|
Zágyamorošský starosta Hunyíló byl vždy toho
názoru, že má-li být tabák dobrý, musí se
kvasit. Tím omlouval vždy své skutky a vše, co
provedl. Když sem do sikulských hor pronikla
první kohoutí péra četnická a Zágyamorošští
pozorovali dole v údolí Maharádu, jak si četníci
staví stanici tam dole, jak vozy přivážejí
kameny a cihly, tu jedné noci sešli do Maharádu
z hor a tři dny nato bylo zpraveno četnické
velitelství v Nagy-Bányi, že zpola hotová stavba
stanice je roznesena po korytu potoka.
Hlídač, kterého tam postavili četníci, aby dával
pozor na jejich stavbu, tvrdil, že se na nic
nepamatuje, že spal a když se probudil, že ze
stavby nezbyly než základy. Ostatně že se
probudil také v korytu potoka, jako ostatní
zbytky stavby.
Hlídač byl Sikul odshora z vrchů, věděli, že s
ním nic po dobrém nepořídí, dali mu tedy želízka
a odvedli ho do Nagy-Bányi, kde mu ukázali na
svazek lískových prutů máčených v kádi u dveří
strážnice. „Bude lépe, řekneš-li, co víš,
Tövöle,“ pravil četnický rytmistr, „jinak se
podívej na těch dvacet spasitelů u dveří, jak
pijou z kádě, aby se posilnili na práci.“
Tövöl odpověděl na to, aby mu sňali želízka,
poněvadž chce svléknout kalhoty. „Teprve před
měsícem koupil jsem je od žida z Bukoviny,“
usmál se, „a vy byste mně je snadno rozsekali na
těle. Co je pod kalhotami, to se uzdraví, ale
kalhot by bylo škoda.“
Četnický rytmistr rozkázal, aby ho položili na
lavici a bili pruty tak dlouho, dokud se
nepřizná.
Zatímco svištěly pruty, Tövöl si zpíval: „Na
medvěda sekyru a na vlka kámen...“
„Dvacet spasitelů se rozlámalo,“ hlásil za půl
hodiny četnický strážmistr rytmistrovi,
„poroučíte mu šlapat na břicho?“
Rytmistr se zamyslil. Měl již jedno vyšetřování
kvůli rumunskému cikánovi, který pálil u Tisy
zásoby kukuřice a kterého když chytili, dal bít
provazy přes břicho. Umřel jim pod rukou. „Jako
by se to samo sebou rozumělo,“ povzdychl si
tenkrát rytmistr, „takoví jsou cikáni smělí. Jak
ho chytíš, umře ti na strážnici. Málo ten národ
snese.“
„Nejlíp uděláme, když ho pustíme,“ pravil
odhodlaně, přiveďte ho sem.“
„Vidíš, psí synu,“ pravil k němu, „nač ti bylo
zapírání. Při posledním prutu už jsi přestal
zpívat.“
„Nemohl jsem si vzpomenout, jak je to dál,“ řekl
klidně Tövöl, „jen když to kalhoty vydržely.“
Rytmistr se usmál a sáhl do kapsy. „Zde máš
zlatku,“ pravil, „a hleď, ať zmizíš a pamatuj na
jednu věc. Potkají-li tě četníci u těch
rozvalin, že mají rozkaz po tobě střílet. Vyřiď
totéž i na těch vašich zatracených horách. Ať si
dají ti sikulští psi pozor.“
Pak ho vykopli ze strážnice a Tövöl šel k Tise
do krčmy, kde se scházejí lidé, kteří plaví
dříví ze sikulských hor. Viděl oknem plout po
řece kmeny, tak jak je odvalili z horských
hvozdů. Dlouhý mech, nyní namočený, černal se na
plujícím dříví, které poskakovalo v řece před
krčmou. Tövölovi připadalo, že ho pozdravují
zágyamorošské lesy.
