|
Na Palackého nábřeží zadrželi nedávno policisté
slušně ošaceného staršího muže, který způsobil
veliký sběh obecenstva. Nejdříve uprostřed ulice
tančil o jedné noze, vykřikoval bez ustání:
„Jsem zachráněn! Už se, prosím, nejdu utopit!
Sláva střádalům!“ A když se kol něho shromáždili
řidiči a konduktéři asi dvaceti elektrik, které
v dlouhé řadě stály až přes most na Smíchov a na
druhé straně zase až k Národnímu divadlu,
personál všech parníků, kotvících v přístavišti,
pískaři, rybáři, baby s nůšemi, ševcovští kluci
a různá jiná společenská míchanice, ustal ve
svém podivném počínání, postavil se doprostřed
velkého kruhu obecenstva, rozvázal veliký ranec,
který držel v ruce, vyňal z něj a po zemi
rozložil mnoho různých předmětů, jako:
opotřebovaný kartáč na boty, balík starých
novin, kominickou škrabačku, kulatou plechovou
krabici, pytel, něco hadrů, a pak vážně
zahovořil:
„Kdo se chce zastřelit, otrávit, oběsit, utopit,
kdo zoufá pro nedostatek peněz, malé boty,
hubatou ženu, nešťastnou lásku nebo z omrzelosti
života, kdo už koupil revolver, kterým jistě
neublíží ani kuřeti, zkouší pevnost provazu a
skoby ve zdi, čeká u řeky, až bude voda
teplejší, vůbec každý kandidát sebevraždy nechť
si ještě v poslední chvíli všecko dobře rozmyslí
a zajde do poradny zoufalců ve spolku střádalů.
To vám radím já, nešťastník, který ještě dnes
ráno nevěděl, že se chce zastřelit, byl však
poradnou střádalů šťastně zachráněn.“ Tajemný
muž se odmlčel, setřel slzu, která mu při
posledních slovech vytryskla z oka, a líčil pak
ztichlému davu tuto událost:
„Sbírám slámky z viržinek. Mám jich už pět
balíčků po tisíci kusech, a protože nevím,
jakému dobročinnému účelu bych je věnoval, šel
jsem se dnes ráno zeptat do spolku střádalů.
Vešel jsem, slušně pozdravil a řekl, že se jdu
poradit ... Ale víc už jsem neřekl, protože mne
nepustili ke slovu. Vážný šedivý pán se mne ujal
a řekl mi, že rozumný člověk nesmí zoufat ani v
nejtěžších chvílích života. Chtěl jsem cosi
namítnout, ale pán nedovolil. Vzal mne jemně za
ruku a řekl, abych nemluvil, poněvadž bych se
zbytečně rozčiloval a drásal svoje nitro, že se
konečně nemusím namáhat, poněvadž on je dost
zkušený, aby mi moje neštěstí vyčetl z obličeje.
A protože se mi ani potom nepodařilo promluvit a
vysvětlit, že mne do poradny nepřivedlo
neštěstí, nýbrž jenom slámky z viržinek, rozhodl
jsem se, že budu mlčet jako hrob. A vlídný pán
mluvil dále:
Jenom se, prosím, utište. Všechen žal je věcí
přechodnou, všecky bolesti pominou. Vzpomeňte si
jen na krásná slova Boleslava Jablonského:
Ještě slunko nezašlo,
aby opět nevyšlo ...
a vzdejte se černých myšlenek na sebevraždu.
Vidím na vás, jste v peněžních nesnázích. Na
nešťastnou lásku jste již usedlý, podle toho, že
máte všecky knoflíky u kalhot a prádlo v
pořádku, vidím, že máte hodnou ženu, a tak zbývá
jen nedostatek peněz. Je to zlá věc, ale dá se
překonat. Od toho jsme tady my, abychom vám
poradili a pomohli. První podmínkou záchrany je
ovšem odvaha, milý příteli. Slyšel jste něco o
americkém milionáři Carnegieovi? Jako mladý hoch
potuloval se ulicemi New Yorku, bez krejcaru v
kapse a o hladu. Štěstí mu však dopřálo, že
našel starý kartáč na cídění bot. Postavil se na
nejbližším rohu a nabízel se kolemjdoucím. Prvým
zákazníkům musil na boty plivat a teprve za
první výdělek mohl si pořídit leštidlo. Ale
pilný mladý muž věnoval se s láskou svému novému
povolání a dotáhl to tak daleko, že je dnes v
Americe »ocelovým králem« a má jmění na několik
miliard. Vidíte, milý příteli, jak lze
zbohatnout. A k podobné kariéře vám chceme
dopomoci. Abychom vám ušetřili hledání kartáče
na boty po ulicích, dáme vám jej. Dáme vám také
doporučující list na policejní řiditelství, aby
vám vydali koncesi na čištění bot, a já vás
nádavkem upozorňuji, že učiníte nejlépe,
podniknete-li první svůj pokus u Staroměstské
radnice. Páni od města si potrpí na čisté boty.
Ruce se schovají do kapes, ale boty jsou vidět.’
Pán mi něžně položil na klín zachovalý kartáč,
ale neustal v řeči. Vykládal dále, že
‚petrolejový král‘ Rockefeller začal sbíráním
papíru po domech, vylíčil mi krásu tohoto
povolání a velký její kulturní význam a pak mi
dal balík starých novin do začátku. Po malé
přednášce o Astorovi, který v Chicagu sbíral psí
trus, a vysvětlení národohospodářského významu
zvířecích odpadků obdržel jsem tuto železnou
škrabačku a krabici od zavináčů, po povídce o
životě Vanderbildtově ranec hadrů a při posmrtné
vzpomínce na Morgana otce dvě staré plechové
konvice a děravé umývadlo, protože slavný ten
Amerikán kupoval kdysi staré železo.“
Po těchto slovech dal se zachráněný sebevrah do
pláče, poklekl na studené dláždění a žádal
shromážděné obecenstvo - které většinou už také
plakalo -, aby se s ním pomodlilo otčenáš a
zdrávas za rozkvět spolku střádalů a jeho
poradny pro zoufalce. Stalo se, a z Palackého
nábřeží stoupala k nebesům vlna čistého zanícení
pro lásku k bližnímu.
Zatím však přišli policajti, rozehnali úředně
nepovolený tábor lidu a záhadného muže zatkli.
Představil se jim, že býval kdysi panem
Mrkvičkou, c. k. poštovním oficiálem na pensi a
ochotnickým sběratelem slámek z viržinek, nyní
je však zachráněným sebevrahem a kandidátem
milionářství, a radil jim, aby nezoufali,
protože nejslavnější český básník Boleslav
Jablonský napsal, že sluníčko musí vyjiti každý
den, a ve spolku střádalů mají ještě staré
kartáče na boty a jiné užitečné věci. Po
lékařském vyšetření na policejním řiditelství
byl pan Mrkvička dodán do ústavu choromyslných.
A ve střádalské poradně zoufalců vepsal pan
ředitel do velké krásné knihy na první stránku:
„Josef Mrkvička, c. k. poštovní oficiál v. v.,
komplikovaný případ finanční tísně, šťastně
zachráněn.“ Pak obrátil svůj zrak k nebesům
(obrazně řečeno) a hluboce vzdychl. |
