zjistiv ztrátu peněženky vzdychne jen: "Už
ano..." Můžete mu v restauraci vylít za krk
omáčku z pečeně, nečiní žádných výčitek
číšníkovi, nýbrž uzná, že politý omáčkou je ve
společnosti nemožný, zaplatí za porci, kterou má
ve způsobě skvrn na vestě, kalhotech i za
košilí, a odchází odevzdav tomu, který ho polil
a znemožnil, spropitné.
Takovým byl pan Kmoníček. Za jeho ženou mu
chodil stavitelský asistent Wiegner a tu on
zjistiv nevěru, navštívil pana Wiegnera a prosil
ho, aby ho vyslechl. Bylo to snad prvně v
životě, kdy strojil se k prudčímu tónu a spádu
řeči. Cítil v sobě dokonce trochu uražené
ješitnosti, jakou mají všichni oklamaní manželé.
Připravoval se na prudčí útok a musil
vyslechnout ihned při vstupu z úst mladého muže,
jakým právem vpadá on, Kmoníček, do jeho
domácnosti.
Pan Kmoníček, aniž by si toho byl vědom, se
usmál. "Pane Wiegnere," pravil měkce, "právo je
pravý směr nějaké činnosti. Řekneme-li
například: zima má svá práva, pomyslíme si:
mrznouti je právem zimy, ale smysl práva
vystupuje teprve při jednání s lidmi. A tu
jmenujeme právem to, co smíme. Jiné je totiž
moci, jiné musiti, jiné směti a jiné opět
slušeti a býti mravným. Neboť pokud má síla
stačí, potud mohu, co nutnost na mne vymáhá, to
musím činit, čím nikomu žádné křivdy nečiním, to
smím konati, co je obyčejem vzdělaných, to
sluší, co před rozumem a bohem má býti, to je
mravné, pane Wiegnere. Mohu zpívat, když mám
příjemný hlas, musím pít, když mám žízeň, smím
uzavírat obchodní smlouvy, když to nikomu
neškodí a nekřivdí, sluší mi uctivě pozdravovat
důstojné lidi, jichž si vážím, důstojně mluviti
a jednati je má povinnost vždy a všude. Vše to,
co činiti smím, je mé právo. Kdo činnost mou v
tomto směru poškozuje jakýmkoliv způsobem, ten
mně křivdí. Mám například právo své knihy dle
libosti půjčovat, ale křivdu bych páchal,
kdybych půjčoval cizí knihy dle libosti."
"Máte mnoho knih, pane Kmoníčku?" "Prosím,
přijďte si někdy prohlídnout mou knihovnu, pane
Wiegnere." Tím celá záležitost byla velice jemně
ukončena a pan Wiegner veřejně, pod záminkou, že
si chodí vypůjčovat knihy, vypůjčoval si ženu
pana Kmoníčka.
A toho dobráka odvedli. Když v kavárně se ho
ptali, jakým právem, poněvadž upsal 50.000 K
válečné půjčky a v jednom křídle své továrny na
sušení perníku zařídil na svůj náklad nemocniční
pavilon pro raněné vojíny, řekl opět tím měkkým
hlasem: "Má-li se určiti, co je právo v tomto
případě, nutno zjistit, co je mé, co tvé, co je
naše a vaše, poněvadž právo se zakládá na jistém
dělení, na jistém omezování se. V přírodě
používá jeden tvor tvorů ostatních, pokud jej
nutnost nebo pud k tomu dohání, i kdyby
používání jich bylo spojeno s jejich zkázou.
Hladový tygr roztrhá gazelu a sežírá ji, pokud
není nasycen. Tak se to má i se státem a s jeho
občany jako v přírodě. Stát, vedený určitým
pudem, používá svých občanů, třebas by to bylo
spojeno s jich zkázou. Občané jsou státu
prostředkem k jakémukoliv účelu." Rozmluva ta
byla veřejnou, kavárenskou, a tříměsíční
vyšetřovací vazba, která následovala po této
rozmluvě, nijak nevyvedla pana Kmoníčka z
rovnováhy, neboť on byl jist, že vojenský soud
jeho přece nemůže vinit z výroku, že Rakousko je
hladový tygr a vojáci že jsou gazelami, které on
sežírá, jak mu bylo vytýkáno, že řekl. Ve
vyšetřovací vazbě upsal na radu svého právního
zástupce ještě nových deset tisíc korun na
rakouskou válečnou půjčku a vyšetřování bylo
proti němu zastaveno. Stín podezření, který na
něm zůstal, provázel ho až do dolnorakouského
německého pluku.
Kaprál Tillerhahn, kterému byl doporučen
představenými, vysvětloval mu denně na cvičišti,
co je právo i co je moc. Svobodník Donnersteker,
idiot z nějaké alpské almy, dal si velice na tom
záležet, aby Kmoníček poznal práva občanů.
Stokráte za den vrhal se na jeho povel do
hnusného bláta, a když jednou přišli k velké
louži blátem prosycené močůvky, rozkázal mu
desetkrát za sebou udělat do zapáchajícího bahna
nieder. A když přišel potom do řady, vykopl ho
kadet Stuffer velkým kopancem z řady,
poznamenávaje, že je to nejlepší, co může udělat
s tím českým smraďochem.