Vypil litr vína a dal se podél Tisy do
sikulských hvozdů. Na velkém kamenu, odkud bylo
vidět do rovin za Nagy-Bányou, nad nimiž
zdvihaly se páry, nabrousil si dlouhý nůž a
zastrčil za opasek. Kdyby se ho byl někdo optal,
proč si nůž brousí, byl by odpověděl, že půjde
nocí hvozdy přes hory, kudy chodí medvědi pít k
potokům.
Ale pravda je, že ráno přišli četníci Karám a
Polgár do Nagy-Bányi směrem od Maharádu a
jednomu scházelo pravé, druhému levé ucho. Ve
spisech stojí, že usnuli v jedné opuštěné boudě
dřevorubců pod Maharádem a že si nedovedou
vysvětlit, jak se to stalo. „Probudila mne
palčivá bolest,“ udal do protokolu Karám.
„Palčivou bolestí jsem byl probuzen,“ sděluje
Polgár. Oba též podepsali, že pachatele nebylo
jim možná pro tmu zjistiti.
Když se o tom dověděl od Tövöla starosta
zágyamorošský Hunyíló, poklepal si na kolena a
řekl: „Bůh je svědek, má-li být tabák dobrý,
musí se kvasit.“ Čertví jak to myslil. Snad
považoval máčení prutů v Nagy-Bányi na četnickém
velitelství za kvašení tabáku. Řekl také
Tövölovi, že mu radí, aby šel do Rumunska, než
se na to zapomene. Mohli by četníci přijít sem
do hor.
Na to mu odpověděl Tövöl, že se, pravda, leze na
strom, ale také zase dolů z něho a nahoře že
nikdo nezůstane, leda by ho pověsili. Četníci se
také z vrchů vrátí, ledaže by zůstali někde pod
mechem. Ostatně přejít do Rumunska se svými osmi
ovcemi, na to je vždy dost času. Také řekl, že
to bude dobrý lov, když přijdou četníci.
Četníci však nešli dlouho. Tam ve svazích a
úžlabinách, kde tekly potoky, již se tvořila
ledová kůra. Vlci z rovin táhli do hor a
potloukali se kolem ohrad s ovcemi.
Zágyamorošští našli stopy medvěda až u obce a
šli za stopou na Maharád. Bylo po tichých nocích
ve hvozdech. Ozývalo se po zasněžených horách
vytí vlků nebo mručení černých medvědů. Mezi
zvířaty bylo mnoho hladu.
Hazárovi ze Zágyamoroše, který nejlépe znal udit
ovčí sýr, skočil hladový rys na kraji lesa z
jednoho stromu na krk a zakousl se mu do kožichu
z medvědí kůže, trojnásobně obšitého. Byl tak
zuřivý, že ho Hazár tak zakousnutého do límce
kožichu přinesl domů, kde ho utloukli Hazárovi
přímo na zádech obušky. Nedopatřením uhodil syn
Hazárův starého přitom přes hlavu a byli by tak
málem zabili dvě mouchy jednou ranou, čili jak
trochu nezpůsobně říkají Sikulové: Jednou palicí
dvě svině. O zoufalém rysu hovořilo se v obci
hezky dlouho.
Sikul se nebojí potkat medvěda, pěti vlků se
nebojí a řekne jim dobrácky: „Kdepak máte
šestého?“, ale potkat rysa nagyon roszul, velmi
špatné znamení.
Rys také nekřičí jak ostatní zvířata. Když
útočí, chrčí jako umírající kupec po úderu
sekyrkou v sikulských horách.
Tak vykládal starý Hazár, který měl ty
zkušenosti, že se tak stávalo. Ty časy jsou již
ovšem ztraceny a neobnoví se víc. Kupci již
nechodí po bídné cestě přes Sikuly do Bukoviny.
Nová silnice vyhýbá se na čtyřicet kilometrů
sikulským horám. Je po staré slávě hajdamácké.
