|
Když přijel Milan Špatina z Moravy do Prahy
studovat práva, věřil ještě v Pána Boha, dílem
proto, že byl z Moravy, a dílem proto, poněvadž
měl strýce farářem nedaleko Radhoště. Tento
strýc, než mu při loučení vtiskl do ruky
stokorunu, řekl k němu na nádraží: „Tož, Milane,
řekni: „Já sú katolické křesťan.“ „Já sú
katolické křesťan,“ odpověděl Špatina, maje
radost, že takové veřejné vyznání víry pomůže mu
ku stu korunám. „Já sú katolické křesťan,“
opakoval ještě jednou, „a s pohany v království
nepovedu žádné šplechty.“
Strýc ho objal a přidal ke stu korunám nových
dvacet korun. „Já sú katolické křesťan,“ znovu
opakoval Špatina, „a pohanům v království ruce
vykrútím.“ Po tomto prohlášení nedostal nového
přídavku a strýc starostlivě odvedl Milana do
vozu, neboť pozoroval, že vypité víno má ukrutný
vliv na jeho náboženské přesvědčení.
Když Špatina dlel v Praze již nějaký týden,
nijak nebyl zvrácen ve svém náboženském
smýšlení. Dokonce chodíval kolem kostela,
namlouvaje si v duchu, že tak vykonává všechny
obřady, které věřícímu jsou předepsány.
„Tož, já sú tělem na ulici a duchem v kostele,“
odůvodňoval své vycházky a litovával své krajany
v Praze, kteří dle jeho mínění jsou pohany.
Vedl s nimi vášnivé pře o náboženství a v
hostinci velice často odsedával si od nich se
slovy: „Tož já s pohany nesedím, já sú katolické
křesťan.“
Aby pak mohl se s nimi hádat o náboženství,
chodíval s nimi do hospody velice často a
utrácel pomalu strýcův příspěvek na měsíc.
Kolem dvacátého čtvrtého s hrůzou konstatoval,
že po včerejší návštěvě ,,U Fleků“ zbylo mu jen
pět haléřů.
„Vypůjčím se,“ rozhodl a šel k několika
krajanům. Krajané uvítali ho velmi vážně. „Tož,
vidíš, Špatino, včil jsme ti dobří a jindá u
tebe pohani. My ti půjčíme, Špatino, těch pár
renských do prvního, tož ale musíš se před námi
rouhat. Rouhej se!“
Ubohý Špatina prosil, aby to na něm nežádali, že
je katolické křesťan a že se rouhat nemůže.
„Tak renských nedostaneš, jen se rouhej, a
dobře, pak půjdeme na nějaký litřík ‚správného’
piva.“
Vida nezbytí, prosil nešťastník, aby mu dovolili
prohlásit, že se bude rouhat jen podmínečně.
Pohani na to nepřistoupili a trvali na tom, že
se musí rouhat bezpodmínečně, jinak žádné renské
a žádné správné pivo.
Špatina tedy je prosil, aby než se začne rouhat,
dovolili mu pronést: „Já sú katolické křesťan,
pohani!“
Po kratší debatě byl mu povolen tento ústupek,
Špatina posadil se na židli a strašlivě se
rouhal, při čemž se neméně strašlivě potil.
Pohani nechali ho rouhat se půl hodiny a pak mu
zapůjčili žádaný obnos a šli s ním na správné
pivo.
Druhý den ráno rozleželo se ubožákovi v hlavě,
co provedl, i šel do kostela kát se ze svého
hříchu. „Tož, pane bože, šak jsi viděl,“ naříkal
u vchodu, „už aj jsem zapomněl ‚Otčenáš, jenž
jsi,’ rouhal jsem se, a ba ani pohanům ruce
nevykrútil. Pane Bože, smiluj se nad mou duší,
tož se navrátím do lůna církve.“
Po této modlitbě vyšel z kostela, jsa velmi rád,
jak se v kostele hezky vyjádřil, aby pak hříšné
renské mu kapsu netížily a nepřipomínaly mu jeho
rouhání, propil ten Jidášův groš hezky zčerstva.
Pak se na tři dny do prvního odřekl světa a
počal studovat ke kolokviu.
Prvního přišly peníze od strýce zároveň s
dopisem, ve kterém byl Milan žádán, aby každý
večer řekl si na posteli hlasitě: „Já sú
katolické křesťan.“
Špatina okamžitě odepsal, že děkuje za peníze a
že i v podivných případech vždy říká, že je
katolické křesťan, kterým je dosud, ačkoliv v
Praze stali se i jeho kolegové z markrabství
pohany.
