|
Je jaro. Smutně na chodník
se z oblak sníh jen sype
a domovník jej s klnutím
jak o vánocích rýpe.
A v žurnálech se dočítám,
co v jaru poezie,
a na mou duši, že mně hned
prudčeji srdce bije.
Vše v článku zpívá radostí,
je nálada tam svatá,
odložím žurnál, odplivnu,
je venku plno bláta.
Jsem dobrý člověk. Šeptám si,
když je mně příliš zima:
„Osud, jenž vládne přírodou,
och, ten má za ušima!“ |