Stará cesta zarostla travou a tu a tam vidět
malý kopeček u cesty a na dubu nebo na buku u
něho vyřezaný zarostlý kříž do kůry. Byli ti
staří Sikulové dobrými křesťany. Když někoho
zabili, pochovali ho a jeho památku tak uctili.
Říká starý Hazár: „Ach, co jsem já hrobečků
sekyrkou vykopal a co křížů vyřezal do staré
kůry. Poslední, když jsme podřezali toho
pocestného s bílým vousem. Byl to žid, ať aspoň
spí pod křížem.“
„Rys chrčí též jako podřezaný,“ vypravuje Hazár,
„krev takovému chlapíkovi kloktá v ústech a
vzduch mu jde ranou do krku a on křičet nemůže.
Jen se tak divně dívají jeho oči. Inu, ztratil
jsi život. Ale rys že tak chrčívá, to je zlé
znamení. Někomu se něco stane z obce.“
Pak objevili ještě jednoho rysa u vsi, byla to
samička, družka předešlého. Chrčela, když šli
kolem ze vsi za stopou medvěda do Chladné doliny
a v zoufalství číhala na stromě na něco živého.
Sestřelili ji a chtěli se vrátit.
Tövöl řekl, že když nepůjdou, že půjde se synem
Ďulou sám po medvědovi. A šli. V údolí Maharádu
padly pak čtyři výstřely. Zahučely v lesích, až
na druhé straně Kobylího dolu dali se psi u
ohrady s ovcemi do štěkotu.
A v noci vrátil se Tövöl sám bez syna, neboť
přihodilo se mu, že místo na medvěda narazil na
četnickou hlídku. Říkal, že syn vystřelil první
po četnících a pak později to změnil v ten
smysl, že mu jen tak ze žertu řekl: „Synáčku,
zaměř si tak drobátko na ty pány.“ A on, ubohý
Ďula, tak učinil. Když ho četníci zastřelili,
ani neměl času odtáhnout ho někam a přikrýt
kamením, aby ho vlci neroznesli.
Tövöl nenaříkal. Jeho oči dívaly se beze všeho
vzrušení kolem. Vykládal o ztrátě syna se
stejným klidem, jako když předešle vyprávěl, že
říkal svému nejlepšímu psovi večer: „Rušvo, kam
chceš v noci, sežerou tě vlci, sežerou, Rušvo. A
vida, sežrali ho.“
Jen když uléhal na své lože z kožešin u ohniště
chatrče, řekl, zabaluje se i do houně synovy:
„Už ji, Ďulo, nepotřebuješ. Počkejme však do
jara.“ A spal tvrdě.
Dlouho se nic nedělo. Sněhy sešly. Zágyamorošští
zachovávali klid. Vlci potloukali se již opět v
rákosinách u Tisy a medvědi zašli do hvozdů a
trhali králíky za pěkných jarních dnů.
Už byla v údolí Maharádu střecha postavena na
nové stanici četnické a pak přišla zpráva, že
prý našli v maharádském potoce lebku mladého
Tövöla. Búzáši, dřevorubec, koupil ji za láhev
pálenky od jiného druha a přinesl nahoru do hor,
kde ji prodal za opasek starému Tövölovi.
„Vidíš, Ďulo,“ řekl starý Tövöl, nastrčiv lebku
na synovu hůl se sekyrkou do rohu jizby,
„neříkal jsem, že se shledáme na jaře? Nyní
však, synáčku, odpusť, mám dnes nějakou pěknou
práci.“
A v noci v údolí Maharádu nemusili si četníci
svítit při přechodu přes kameny potoka.
Přisámbohu, nemusili! Hezky jim posvítila na
cestu hořící nová četnická stanice.
