Jak se stal Jurajda atheistou

I

Jurajda, absolvent gymnasia v Hradišti, strojil se na studia do Prahy a za tím účelem odebral se na pouť na Velehrad, neboť Jurajda byl velmi nábožný mladík. Otec jeho byl klerikálním poslancem a při každé příležitosti říkal: „Ja sú katolické křesťan.“

Jeden strýček byl farářem, dva bratranci kostelníky a jedna jeho vzdálená teta svíčkovou babou. Jurajda sám ministroval po celé gymnasium, znal životy svatých otců nazpaměť a nyní měl jet do Prahy na universitu, ačkoliv byl by rád se stal „panáčkem“. Otec ale chtěl mít z něho advokáta, a tak Jurajda se svým strýcem farářem v nádražní restauraci v Hradišti naposled mluvil o Bohu a zapřísahal se, že zůstane i v nevěřící Praze katolickým řádným křesťanem. Přitom lil do sebe víno jako do štoudve a říkal stále: „Tož já sú katolické křesťan.“

„Tož, chlapče,“ loučil se s ním strýc farář. „Praha je obludné město. Tož víš, že nám tam utopili sv. Jana a včil to tam není lepší. Budou tě svádět na všech stranách k nevěře a tož ty jim povíš: „Víte co, lidičky, já sú katolické křesťan a katolické zůstanem až do smrti. Aj, chlapče, budu se rouhat a tož ty nebudeš slyšet.“

Po tomto kázání vzpomněl si Jurajda, že by mohl dostat od strýce ještě nějaké peníze na cestu na přilepšenou, i jal se hovořit něžným hlasem, že raději si najme pokoj jen pro sebe, aby nemusel od spolubydlících slyšet na všech stranách rouhání, ale to že bude ho snad stát víc peněz, než může vydat.

„Tož víš, chlapče, tu máš ještě dvanáct renských a drž se Boha. Budeš-li se Boha držet, Bůh tě neopustí a tož tě provede šťastně přes všechny překážky a drva.“ A Jurajda jel s nábožným srdcem do Prahy.

II

V Praze nestudoval, a pil pražská piva, a když si vzpomněl na Moravu, zašel do vinárny, kde vypil nějaké to vínko a snědl moravskou klobásu a řekl: „Já sú katolické křesťan.“

Po čtvrtročním pobytu v Praze přestěhoval se do bytu, kde bydleli dva technikové, Mrázek a Kolínko, s těmito uzavřel věrné přátelství nezkalené ničím jiným než tím, že Mrázek i Kolínko nevěřili v Pána Boha. Polemiky náboženské byly přenášeny i do hospody, kde ke dvanácté hodině noční křičel vždy Jurajda: „Jste pohané a luteráne a já sú katolické křesťan.“

Ke druhé hodině noční vždy se smířili a pohani s katolickým křesťanem táhli za zpěvu domů. Pak uvedli jednou Jurajdu mezi studenty Hanácka, kteří po půlnoci počali k neobyčejnému úžasu hodného Jurajdy zpívat píseň o zemácích:

„Pane bože nebeské, lenom tolik nebléské, nač pro hlópé zemáke bodeš dělat zázrake.. Nech si zázrak pro sebe, zemák roste bez tebe.“

Jurajda se rozčilil a počal hulákat: „Tož co si mám myslet, luteráni a pohani. Tož si včil zazpívám já.“ A jal se s hrozným nadšením zpívat:

„Morava nikdy věřit nepřestane, dědictví otců zachovej nám Pane...“

Letěl nádherně. Vzal s sebou stůl, dvě židle, a když se ocitl venku z hospody, křičel na bezbožné Hanáky: „Tož copak musím mezi vámi být, pohani, musulmani!“ Odebral se domů, kde pomodlil se k Bohu všemohoucímu, že ho šťastně převedl úskalím nevěry, a když vrátil se Mrázek s Kolínkem, spal již spánek spravedlivých na podlaze, kam uložil se za pokutu, že slyšel zpívat: ,,Nech si zázrak pro sebe, zemák roste bez tebe.“ Ráno měl nehoráznou žízeň a měl dělat kolokvium, jakousi zkoušku, že první semestr řádně poslouchal římské a německé právo. Chtěl zkoušku dělat, aby byl osvobozen od kolejného, neboť finance jeho povážlivě se menšily díky Smíchovskému akciovému pivovaru.

Jedna jen věc, vzhledem ke zkoušce byla na pováženou. Neznal ani řádky z římského a německého práva, jen měl nejasné tušení, že je to nějaká pitomost. Na druhé straně důvěřoval v pomoc boží a očekával zázrak se srdcem plným důvěry.