Když večer v šeru chodby celou tu záležitost
probíral s jedním českým vojákem, kterého
dopoledne poručík Glaser s patřičnou nadávkou
uhodil pěstí, až mu z nosu tekla krev, a když
rokovali o tom, co je to právo a důstojnost
lidská, ovšem potichounku, tu měl pan Kmoníček
nevyjasněný pocit jakéhosi zahanbení a nesměle
řekl: "Kdyby to byly moje šaty, já nevím,
jest-li bych si byl lehl do té močůvky, ale šaty
jsou erární a kromě toho měl jsem tolik pevné
vůle, abych uposlechl." Měl při tom, když řekl
slovo erární, také jakýsi pocit, on že není též
svůj, že je též erární stejně jako šaty a že s
ním mohou dělat co chtí, honit bez příčiny po
cvičišti, bez příčiny poroučet, aby padal do
bláta a půl hodiny střídavě po jedné noze s
vypjatou hrudí provádět nesmyslný "marsch eins".
Pak ho přeložili k maďarskému pluku, kde ho
denně tloukly vyšší i nižší šarže, kde slyšel
denně tucty nadávek, které byly na něho
adresovány a při tom všem, když snil v
myšlenkách, představoval si, jak na pochodu pod
tíhou všech muk padne, jak budou do něho kopat a
jak bude umírat, a když mu vrazí hejtman Vorosy
ostruhy do břicha při kopnutí, jak tiše skoná v
blátě příkopu a pronese poslední slova: "V ruce
tvé poroučím, Pane, ducha svého".
II.
Na druhé straně kordonu, který, podporován celou
sítí chodeb opevnění, zákopů a drátěných
překážek a opevněných pahorků, nás dělil od
rakouského území, dokázali jsme opět my svou
sílu. Ten kordon jsme protrhli na Lipě. To byl
zápas o princip práva. Přes drátěné překážky
natáhla se ruka českého vojáka-revolucionáře a
srazila čepici rakouskému jenerálu. Byl to
strašný výpad, jako dobrá rána při boxerském
zápasu přímo mezi oči. Postižený lapá dech a
čeká, kdy přijde druhá přímo do srdce, která ho
svalí na zem.
Pan Kmoníček v tu chvíli, o které budou jednou
mluvit dějiny, viděl u střílny celý náš hrozný
útok na rakouské posice. Ti lidé, porážející
maďarsko-rakouské pluky, ničící vše, co jim
přišlo do cesty, byli také Češi, jako on. U něho
na hlavě hnusná šedivá rakouská čepice s šedivým
knoflíkem a ještě ošklivějším jménem, a u těch
jeho bratrů, rozbíjejících řady Maďarů a
Rakušanů, na furažce červenobílá stužka.
A když tohle viděl, bylo mu jasné, že právo je
na straně těch, kteří nosí české barvy v té
hrozné řeži, kde jsme pracovali noži, abychom
pobili co nejvíce nepřátel, poněvadž historie
naše nás naučila, že to smíme učinit. A to bylo
naše právo.
III.
Naši seřazovali u první linie dobytých zákopů
partie zajatců. Ve skupině, ve které byl pan
Kmoníček, bylo asi 200 Maďarů a Němců, celá řada
důstojníků od jeho setniny, hejtman Vorosy,
poručík Miczkás, nadporučík Farkas. Všichni byli
zděšeni a celé tucty Maďarů křičely, jakmile šel
mimo český dobrovolník a podíval se na ně:
"Vagyung Csehek! My jsme Češi!"
Důstojníci byli bledí, zamazaní, vyděšení, jak
je strašná vlna našich bodáků vyhodila z
opevněných posic a ze tmy zákopů na pole zkázy.
Byli bez čepic, bez šavlí.
A když po cestě sem viděli ty stohy pobitých
obránců Rakouska, třásli se ve chvíli
seřazování, očekávajíce, že ten spontánní hněv
našich bude znamenat i zde jejich úplné zničení.
Někdo jim tvrdě rozkazoval česky, aby se
seřadili do čtyřstupu. Hejtman Vorosy počal
odpočítávat: "Egy, kettö, ein, zwei."
V tom vyskočil z řady pan Kmoníček. "Lezeš
nazpátek do řady," zvolal s hrozným vztekem,
který propukl u něho najednou, "teď je konec
panství. Teď vedu já vás. Pochodem pochod!" a
obraceje se k řadě dobrovolníků, stojících v
záloze, vykřikl radostně a jásavě: "Na zdar,
hoši, ať chcípne Rakousko!"
Tak se pan Kmoníček vzbouřil.
Zajatí Maďaři šli za ním a Kmoníček, náš dobrý
Kmoníček, rozkazoval důstojníkům: "Natahuješ
lépe ty svoje hnáty, a ty zas chodíš, jako
kdybys měl kosti v břiše. To se týká také tebe,
hejtmane, vypni víc prsa a neklať se v chůzi
jako tamhle ten pitomec fähnrich Zerebrö. Já už
dávno věděl, že z vás nebudou žádní vojáci, i
kdyby vám to člověk vtloukal denně do hlavy,
svinští rekruti. Nadporučíku Farkasi, vytáhni tu
svou kočičí hlavu něco výš, takhle to vypadá,
jako bys hledal svoje ztracené štěstí na
vojně..."
"Vidíte," řekl k naší stráži, "že jsem se přece
jen něčemu naučil v Rakousku, a poněvadž jsem se
tomu musel naučit, rozumím vám teď dobře, proč
jste pracovali noži." |