Maje peníze, splatil „pohanům“ dluhy a chodíval
s nimi na „správné pivo“, obhajuje vášnivě
náboženství a pronášeje příšerné posudky a
mínění o posmrtném životě pohanů, dokládaje se
svatým svým patronem, že se nikdy rouhat více
nebude. A rouhal se k poslednímu zas...
Zas šel se dlužit peníze k pohanům. Nevedli s
ním mnoho řečí, jen mu krajan medik řekl:
„Špatino, rouhej se!“
Nebyl mu povolen žádný ústupek a žádné
prohlášení.
Špatina se tedy bezpodmínečně rouhal za pár
renských. Jen když měl peníze v kapse,
prohlásil: „A přece sú katolické křesťan...“
„Tož víš, co jsi,“ řekli k němu „pohani“,
„mizerné Jidáš jsi.“ A do prvního Špatina vedl
život Jidáše a po prvním život věřícího...
*
Špatina měl dělat kolokvium z římského práva.
Zasvětil tedy čtrnáct dní vědě a rozjímání.
Nešťastnou náhodou doba, kdy měl dělat
kolokvium, byla ustanovena před prvním. Špatina
projevoval obavy, že nenapije-li se před
kolokviem správného piva, zkoušku neudělá.
„Správné“ pivo dle jeho mínění a potvrzování
zkušených studentů, žel bohu „pohanů“, zahání
trému.
Ale Miloš Špatina nikdy před prvním peníze
neměl. Tož tedy den před kolokviem vydal se na
trnitou pouť k „pohanům“, vypůjčit si od nich
nějaké peníze na to „správné“ pivo.
Uvítali ho s hurónským řevem. „Špatina ide se
rouhat!“
Špatina zavrtěl hlavou: „Já se rouhat nebudem,
já nejsú už včil Jidáš, abych prodal za pár
renských svatý křest, ale chlapci milí, krajani,
podporujte mne a půjčte mně nějaké peníze, šak
zítra dělám kolokvium.“
Vyložili mu stručně, že bez rouhání není žádná
půjčka možná, aby jen prohlásil, že ve faráře
nevěří.
Odmítl. Položili tedy před něho pětikorunu, a
zatímco dva mu drželi ruce, aby se jí nemohl
zmocnit, ostatní ho přemlouvali, aby se jen
rouhal, že pětikoruna je jeho.
Zavrtěl hlavou. „Víte, tož já bych zítra
kolokvium neudělal, kdybych se rouhal, jako
katolické křesťan, které dělá zkúšku, nesmím se
rouhat a nebudu.“
Položili tedy před něho ještě jednu pětikorunu a
říkali, že půjdou ku Flekům, aby se tedy rouhal
farářům a chválil lotra Dismase. Vydržel ta muka
a řekl: „Tož, pohani, půjdu raději do kostela.“
Nabídli mu, že ho doprovodí. Byl tomu rád, neboť
doufal, že se obměkčí na cestě a bez jeho
rouhání a chválení lotra Dismase zapůjčí mu
peníze.
Pohané nedali se však ani na cestě obměkčit.
Doprovodili ho až ke kostelu a čekali, až ukončí
svou pobožnost.
Čekali hezkou chvíli, neboť Špatina modlil se
vroucně, aby Hospodin způsobil zdar zítřejší
jeho zkoušky a napravil tvrdá srdce „pohanských“
krajanů.
Když vyšel z kostela, řekli mu, že půjdou k
Flekům, aby šel s nimi, že mu půjčí peníze a že
se může bezpodmínečně rouhat, že jsou ochotni
také před rouháním vyslechnout jeho prohlášení.
Špatina zůstal však věrným katolickým křesťanem.
Nadal jim zle a šel domů, kdež pilně celý den a
dlouho do noci studoval. A nežli usnul, třikrát
hlasitě prohlásil: „Já sú věrné katolické
křesťan.“ Ráno šel kolem kostela, ačkoliv si
zašel. Činil tak z piety.
*
O poledni vrazil Milan Špatina celý červený do
hostince, kam chodíval s „pohany“ na oběd.
„Chlapci,“ křičel k pohanům, „já se rouhám, já
kolokvium neudělal, já sú atheista.“
Po těchto slovech rouhal se Panně orleánské,
farářům, a chválil lotra Dismase.
A na prvního z peněz strýčka faráře předplatil
si „Zář“. |