Když bylo to oznámeno četnickému rytmistrovi
Tetlenovi v Nagy-Bányi, tu vypravuje dodnes
obchodník s kůžemi, bydlící naproti četnickému
velitelství, že Tetlen běhal s vytasenou šavlí
po chodníku před budovou a řval: „Tövöl, Tövöl!“
Pak počal sekat do vrat velitelství a rozehnal
se i na obchodníka, přeběhl zpět, vrazil do
dveří strážnice a strhl ze stěny pušku a vběhl
do věznice. „Klíče!“ zařval a otevřel celu, kde
ležel na pryčně nějaký rváč. Toho chtěl
zastřelit a pak najednou odhodil pušku, vyběhl z
věznice a v kanceláři hodil kalamářem po
strážmistrovi a zlostí se dal do pláče.
„Korvány,“ křičel na strážmistra, „všichni na
lov. Uvidíme, kdo ze Zágyamorošských bude na
podzim udit ovčí sýr. Tak co koukáte, lenoši?“
Rytmistr Tetlen vyrazil první ze strážnice a
hnal se do hor. Mohutné se hory v dáli modraly a
mlčely, jako by opovrhovaly hloupým Tetlenem. Za
Maharádem na šikmé cestě řekl Tetlen již v
samotném hvozdu: „Víte co, Korvány? Jděte s muži
po staré cestě na Zágyamoroš a já tudy půjdu sám
a nadeběhnu vám je. Az eb adadta, ať to dal pes!
Bude to tanec!“
Když uteče z ohrad zágyamorošských ovce, tu
chytají ji puvörükem. To je provaz s kličkou
opatřenou dvěma kameny. Otočí se ovci kolem krku
a sláva ti, puvörüku, jak zpívají po sikulských
horách:
Kdyby mně uteklo i mé děvče s copy
puvörük ovečku zpět mi dá...
Puvörükem chytají se tedy uprchlé ovce, milenky
a ještě jedna věc.
Rytmistři vyřítivší se do hor.
Rytmistr Tetlen vpadl do Zágyamoroše a na návsi
vystřílel všechny patrony z revolveru a netrefil
nikoho. Tövöl pravil, aby sousedé dali pokoj, že
si ho sám vezme na starost a když rytmistr,
nevida posilu, která zatím bloudila po hvozdech,
dal se na útěk, Tövöl za ním s puvörükem. Za vsí
mezi lesy, které obklopovaly dědinu, hodil mu
puvörük na krk se slovy: „Jak se račte
upamatovat, máme spolu něco vyrovnávat!“ A
poloudušeného táhl do nějaké úžlabiny a zdálo
se, že něco hledá. Hledal mraveniště. Přitom
stále mluvil vlídně s rytmistrem: „Inu,
velkomožný pane, nikdy jste si neráčil pomyslit,
že skončíte v mraveništi. Zde vás nenajdou,
jakáž pomoc. Nyní vás omráčím s vaším dovolením
sekyrkou, abych vás mohl za nohy pověsit hlavou
dolů do mraveniště.“
Ozvala se dunivá rána a Tövöl se počal potit,
neboť omráčený rytmistr byl těžký a dalo mu to
mnoho práce, než ho za nohy pověsil nad velké
mraveniště. Hlavu měl polozahrabanou v
mraveništi, černí mravenci lezli mu do nosu, do
úst, lezli již po šatech, pobíhali bojovně a
Tövöl udělal tři kroky dozadu a usmál se
přívětivě:
„Ještě jsem vám dlužen, vaše blahorodí, zlatník,
víte, ten, který jste mi dal, když se zlomilo
dvacet spasitelů. Vracím vám ho, jak vidíte, i s
úroky.“
Tövöl sáhl do opasku a hodil na vrchol
mraveniště zlatník ke hlavě rytmistra. Zlatník
byl v okamžiku pln černých mravenců. Tövöl šel
ke stromu, na který pověsil hlavou dolů
rytmistra a nožem vyryl kříž do kůry stromu a
šel pomalu na rumunskou stranu. |