Jal se tedy listovat přednášky a pil vodu, ošklíbaje se a zuře. Taková žízeň a má jen dvacet krejcarů. Počal si tedy stěžovat svým spolubydlícím. Psí život. Peníze dostane až pozítří. Zítra dělá zkoušku. Je rozhodně třeba, aby si večer dodal kuráže, ale jak si má kuráže dodat, když má jen 20 krejcarů. Mizérie, nic než mizérie. Má k nim prosbu: „Půjčte mně dva renské.“

Mrázek a Kolínko podívali se na sebe a radili se. Pak přistoupil Kolínko, tváře se vážně, pravil: „Hochu, Jurajdo, půjčíme ti, ale musíš se rouhat...“

Jurajda vyskočil: ,,Sú katolické křesťan, pohani, raději zahynu, než abych se rouhal.“

„Nebudeš se tedy rouhat, Jurajdo?“

„Nebudu.“

„Je to tvé poslední slovo, Jurajdo?“

„Poslední.“

„Tedy se zde měj hezky.“

Odešli, zanechavše ho rozzuřeného. Pak sesmutněl a jal se mechanicky převracet přednášky z římského práva. Tedy se přece ve svém dohadu nemýlil. Je to pitomost. Na oběd nešel, zapálil si dýmku, lehl na pohovku, odhodil přednášky, kouřil a důvěřoval v Pána Boha. Odpůldne přišli Mrázek a Kolínko, a jako by ho neviděli, sedli si ke stolu a mluvili bezbožné řeči o tom, jak večer půjdou ku Flekům na pivo. Jaké tam mají dobré pivo.

Jurajda nevydržel. ,,Tož, lidičky, půjčte mně, pro boha vás prosím, aspoň renský.“ Díval se na ně jako obžalovaný na soudce před vynesením rozsudku.

„Jurajdo, rouhej se!“ zněla Mrázkova odpověď.

Jurajda mlčel. Mrázek s Kolínkem hovořili tedy dál klidně mezi sebou o flekovském pivu, až sebou Jurajda nepokojně házel na pohovce.

„Tož, kamarádi, ten renský.“

„Jurajdo, rouhej se!“

Hrozný duševní boj odehrával se v jeho nitru a Jurajda podlehl. Počal se rouhat, strašlivě rouhat, rouhat bezpodmínečně a žádal dva zlaté. Musel se rouhat znovu a dostal dva zlaté. Šli k Flekům a před Flekovic obrátil se Jurajda ku svým druhům:

„A přece sú katolické křesťan.“

Přišli až ráno domů, Jurajda se umyl a šel dělat kolokvium. Dopadlo to, jak jinak dopadnout nemohlo pro toho, který se vůbec neučil. Rouhání je vedlejší. Propadl při kolokviu na celé čáře, poněvadž na všechny otázky odpovídal nejasným blábolením.

To bylo před velikonočními prázdninami, které trvají měsíc. Ještě téhož dne odjel domů, kde celý měsíc studoval pilně, neboť chtěl dělat po velikonočních svátcích kolokvium poznovu. Na každou stranu přednášek napsal si: „Sú katolické křesťan.“ Doma obcoval denně mši svaté a vroucně se modlil k Bohu, aby mu byl jeho hřích odpuštěn a to rouhání smazáno ve knize života. Doma měli z něho radost a zásobili ho před odjezdem do Prahy slušnou sumou peněz. A Jurajda jel s nábožným srdcem do Prahy.

III

„Jurajdo, rouhej se,“ byla první slova, která slyšel od svých spolubydlících. Jal se je tedy napomínat, aby pamatovali na věčnost.

Bylo to házení hrachu na zeď. Chechtali se a křičeli jeden přes druhého: „Jurajdo, rouhej se.“

Jurajda odešel do kostela, večer nešel nikam, zopakoval si ještě jednou římské a německé právo a druhý den, důvěřuje v Boha a jist svou znalostí, odešel skládat zkoušku.

A Jurajda propadl na celé čáře po druhé, jako by se místo studia rouhal celé večery Panně orleánské.

Vrazil to poledne rozzuřen do hostince, kam chodili „pohané“ Mrázek a Kolínko a zvolal přes stoly: „Tož se rouhám, propadl jsem, sú atheista.“

A když strýc farář přijel do Prahy a nenašel ho doma, tu šel za ním do hospody mezi Hanáky.

A tam uprostřed nich zpíval Jurajda hromovým hlasem:

„Pane bože nebeské, lenom tolik nebléské,
nač pro hloupé zemáke budeš dělat zázrake.

Strýc farář zmizel rychle z hospody a za ním dozněla sloka:

Nech si zázrak pro sebe,
zemák roste bez tebe.“

„Chlap pohanské,“ odplivl si farář.