|
„Soudruzi milí! Revoluce děti!
Kdo odváží se podplatiti nás?
Nechť kompromisy ke všem ďáblům letí....“
V potlesku konec řeči zhas....
A v dalším silném povzneseném slovu
zdůraznil řečník čistý štít,
ten v revoluci přijali pak znovu,
kdo zvedl „proti“, ten byl bit.
Z tábora šlo se za zpěvu pak domů,
to „Rudý prapor“ zpívali,
hřímavě hanba „Politice“ k tomu
před redakcí jí volali.
Jan Nechyba byl také v onom davu,
byl sociální demokrat,
a rád měl také nadšení i vřavu,
též slivovici píval rád.
Byl dobrý soudruh, věřil také všemu,
co řekl Soukup, Němec, Job,
jich úspěchy byl nadšen v říšském sněmu
z posledních, věru slavných dob.
Ač o programu nepřemýšlel strany,
se ku programu hlásil rád,
odpůrcům holí rozdával hned rány,
neb strana nesmí upadat.
„Nač polemika,“ říkával si tiše,
„je přece nad ni lepší cos,
než v polemice blamovat se, spíše
tu výhodnější rozbít nos.“
Vždy hotov byl svou poslouchati stranu
a říkal: „Tak to musí být!“
Po schůzích lidu chodil domů k ránu.
Soukupem, Němcem, pivem zpit.
I pracoval tak pilně ruku v ruce
se všemi zájmy strany své,
Jan Nechyba, to dítě revoluce,
ku slavnýn činům hotové.
Čas jeho přišel, a jednoho rána,
jež zlíbalo ho na líce,
zjev jeho zřela krásná Malá Strana
i vyšehradské ulice.
Tu Metelka, tam Funk zas byli bohy,
již kroky jeho řídili,
a doušek piva, slivovice mnohý,
jej v přesvědčení sílily.
A karafiát jeho kabát zdobí,
zná dobře mladočechů stesk,
osvěžil hrdlo pivem v parnu doby,
praporu svému získal lesk.
Když příslovečná česká pohostinnost
se v pravé kráse začla skvít,
Jan Nechyba pokládal za povinnost,
se mladočechům odměnit.
Paprika rudá, jak ten prapor rudý,
tří korunek pak svůdný třpyt,
co dělat má náš milý soudruh chudý,
než mladočecha odvolit.
Než odvolit a v místnosti se vrátit,
kde člověk znovu může pít,
kde může jíst a nemusí však platit,
jen znovu zase volit jít.
Když prapor náš už nade trůny vlaje,
kdo nám to může vytýkat,
a nejsou jiné, dálné kraje,
kde podobně se volí snad?
Když Maďaři tak provádějí volby,
nač podobné nám, prosím, brát,
nač vytýkat nám pramen piva holby,
či máme žízní umírat?
My zůstaneme dětmi revoluce,
jen co se žízeň uhasí,
při pivě na to podáme si ruce,
pár piv přec národ nespasí.
Můj Nechybo, ty prototype strany,
vždy vídal jsem tě, věř mně, rád,
když Funka bránils v zájmu Malé Strany
a též, když volils Vyšehrad.
Tys jedl, pil a kouřil, hochu, za tři,
spravoval svoje finance,
a od té doby, jak se patří,
ctíš v Metelkovi poslance.
Tak s duchem strany jde vždy ruku v ruce,
Jan Nechyba, syn revoluce. |
