|
Chtěli byste vědět, jak jsem se stal Maďarem,
velectění pánové? Jmenoval jsem se původně Jura
Ogárko a pocházím ze Žibřitova nad Krupinou,
víte, tam, kde viděti Sično, vrch ďáblův, a
jezírko „Pěti matek“, jež tam před dávnými časy
utopily své dcery, aby jich Kumáni neumučili. Ze
Žibřitova vídal jsem kouř na Šťávnici, kde
dolují na zlato a odkud vytéká potok dolů k
Almáši, v němž jsme rýžovali zlato, zachycené ve
starých košťatech, ponořených do vody.
V těch dobách neuměl jsem maďarsky, nagysagos
uraim, velectění pánové. V té době byl jsem
takovým usoplencem a rozuměl jsem jen slovensky.
Můj nebožtík otec s celou vesnicí neznali než
slovensky. Od Šťávnice do Žibřitova na Krupinu a
od Krupiny na Almáš, z Almáše nazpět do Šťávnice
daleko široko byli jen samí Slováci. Abych vám
tedy vysvětlil, jak to vlastně přišlo, že jsem
se stal Maďarem, musím napřed vypravovat o našem
ubohém faráři. To mně bylo asi pětačtyřicet let,
když jednoho dne v zimě roztrhali nám vlci
našeho faráře. Abych vám to vysvětlil, musím vám
říci, že Žibřitova, naše vesnice, jest v
hlubokých lesích a že vlci v zimě chodí až k
vesnici. Tak také jednoho dne přišli si pro
našeho faráře, když vyšel se modlit do boží
přírody. Z ubohého faráře zbyly jen boty.
Důkladné práce byly ty boty; dnes už takových
nedělají.
Když se po okolí rozneslo, co vlci vyvedli
našemu faráři, počaly jezditi k nám komise jedna
za druhou. Přijeli páni ze Šťávnice a páni z
Krupiny, samí Maďaři, a lámaně slovensky říkali,
že jsme psi slovenští, že jsme měli vykopat na
vlky jámy, pobít vlky a udělat vše možné na
záchranu našeho faráře. To jsem už byl starostou
v naší obci a omlouval jsem se urozeným pánům.
Oni však trvali na svém, že jsem bídný pes. To
snad neračte vědět, že „kutya“ - čte se kuťa -
znamená v maďarštině psa. A tak páni ze Šťávnice
byli samé kuťa, kuťa, a podobně i páni z
Krupiny. A já jsem těm pánům nic neudělal,
pohostil jsem je kuřaty, a když jsem poslal pro
víno do Krupiny svého nejmladšího syna Ondrušku
- je to od nás tři hodiny, šest tam i zpět -
přišel jsem o syna, poněvadž se od té doby posud
nevrátil. Dle všeho sežrali ho také vlci. I
kdyby se byl vrátil s vínem, nebyl bych jím mohl
stejně posloužiti velkomožným pánům, poněvadž
zatím už páni odjeli a ještě v saních hrozili
mně pěstí a říkali: „kutya, kutya, legnagyob
kutya, největší pse!“ Abych tedy dále vyložil,
co se zběhlo, musím vám říci, že jsem měl dceru
Marju. Byla to pěkná dívka a chodila vždy čistě
oblečena, až z toho byly pomluvy. Byla by se
stále převlékala, kdybych jí to nebyl zakazoval.
Ubohá Marja! Když tedy přijela ta komise mně
vynadat za to, že vlci snědli našeho pana
faráře, byl mezi velkomožnými pány i pan
královský notář ze Šťávnice a ten najednou se
vrátil, když ostatní páni odjeli, a povídal:
„Věru, že jsi hlupý ako pes, isten biszony,
kutyi. Velmo ťážký trest budeš mať. Budeš
zavřitý ako černá sviňa, psí dušo, ako s hadom s
tobú zatočja. Vozmem napřed Marju sebú a pro
teba pošlem žandárov.“
A tak, ctění pánové, vzal Marju s sebou,
poručil, aby vlezla do saní, a odjel s ní, křiče
na mne, dokud nezajeli: „Kuťa, najvetší kuťa!“
Od té doby uplynul měsíc; zatím jsem, abych tak
řekl, pánové, dobře žral, abych měl z čeho
trávit v arestu, až přijdou pro mne četníci.
Četníci však nepřicházeli, nešla také Marja, což
bylo mně trochu divné. Tak jsem se vydal jednoho
dne do Šťávnice a šel se ptát po Marje, co je
vlastně s ní. Že se neztratí, když je v rukou
královského notáře, to jsem věděl, ale chtěl
jsem se jen také zeptat, zdali bych neudělal
dobře, kdybych raději sám se šel dát zavřít, než
čekat na četníky. Velkomožný pan královský notár
nebyl doma a šla mně otevřít má vlastní dcera
Marja. Měla na sobě pěkné městské šaty a dala
mně dvacet zlatých. Bylo to hodné děvče. Když
jsem se ptal, zač si je vydělala, povídala ubohá
Marja, že je velkomožný pan královský notář
svobodný; ona že napřed naříkala, ale pak že jí
velkomožný pán koupil náušnice. Zítra půjde na
nějaký čas k velkomožnému panu županovi, ten jí
koupí korálky. Zatím co jsme tak hovořili,
vrátil se velkomožný pan královský notář a
shodil mne se schodů. Proč jsem já, hloupé
hovado, také tam lezl. Měl jsem dvacet zlatých a
šel do krčmy. Abych vám to, ctění pánové,
vysvětlil, piji rád borovičku. Borovička třikrát
pálená je nejlepší ve Šťávnici u Samuela
Nagyiho. Tak jsem tam vypil litřík a bylo mně
smutno, poněvadž mně stále přicházelo na mysl,
že jsem urazil velkomožného pána, královského
notáře.
Ach, moji drazí pánové, věříte, když, jsem vypil
ještě půl litříku třikrát pálené borovičky, že
jsem plakal? Přišel pan Samuel Nagyi a povídá:
„Co řveš, starý blbé?“
Tak jsem mu svůj nerozum vyložil. Jak jsem šel k
panu velkomožnému královskému notáři, že jsem
tam chodit neměl a že já, vůl starý, ani nevím,
co se patří. A vypravoval jsem, jak to bylo s
vlky, s panem farářem, s mým nejmladším synem
Ondruškou, který se nevrátil s vínem, a s dcerou
Marjí. Že vlastně nevím, zdali se nemám dát
zavřít, když jsem taková hlava tupá. Pan Samuel
Nagyi povídal, že pány nesmířím, leč když se
stanu Maďarem, jinak že pro tohle všechno přijdu
na Komárno na pevnost.
Tak zavolali strážníka a ten mne odvedl na
městský úřad, kde mně vynadali a poručili, abych
zaplatil zlatku. Pak mne zavřeli dole do šatlavy
přes oběd a po obědě odvedli mne zase nahoru,
kde mně dali list se zlatkovým kolkem, že ode
dneška jsem Maďarem a že se nejmenuji Jura
Ogárko, nýbrž Béla Aladár. Tak se stal ze mne
Maďar před bohem i před lidmi a za těch patnáct
let, co jsem Maďarem, učím se maďarsky Otčenáš. |
